Můj Boss (je ledovec) 25.díl

Můj Boss (Je ledovec) 25.díl

Dan:

Zase jsem musel usnout. Protřu si unavené oči a pomalu se posadím na kraj postele. Vezmu si ze stolku další prášek, ale sklenice  je prázdná. Diana mi tu nic nenechala. Zaposlouchám se, kde je, ale nic neslyším. Nakonec se vykutálím z postele, abych došel do kuchyně. Sotva se mi daří jít trochu rovně a co chvíli zavrávorám. V ruce držím sklenici a soustředím se na chůzi. „Diano?“ Zkusím jí zavolat, ale neodpověděla. Proč mám pocit, že utekla? Konečně se dostanu do kuchyně propojené s obývacím pokojem, kde se můžu víc porozhlédnout. Má to tu moc hezký, ale pro jednoho je to velký. Řeknu si a pohledem zůstanu viset na jedněch dveřích. „Diano? Jsi tam?“ Zkusím to znovu, ale přitom vím, že tu jsem sám. Dosednu na židli a snažím se pochopit co tady vlastně ještě dělám? Měl bych zmizet a to hezky rychle. Přece to řekla jasně. Nechce se mnou nic mít. Je to tak těžký pochopit Dane? Přemýšlím o posledních dvou dnech, které mi uštědřili další ránu. Všude vidím Dinu a vím, že se to bude jen zhoršovat. Možná by bylo lepší, abych v práci skončil. Měl bych vypadnout nebo mi bude znovu smutno.

Snažím se vstát, ale nohy mě nechtějí poslechnout. Znovu mám horečku a motá se mi hlava, aniž bych si to uvědomil pustím sklenici. Zvuk rozbíjeného skla mě trochu probral, ale stále mám  mžitky před očima. Znovu se zapřu o stůl a tentokrát se postavím. Při prvním kroku se mi zabodne kousek střepu do chodidla. Nevnímám tu bolest. „Proboha Dane, co to tady vyvádíš?“ Zjevila se tu jako víla. Diana mě podepřela a znovu posadila na židli. „Nestalo se ti nic? Ukaž mi to.“ Tu péči by si mohla odpustit. „Nech mě.“ Snažím se vymanit z jejího vlivu, který je čím dál silnější. Nedá se to vydržet, když se na mě podívala. Ten pohled mě přikoval na místo. Nemohl jsem ignorovat tu starost, kterou jsem tam uviděl. „Ani se nehni dojdu pro lékárničku!“ Zase mi rozkazuje. Potom si všimnu pohozené kabelky a o kus dál tašky, z které vypadlo pár rajčat a taštička z lékárny. A to jsem si myslel, že mě tu nechala. Konečně začínám chápat, že to ani pro jednoho z nás není jednoduché.

Vrátila se a v ruce nesla malý kufříček. Položila ho na stůl a otevřela, pak se zaměřila na mou nohu. „Ukaž podívám se.“ Sedla si naproti a položila nohu na klín. „Hodně to krvácí. Možná by to chtělo pár stehů.“ Diana na mě mluvila, ale já to skoro nevnímal, jen jsem pociťoval každý její dotek a pozoroval její ustaranou tvář. Byla krásná v každém okamžiku. Nebyl jsem schopen slova, jen se dívat, jak otírá místo vatovým tampónkem a bere do ruky pinzetu. „Au.“ Vykřiknu, až teď si uvědomím bolest. 

„A je to, už to nebude bolet.“ Říkala a foukala na místo, kde ještě před chvíli bylo kousek střepu, který se jí podařilo vytáhnout. Začal jsem se chvět. „Je ti zima? Hned půjdeme do postele, jen to dodělám“ Čistila ránu a následně jí přelepila náplastí. Nemůžu tady zůstat! Jinak se zblázním. Zblázním se z toho, že nemůžu Dianu držet v náručí. Mohl bych natáhnout ruku, ale nakonec to neudělám. „Měl bych jít.“ Ozvu se slabě na protest, když se snažila posbírat rajčata a zbytek nákupu dala v tašce na linku. „Půjdeš spát. Pomůžu ti a pak uvařím něco co tě postaví na nohy.“ Ona to snad dělá schválně, abych se dočista pomátl. Proč je najednou, tak milá? Proč si se mnou hraje? Nechápu to. „Půjdu k sobě domů.“ Postavím se a znovu se musím chytit rohu stolu, abych se vůbec udržel. Horečka se mnou zmítala a oslabené tělo po kocovině si dělalo co chtělo, aniž by poslouchalo co chci já. „To teda nejdeš. Dokud neuznám, že jsi schopný se o sebe postarat zůstaneš tady. Nikam tě nepustím! Rozuměl jsi?“ Vím, co musím udělat. Prostě se odhodlám udělat krok a za ním další. Dostanu se skoro, až ke dveřím, když mě Diana ze zadu obejme. „Zůstaň.“ Zašeptala blízko mého ucha. Znovu jsem se rozklepal nepoznanou touhou po ní. „Nemůžu. Já.. já nemůžu tady být s tebou. Nevím co by se mohlo stát.“ Znejistěla. Váhala a já toho využil a sklepal ze sebe její ruce. Vymaním se z příjemného obětí a zabouchnu za sebou dveře. Sesunu se na zem u schodiště. Vím, že se dál nedostanu. Bolest hlavy udeřila a já byl znovu vtažen do Dianina bytu.

Diana :

Je to tvrdohlavej paličák! Znovu ztratil vědomí. Snažím se ho opatrně položit na postel. Síla mi dochází a nakonec se svalím vedle něj.  Zapomenu, že jsem chtěla vařit a nechám se ukolébat k spánku v jeho hřejivém náručí.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když mě probralo sluníčko svíticí na postel byl pryč. Dan utekl bez jediného slůvka a nebo vzkazu. Jeho mobil ležel na stolku a já věděla, že jsem prohrála. Možná to byla prohraná bitva, ale počkej si na válku Danieli Longu! Já určitě vyhraju! 

https://povidkyodkat.blogspot.com/