Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMissa brevis
Autor
malej_blazen
Když končí se svět
zapálím si františka.
To je ta vůně, která mě pojí se světy,
které už dávno nejsou, už nikdy nebudou.
Těžká vůně, líně se převaluje světnicí a
pomalu dopadá na nábytek. A všude mlha, že není vidět
na poslední krok. Snažím se rozhrnout ten oblak, ze kterého ozývá se rozostřený hlas
babičky – a ach, achjo a ajeje – zvláštní proroctví O pokládání františka na kamna;
To byly Vánoce! Je to snad sto let! Venku zima a uvnitř kamna.
A mlha se opět rozestoupila, suchou nohou mohl jsem překročit k dědovi, jenž jako Vánoční dárek
se zlatou mašlí na hlavě, seděl u stolu a vůbec nic neříkal. Vyfotil jsem ho tenkrát
a měl tak smutné a hluboké oči, že na té fotce ani nejsou vidět. Do dneška visí na stěně,
zapaluji pod ní svíčku a děti se jí trochu bojí.
První svět zmizel v cinkotu klíčů.
V cinkotu klíčů proto, protože to je tak zapomenutíhodnáchvíleokamžitá, že rozplynul se, ani nevím jak. Umřel Pepik, pro vždycky usínající hráč na trubku pod vysokým topolem omámený akédií, jež linula se z listů do dálky. Hrál svá nokturna, kolísající sem a tam, kterak se mu klížili oči, občas některé tóny dokázal zahrát i pozpátku a v tremolu a v reverbu, se jeho trubka rozpíjela do všech stran rozpitého údolíčka u potoka. Nakonec jsem to místo na pamětnou označil pískovcovým přeraženým patníkem a vyryl do něj nápis: Missa brevis.
V září umřela paní Roslerová, majitelka koček, zámků od výše zmíněných klíčů a především žlučovité, jaterní choroby, která jí nakonec strávila. Chodíval jsem k ní poslouchat, abych se naučil poslouchat a na tajnačku zobal jsem její léky na srdce, abych jednou uměl správně milovat. Říct, že umřela, nám přišel pan Rosler, kterému nikdy neodpustila tu nevyslovitelnou hanbu a v té neděli 4. září 1994 jsem jenom stěží mohl vědět, že tento den se mi ještě jednou zopakuje. I s tím omamným sluncesvitem, který dokáže, co dokáže – zpomalit čas.
A poslední, babička-nebabička, jež pojídala sedmikrásky a celý život žila se svým nevlastním synem Pepikem a její krásná, překrásná smrt, mezi jednotlivými srky polévky – maminko vy jste usnula? – když sklonila svou hlavu na prsa a ruka jenom bezvládně dotkla se možná naposledy sebe. Tolik to připomínalo sypaní se koralu, které navlékala navlékačka a já s houskou a hrnkem mléka v ruce omámeny to vše pozoroval a nevěděl, vůbec jsem to netušil, že to je zvláštní alegorie jako, když prsty luskne smrt.
Pod hvězdami tiše spí,
dědek hospodáříček – kdysi jsem mu říkal Světlonoš,
teď už jenom Semtamprásk. Sbíral hvězdy ze dna Zlatníku, omýval je od bahna a vracel na nebe. To byla ta chvíle před probuzením,
vybavuji si to přesně, pamatoval jsem si své sny a otevíral se mi nový svět. Jenže...
S každým novým světem, ten starý musí zemřít. A tak také zemřel. Svět číslo dva, svět z pod hvězd zapadaných v bahně, svět někde na pomezí, mezi stepním vlkem a rouchem berančím. Byl to hluboký nádech, který se mi občas stále vrací. Nakonec jsme jej s Vojtou zvěčnili, do polena, vyřezaný hospodáříček, dědek s očima rudých granátů – lepidlo Herkules udrží každé oči v důlku! - a za uchem má strčenou větvičku jeřabin, uschlou a připomínající dávné jizerské jitro. Stráží všechny mrtvé i živé v chalupě v horách, jež stala se nekonečnou.
A třetí svět? Třetí svět, jenž se právě skončil, je právě v tom dýmu františka, protože – protože u stolu ještě nejsou všichni. Máma chybí! Jenom chladnoucí hrnek s čajem připomíná, že ležela natažená na gauči, poslouchali jsme rádio, Vltavy sbor a prince Hajajá a když právě saň chystala se útočit, tak z hlubin mámina břicha ozvalo se chrčení a hučení a dávení té lité sani. A já k ní přistoupil a snažil se ji vzbudit, otevírala oči a zase je zavírala, kalné spánkem, pomalu mizející jako ty dědovi, ponořená, zaujatá celá sebou, jako ostrov, který je jenom sám a sám pro sebe. Cloumal jsem jí a říkal ji to – ty už tu nejsi, ty už tu nemáš být – koukala na mě a z jejího pohledu mohl jsem konečně odečíst, co bylo to, poslední, jež spatřila. Dřevěný věšáček na klíče s malou kočkou, který jsem udělal ve druhé třídě a daroval jí ho k Vánocům. Budeš tu sama! Vykřikl jsem na ní, ale nemělo to valného smyslu, obzvlášť proto, že františkův dým, začal se rozplývat a zpod něj, pomalu vykukoval letošní podzim, kterému už teď, když to píšu, také zvoní hrana.
Jsou světy, které mizí, padají za obzor, unavené a skryté pod dekou.
Je letošní podzim, který je poprvé a žíznivý, saje a cucá z lidí člověka a provždycky má málo.
A tak tu jsme na chalupě v horách, nekonečné. Já a Jana a děti. Sundáváme kýčovité ozdobičky; sluníčka a andílky, zvonečky a hrnečky, vyhazujeme oblečení a zdá se, zdá se to mě, ale i Janě a také dětem, že chalupa se zase může nadechnout. Nasát kousek nás a my kousek jí. A když se rozhlížím, vidím stůl, který není prázdný, jenom u něj sedí jiní lidé. A taky vidím, jako v stromu letokruhy, to co zbylo po dědovi, to co zbylo po mámě, tady v chalupě v horách nekonečně vepsané, jako vrstvy jednotlivých vzpomínek, let a světů. A vidím a vím? A ptám se.
Jaká bude další vrstva? Vzpomínek – let – světů. Které budou moci skončit zase pro někoho jiného.