Můj Boss (je ledovec) 24.díl

Můj Boss (Je ledovec) 24.díl

Patrik:

Probral jsem se pozdě odpoledne. Zase mi bylo špatně po alkoholu a žaludek protestoval kvůli hladu, jako bych to nevěděl a udělal to znovu. Sotva se dostanu do koupelny a pustím sprchu. Je jedno, že mám na sobě oblečení a nechávám po sobě stékat vodu, která mě trochu probudila z mlžného oparu způsobeného alkoholem. Vzpomenu si na páteční den a na to jak se v sobotu ráno rozhodla odejít. Ta sprcha docela fungovala, abych si pročistil hlavu. Nakonec se rozhodnu zavřít kohoutek a převléct se do suchého. Prádlo hodím do pračky a zapnu program. Vymotám se z koupelny a udělám si rychle obložené chleby, abych utišil hlad. Dám to na talířek a sejdu dolů do kanceláře, kde jsem nechal rozdělanou práci. Položím jídlo a chci si udělat kafe, když mé oči zabloudí na výpověď, kterou jsem podepsal. „Bude to lepší pro všechny. Vždycky nakonec zůstanu sám.“ Říkám si ta slova, která ve skutečnosti hluboko uvnitř bolí a otvírají staré rány. Hluboké a nikdy nezahojené. Nakonec se k nim přidá další se jménem Isabela. Utvrdím se ve svém rozhodnutí a přinesu horkou kávu, která se rozvoněla po celé kanceláři. Zapnu počítač dodělám jednu z důležitých smluv a následně zkontroluji nové maily, abych nezapomněl na něco důležitého. Nic, co by do zítra nepočkalo. Usrknu kávu a dojím zbytek jídla, abych znovu neodpadl. Nesnáším nemocnice a nehodlám se tam ukázat znovu, tak brzo.

Chci vypnout počítač, když na obrazovce zapípá nový mail. Zástupce firmy Donisa. Zase se mnou nebudou jednat přímo. Povzdechnu si a kliknu na nadpis, který měl název DŮLEŽITÉ. Změna schůzky. Rozkliknu soubor a nestačím se divit. Nejen, že se chtějí sejít hned v pondělí a přijde i Sam Koreel. Z toho si mám jako sednou na zadek? Je to pěkná sebranka. Pokouší se zase vyjednat podmínky pro sebe, aby moje firma z obchodu měla, ten menší krajíc. Sice bych s nimi obchodoval, ale za normálních podmínek. Vždycky se snaží vykroutit z odpovědnosti, když jde do tuhého. Zakroutím nad tím hlavou a podívám se na pondělní program, abych na ně měl čas. Zapíšu si to na desátou dopoledne a odepíšu. Bleskově příjde zpětná odpověď s potvrzením schůzky a dodatkem. „Isabela se musí účastnit?“ Vyštěknu to do prázdné kanceláře a skoro rozliju hrnek se zbytkem kávy, který se točí na talířku. Zlostně začnu dupat po kanceláři a přitom dobře vím, že s tím nemůžu nic udělat. Chodím sem a tam a přemýšlím o důvodu. Nic mě nenapadlo. Budu jí muset dát vědět. Přejdu ke stolu a výpověď roztrhnu vejpůl. Vyhodím jí později. Tohle je moc důležité na to, abych o tu šanci přišel. Vezmu do ruky telefon a automaticky vyťukám její číslo. Nevím, proč jsem si ho tak rychle zapamatoval, když nevím ani číslo na Dana. 

Zvoní to, ale nezvedá to. Copak má na práci něco důležitějšího? Ještě včera se mohla přetrhnout, aby u mě proseděla celou noc. Zkusím to znovu a znovu. Takhle přijdu o nervy, když jsem si začal představovat, co by jí mohlo držet dál od telefonu. „Ten prokletej parchant!“ Ulevím si a znovu zkusím zavolat. Tohle je naposledy! Rozhodnu se, když to konečně vezme. „Isabelo. V pondělí…“

„Kdo jste? Co zlatíčku chcete?“ Ozval se mužský hlas. „Richarde, kdo je to?“ Bylo slyšet tlumeně. „Nějaký ledovec. Ty dáváš lidem přezdívky? Jak mě máš uloženého?“ Normálně bych zavěsil, ale ten hlas mě doslova štval a poháněl mou zuřivost. Ledovec? To jí ještě spočítám! „Halo. Halo můžete mi dát Isabelu?“ Dožaduju se pozornosti a ztrácím hlavu a do telefonu takřka řvu jako šílenec. „Zlatíčko se koupe.“ Představím si Isabelu ve vaně a doslova vypěním, když mi dojde, že je tam s ní. „Richarde dej mi to. No tak nehraj si.“ Moje představivost pracovala na plno a nemohl jsem se zbavit toho hnusného pocitu. Já opravdu … žárlím na někoho, koho jsem ani neviděl! „Pane? Patriku? Jsi tam?“ Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval a vrátil se do reality. „Potřebuji, aby jste v pondělí dorazila dřív. Pošlu vám v mailu materiál, který si musíte projít. Čemu nebudete rozumět vám vysvětlím v pondělí ráno. Nashledanou.“ Než stihnu cokoliv říct, tak zavěsil. To je neuvěřitelný. On  mi přestal tykat? 

„Richarde? Co jsi mu provedl?“ Zaúpím a dám mobil zpátky do nabíječky. „Neříkalas, abych ti s ním pomohl? Ale vážně ledovec? Nikdy jsi nikomu neříkala jinak, než jménem. Dobře, dobře vím, že nesnášíš, když ti říkám zlato a květino nebo cukříku a dobře víš jak mě baví, když se kvůli tomu rozčílíš, ale že s tím začneš ty, tak to mě udivuje. Řekl bych, že se pěkně naštval. Budeš to mít v práci těžký. Proč jsi toho vlastně tolik napekla?“ Ptal se Richard a cpal do sebe několikátý koláč.