Úhel pohledu

Každému z nás občas něco přebývá, anebo chybí. Mně třeba kiosek na náměstí, kde jsem si dával mastnou klobásu s vodovou hořčicí a k tomu suše klábosil s jinými hladovci. Kiosek už na dřívějším místě není. Zdali ho odnesl čas, anebo odvezli na pokyn radních komunální služby, fakt nevím. Ani po tom nepátrám. Mám docela jiné starosti. Radostí moc nemívám. Kdo by taky měl, když je ta inflace, co nám užírá obsahy peněženek jako kyselina sírová.

A tak vysedávám pod pergolou, poslouchám starý fláky, a přemítám, jaký bych asi měl důchod, kdyby se mi splnila přání být tím či oním. Třeba vysněným pilotem a manželka letuškou. Záhy následovalo šílenství být kosmonautem, Jakmile vize o koukání na modrou planetu shora a o plavbě průzračným vesmírem padla, v záloze mně ještě zůstávalo přání být popelářem, který se frajersky vozí na stupátku.

Postupem času jsem ale dospěl k závěru, že je to blbost. Kdyby si všichni kluci, co smýšleli stejně jako já, splnili sen být popelářem, nastal by těžký problém. Pojednou by nebylo, co svážet. Muselo by se tím pádem makat na dvě směny. Jedna směna by odebírala už vyvezený sajrajt ze skládek a rozvážela by ho zpět do kontejnerů. Druhá popelářská směna by ho s patřičným jitřním rachotem a skřípěním naložila a odvezla na jinou skládku.

V mladické nerozvážnosti, na základce, jsem se chtěl stát učitelem. Učarovala mi třídní. Byla jak moje babička. Nenamalovaná. Vlídná, usměvavá. Přísná. Ale jenom občas, přičemž jako má venkovská babča rozsévala slepicím zrní, úča nám sypala vědomosti, aby v nás postupem času vzklíčily a rozkvetly.

Posléze, když jsem se jakž takž naučil rozlišovat, kde se má psáti měkké i, kde zase ypsilon, snil jsem o tom, že budu básníkem. Leč, častěji než rýmy mě přepadala rýma, kašel a a záněty průdušek. Snah o veršotepectví jsem se proto vzdal. Nechtěl jsem dopadnout jako Jirka Wolker.

Zahrával jsem si dokonce i s myšlenkou, stát se slavným a nejslavnějším fotbalistou. Trenér mi ovšem pořád vtloukal do hlavy, že mám nohy volšový, načež mě zastrčil do branky. Hrávalo se na škváře a za výhru žádná škvára nebyla. Kalorné a titěrné prémie, co jsem snadno a úspěšně minul už druhý den po výplatě, jsem si tak musel doplňovat výpomocí v truhlárně. Ani tu mi neblahořečili, spíše nadávali, že mám ruce olšový.

Pro určitý čas jsem lačnil být výpravčím. Už jsem se viděl, jak se důležitě nosím jako páv po peróně, hýčkám plácačku, bez níž, pokavad ji předpisově nevytrčím, nemůže, nesmí odjet žádný vlak.

Na nic z vysněného nakonec nedošlo. Nic z toho neproběhlo. Nicméně, musím se přiznat, že vším, čím jsem toužil být, toužil jsem rád.

Prošel jsem si něčím úplně jiným. Samozřejmě, nejprve vojnou, která pro ročníky jako já byla povinná. Kromě jiného to byl Babylon, když já spustil pepíkovštinou, vojíni z Brna přihodili hantec a desátník od Košic počal hutorit.

„Kojná“ skončila a já si na chléb zadělával i vydělával tiskařinou a mohl beztrestně fetovat tu s ničím zaměnitelnou vůni tiskárny. Slyšet hluk rotaček, co mi zněl v uších, i když jsem večer poslouchal Beatles. Potom se věci zašmodrchaly a já se vrátil na dálku ještě ke studiu. Byly to perné dny.

Nakonec mě živily a kupodivu uživily klotové rukávy. Kdepak, nebyl jsem krejčí, co je šil, byl jsem toliko ouřada, byť ne v katakombách jako Vlasta Burian. K tomu papíry. Hory a moře papírů a razítek. Ještě víc porad a káv s kolegy či kolegyněmi. Tady si jeden musel dávat bacha, jelikož podle výzkumů a já jim z vlastní zkušenosti věřím, zakoukání se do kolegyně bývalo a furt je nejčastějším malérem na pracovištích. O průšvihu doma ani nemluvě.

Jak vidíte, pardon, čtete, je na co vzpomínat. A kdo ví, možná se o některé ze vzpomínek z dětské dospělosti s vámi ještě podělím. Podělím svým úhlem pohledu. A propos, taky jste už zjistili, že pokud se na věc díváme ve stoje, díváme vsedě, či nejlépe vleže, vypadají pokaždé trochu jinak? To nemluvím o tom, jak se věci tváří, pakliže usneme.