Něco o ničem

Byl normální den. Den, jako každý jiný. Mad(Šílený) Max jel autem z jednoho města do druhého. Normální klidná cesta. Nic neobvyklého. Uprostřed temného lesa mu však chcípnul motor. Nešel a nešel nastartovat. Proč sakra nešel nastartovat? Max musel vylézt ven. Otevřel kapotu. Motor nikde!

„To by možná mohlo ohrozit jízdní vlastnosti vozidla!“ procedil mezi zuby.

Napadlo ho, že by mohl zavolat odtahovku, ale mobil neměl signál a telefonní budka byla  v nedohlednu.

„No jo, když se daří, tak se daří!“ pronesl opět jemně ironickým tónem.

Co mu zbývalo jiného, než vydat se do lesa a najít nějakou pomoc. Vzal si kapesní svítilnu a ponořil se do temnoty. Prodíral se lesem s marnou snahou něco zpozorovat. Všude byla tma a mlha. Půda pod nohama začínala divně čvachtat a po chvíli připomínala bažinu.

„Sakra, vždyť je to bažina!“

Pomalu, ale jistě zapadal do bahna a marně se pokoušel něčeho zachytit. Bezmocně máchal rukama, ale nic mu v nich neuvízlo. Když už mohl dýchat jenom nosem, náhle ucítil v pravé ruce něco tvrdého a dlouhého. Z posledních sil křečovitě zaťal ruku. Teď byl pomalu, ale jistě vytažen ven. Totálním vyčerpáním omdlel.

   Jeho oči se pomalu otevřely a on začínal pomalu vnímat prostředí okolo sebe. Spoře osvětlená místnost s krbem. U krbu seděla postava celá zahalená do hnědé kápě. Maxovi došlo, že to asi bude ten, kdo ho zachránil. Vztáhl k němu ruku a chtěl mu poděkovat. Z jeho hrdla se však vydralo pouze nějaké zachrochtání a jeho tělo se svalilo na zem.Tajemný neznámý vyzvedl Maxe opět do postele a řekl:

„Odpočívej! Zítra ti bude lépe.“

Další den se Max probudil a bylo mu opravdu lépe. Vstal a hledal svého zachránce. Otevřel dveře a vylezl ven na sluníčko. pozorně si prohlédl, v čem to vlastně přespal. Byla to dřevěná chaloupka s dřevěnou kůlnou, dřevěnou latrínou a dřevěnou psí boudou. Z kůlny vycházel nějaký hluk, tak se tam šel podívat. Naklonil se do kůlny a spatřil stejnou osobu v hnědé kápi, která ho vrátila do postele, když se poprvé probral z mdlob. Položil ruku na jeho rameno a chtěl k němu promluvit. Cizinec se však lekl a s hrozivým syčením se prudce otočil. Max zůstal stát jako opařený. Určitě nečekal, že jeho zachránce není člověk, ale humanoid podobný ještěrce.

„Neboj se mě,“ řekl přátelským hlasem ještěrčí muž.

„TTTTTy mluvíš česky?“

„Jak to vypadá, tak asi mluvim.“

„Já jsem Max. Máš taky jméno?.“

„Jmenuji se Lamar.“

Max poděkoval za záchranu a začal se vyptávat, kde to vlastně je. Dozvěděl se, že toto bývala chaloupka nějakého Gargamela.

„Gargamela znám! V našich pohádkách přece chytal Šmouly. Ale nikdy je nedostal.“

„Tady u nás je Gargamel vyhlášený šéfkuchař. Jeho největší specialitou je tzv. Modrá mňamka. Jen on sám ví z čeho se připravuje. Nikdo jiný neumí udělat tak modré maso.“ 

Shodli se na názoru, že asi něco nebude v pořádku. Porovnávali informace ze svého života a nacházeli plno odlišností v minulosti.

„Vypadá to, jakoby se spojily naše dimenze,“ řekl Max.

„Asi máš pravdu. Tak by to klidně mohlo být.“ přitakal Lamar.

Začali přemýšlet o tom, co by mohli podniknout.

„Musí přece být něco, co by nám alespoň naznačilo, co se stalo. Až to najdeme, tak můžeme snad všechno vrátit do normálu.“      

Nakonec se vydali na cestu a šli hledat příčinu záhady.

   Vzdalovali se od chaloupky, která ležela v údolí. Vyšplhali se na kopec a zřeli něco, co by určitě nečekali. Uprostřed oblohy byl obrovský černý vír, který pohlcoval vše okolo sebe.

„Vypadá to, že jsme tu příčinu našli! A měli jsme to celou dobu u nosu. Co teď?“

„Tohle asi opravdu spojilo naše dimenze a teď je to chce zničit!“

Kolem víru v bezpečné vzdálenosti byly rozličné postavy. Všichni se snažili nějakým způsobem zastavit pohromu. Čarodějnice, mágové a kouzelníci se snažili vyvolat mocné kouzlo. Bohové chtěli vír zastavit božským fouknutím. Superman lítal okolo jako blázen, ale ani on neměl na živel žádný vliv. Všichni ostatní bez speciálních dovedností chodili v protisměru točení víru. Asi si sami představíte, jaký to mělo účinek, ale každý se cítil bezpečněji, když mohl přispět se svojí troškou do mlýna. I Max s Lamarem se chtěli přidat. Snažili se pomoci ze všech svých sil, ale v koutku duše tušili, že je to předem prohraný boj. Hlavní bylo nevzdat se!

„Naděje umírá poslední!“ zakřičel někdo z davu.

A taky že jo! Z ničeho nic se vír začal zvětšovat a pohltil většinu těch, co se proti němu snažila bojovat. Max naštěstí zůstal v dostatečné vzdálenosti, ale Lamara to vtáhlo dovnitř.

„Lamare! Né!“ křičel plačtivým hlasem, natahujíc ruce k víru.

Maxe zaplavila lítost, hořkost a pocit osamění. Neznal Lamara dlouho, ale přilnul mu k srdci jako přítel v neznámém prostředí.

„Co teď?“ pomyslel si.

Zatímco se Max utápěl v sebelítosti, obloha začala pomalu světlet. Max vstal a uviděl něco neuvěřitelného. Vedle černého víru byl ještě bílý vír. Oba se do sebe proplétaly a vypadalo to, jakoby spolu bojovaly. Bitva mezi dobrem a zlem nevídané velikosti. Bílý začal pomalu získávat převahu a nakonec zvítězil úplně. Najednou byla tma. Nikde nic. Ale vůbec nic. Ani nejmenší něco. Prostě nic.

   

Crr, Crr, Crr      „Nazdar vole. Jo jasně, budu tam, jak jsme se domluvili. To bys nevěřil, co se mi stalo. Normálně jsem měl v compu (kompu) vira. Tak jsem tam pustil antivirák a bylo to v pohodě. Byl to ale divnej vir. Jakoby mi propojil všechno, co v počítači mam. Chápeš? Hry, filmy, programy no znáš to přece. Bylo to fakt hustý. Tak zdar večer!“

 

 

 

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

J.M.Artan

---