Pojďme se ostříhat dohola a psát stejné verše furt dokola

Aru - mluv za sebe, Aru - ty ses rozhodl nechápat mě, protože to, co Ti říkám, je Ti nepříjemné. Proto taky pořád dokola píšeš stejné příběhy o skřítkách, ve kterých se vysmíváš těm, co se o něco snaží, a oslavuješ pasivitu a nečinnost. Mě se ale Tvé problémy netýkají, což ovšem neznamená, že bych je nemohl chápat. O tom, co chápou nebo nechápou ostatní nemůžeš principiálně nic vědět. Dokonce i ten taoismus sis přiohnul, aby konvenoval Tvé nečinnosti a tendenci před vším utíkat. 

Aru - zajímavá kazatelská póza, dříve u Tebe spíše vzácná. Zdá se mi ale (jak to v podobných situacích bývá), že opět píšeš o sobě - já už jsem totiž nenaříkal pěkně dlouho. To, co si s nářkem pleteš, je prostě reflexe okolního světa - v umění velmi běžná záležitost, obzvláště tom angažovaném. 

Píšeš, že ostatní nezměníš, ale přesto jsi spotřeboval celý odstavec textu na to, abys mě poučil, co mám a nemám dělat. Podivný rozpor, že? A jak vůbec, Aru, můžeš vědět, že ostatní změnit nelze? Zkusil jsi to vůbec, než jsi utekl z vlastního života, a zavřel ses před ním v prázdném bytě? A pokud jsi to zkusil, a nepovedlo se Ti to, je to skutečně důkaz nemožnosti takové snahy? A poslední otázka - existuje v Tvém životě alespoň jedna osoba, na které by Ti skutečně záleželo?