Konec nenávisti

Jde si takhle ulicí a všechno ho sere. Otravuje, irituje a udělal by to desetkrát líp. Co mu je po těch lidech, věcech... celý je to divný... a začne nenávidět. Tohle je blbě, tohle taky tohle...

...vydělí se ven. Koukne na svět: a on tam vlastně není! Jsou tam sice ty domy, stromy, lidé... ale mimo. Nechtěl je. Je jen on sám a jeho nenávist. To je to jediné co zůstalo v jeho světě: zkouší se dotknout stromu u cesty - no, sice se jeho ruce něčeho dotknou, ale jakoby byly v rukavicích, nemá přímý kontakt. Zkouší zavolat telefonem: nikdo to nebere, jsou v jiné rovině, žejo. Když se takhle bytost vydělí, je to, jakoby nebyla: no ale ona pořád je. Je se svou nenávistí ke Všemu, které nemůže popřít, Všemu, které stále je... strašně sama.

"I kdyby mě ti lidi srali a nadávali, aspoň by byli se mnou..."

No tak počkat. Logiku do toho: nenávist tedy je, když si myslíme, že všechno je špatně: že ta ulice (ta zašpiněná, příliš normální ulice) tu nemá být. Nic že nemá být. Naopak tedy... naopak tedy... láska: no, ta by mohla, aspoň její část, kterou je schopen v tomto stavu pochopit,... mohla znamenat, že to, co tu je, tu tak má být... je to správně tady a teď.

Tak se rozhlíží a postupně akceptuje do svého světa věci kolem sebe... aspoň ty nejbližší, co nejméně serou... kousek po kousku. A náhle je zpátky. Jen tím, jen tímhle je zpátky: v nijakém světoborném stavu, ale alespoň v normální situaci, kdy lidi i věci třeba i serou, ale i to může být dobře.