Okno za mřížemi 3.díl

Okno za mřížemi 3.díl

Byla jsem přikrytá dekou, ale stále mi je hrozná zima. Nedokázala jsem se vůbec zahřát a pořád měla před očima pokoj, kde mě nevlastní otec zavíral. Nedokázala jsem se přes to dostat. Poslední dny mi nedával ani najít. Čekal, kdy zeslábnu na tolik, abych nemohla bojovat ani odporovat, tomu po čem toužil. Matka byla zakopaná kousek od domu a on se nesnažil ani předstírat její ztrátu. Vlastně se tvářil pořád stejně a neukazoval žádné emoce ztráty a nebo smutku. Jediné, co bylo zřejmé byl vztek, který si vybíjel na mě.  Hned po pohřbu na mě zaútočil a znovu bil do bezvědomí. Na těle mám několik nových podlitin a naražená žebra, jak jsem se snažila vykrýt rány mířené na hlavu. Tentokrát ho nezajímalo jak budu vypadat, protože mě nikdy nechtěl pustit. Na obličeji jsem měla několik šrámů a nateklé oko, když jsem se nestihla vyhnout jeho ráně.

V jedné chvíli jsem si myslela, že se vzdám a nechám ho, ať si dělá co chce. Proč mě matka donutila, abych se vrátila na tohle místo? Nejen ona trpěla každý den, který stále dýchala na lůžku, zatím co on vyčkával na den, kdy naposledy vydechne. Dokud jsem byla u ní v pokoji byla jsem trochu chráněná dokud neusnula, ale to se změnilo jakmile zemřela. Jeho zuřivost se stupňovala a bylo mu jedno co se s náma stane. Nedokázala jsem ochránit ani jí, natož sebe. V noci mě bil za každou maličkost, která se mu nelíbila. Vynechával místa, která by byla vidět. Vše ostatní zakryly šaty. Jeho ruce bloudily po mých stehnech, které jsem setřásala a utíkala se schovat. Vstal a klidným krokem mě pronásledoval. Dobře věděl, které pokoje jsou zamčené a svazek klíčů nosil při sobě. Od mého příjezdu nebyl jediný den, kdy bych se mohla nadechnout čerstvého vzduchu. Neexistovala cesta, jak utéct před jeho ranami.

Poodkryju deku a zaměřím se na mladého kluka, který se odvážil vejít do toho pekla a vytáhnout mě na světlo. Děsila mě představa, že bych se mohla namočit do něčeho horšího, než doposud. Jeho tvář se každou chvíli dívala do zpětného zrcátka.  Měl hnědé oči, z kterých vykukovala rošťárna a kaštanové kratší vlasy. Nos jako větší bambulku a neústupnou bradu. Určitě se často s někým přel a dohadoval. Nemohl být starší, než osmnáct nebo devatenáct let a stejně to udělal. Auto řídil jako začátečník, ale to mi nevadilo. „Můžeš si sednout.“ Ozvalo se od volantu, když odbočil na vedlejší silnici. „Tady nejsou kamery a policie se tu neukáže celý rok.“ Usmál se rošťácky, abych se nebála. „Já.. děkuju. Mohla bych si vystoupit?“ Ani nemám kam jít a stejně se snažím utéct. Zoufale a se strachem.  „U nás budeš v bezpečí. Musíme ošetřit rány a taky sehnat oblečení. Nebudou ti vadit tepláky? Mamka má trochu větší velikost.“ Rovnou mi tykal, aniž by se zeptal jestli může. Jeho přátelství mě zahřálo na bolavé duši. „Taky musíme počkat, až se vrátí šéf a promluvíte si. Určitě se postará o to, aby za to ten chlap zaplatil.“ Najednou se jeho oči změnily. Byly plné smutku a něčeho, co jsem nemohla odhadnout. Sedím na zadním sedadle a stále se bojím. Každé minuty, hodiny i dalšího dne. Co když se budu muset vrátit? Nikdy bych se odtamtud nedostala živá. Za tu dobu jsem pochopila, že nikdy nikoho nenechá jít. 

„Jak se vlastně jmenuješ?“ Usmál se a vjel autem do několika kaluží, až bylo celé špinavé a musel zapnout stěrače, aby viděl. „Jana.“ Špitnu a dál se třesu na zadní sedačce. „Brzo budeme doma Jano. Tam si odpočineš a mamka ti uvaří něco dobrého.“ Pokračoval a nechával mi naději. Sleduji cestu, po které jedeme. Spánek mě přemohl, i když jsem chtěla být ostražitá a pamatovat si každou zatáčku a odbočku.

Možná, Bude to taky můj domov? Při té myšlence se propadám do snu. Byl krásný dokud jsem nevzala za kliku od dveří. Otevřu a v nich stál otec. „Kam si myslíš, že jdeš? Nikdy tě nenechám jít. Nikdy! Rozumíš.“

Nejdřív jsem byl rád, že usnula. Neuběhla ani půl hodina a všiml jsem si slz, které se jí kutálejí po tvářích. Zaparkuju u domu a slyším tichounké. „Pomozte mi. Prosím.“ Vylezu z auta a otevřu zadní dveře. „Vzbuď se. Jsme doma. Tady ti nikdo neublíží.“ Otevřela zděšené oči a rozhlížela se, jako by nevěřila, že se dostala z toho domu.

„Mami. Máme hosta.“ Zavolám. Slyším těžké kroky na chodníčku od zahrady. „Ty lumpe. Jak sis mohl vzít auto, když nemáš řidičák! Tohle ti neprojde. Počkej, až to řeknu Pánovi.“ Asi mám problém. Ušklíbnu se.           

https://povidkyodkat.blogspot.com/