STESK

STESK

     Měl krásné dětství, milující rodiče, sourozence, kamarády a přesto se ono období stalo jeho noční můrou, snem i skutečností, ať spí či bdí, která ho svírá v pevném objetí, ze kterého se už nikdy nevymaní.

    I.

     Probudil se a v pokoji už bylo šero. Když pomalu uklidnil zrychlený dech a tep se mu vracel do normálu, opakoval šeptem několik slov, které ještě doznívaly z přerušeného snu. Říkal je tak dlouho, stále slábnoucí až přestala být pro lidské ucho slyšitelná, rezonující ještě kdesi v zákoutí jeho lebky, pod skeletem potaženým zarudlou kůží, mnohokrát spálenou tropickým sluncem, na temeni svraštělou, lebkou ve které zanořené nazelenalé oči s množstvím modrých a šedivých střípků v panence sledovaly přes uprášené žaluzie protější dům, vjezd do garáže a na podzim vysázených šest metrových tújí, které měly chránit zahrádku další domu, před zvědavými a lačnými pohledy lidí, kteří sem, na konec krátké a slepé cesty stejně nikdy nedošli. Popeláři, pošťák a roznašečka letáků se slevami v supermarketech, byli kromě místních obyvatel jedinými návštěvníky uličky mezi čtverci domů, dávno sestavených do čehosi, čemu socialističtí architekti říkali „moderní bydlení.“  Dům ve tvaru krychle, které se stavěly před čtyřiceti lety, přilepený k dalšímu, stejně ohyzdnému s balkonem, posledním útočištěm kuřáka, vyhnaného od tepla ústředního topení ven, do zimy, aby tam ve stoje, opřený o špinavou a hrubou omítku, lačně vysával cigaretu, jako promrzlá kurva kdesi ve městě, v parku před jezuitskou kolejí, která odbavuje ústy  klienta, ve městě které nenávidí stařeckou nenávistí, nastřádanou za desítky let neplodného života, městě, kterému kdosi dal do vínku sebe chlubné heslo, „Praga caput regni“, Praha, matka měst, nejspíše ono samo, ve své nevědomosti a ubohosti, protože kochat se představou matky měst, když jste ve skutečnosti utahaná, jalová coura s množstvím potratů, zmetaných plodů svého vlastního života, která dá každému, komukoliv za krejcar, marku, korunu nebo rubl, podle národnosti zákazníka, tak to je na trvalou hospitalizaci v jediném skutečném ústavu, zbudovaného v severním zákoutí a slušně obhospodařovaném, včetně lůžkových klecí, nebo hned rovnou na jeho proslulém krchově s hroby bez náhrobků a náhrobky beze jmen, na místě tajemnějším a hrůznějším, než tisíckrát vykřičené a turisty obléhané Potěmkinovy zóny židovského města.

     Žil uvězněný v místnosti, kde v zimě vlažný radiátor vydával iluzi tepla jen tehdy, pokud mezi jeho litinová žebra zastrčil prsty od nohou a v létě, když slunce svítilo od oběda, až do svého západu bylo vedro jak v africké poušti, zcela izolován od hlasů a zvuků města, sirén sanitek, vyřvávání nabízečů všelijakého šuntu, skřípotu brzd automobilů, policejních vozů, průvanu v podchodech, neonových reklam, černochů vnucujících psaníčka s drogou, chtivých kurviček číhajících před nočními kluby na bohaté a slavné, zmrzačených stromů s kořeny zalitými do betonu, větvemi bez listí, psími výkaly a zpuchřelými zdmi barokních kostelů, prosáklých čpící močí.

     Jeho existence probíhala v jakémsi kadlubu, prostoru nebo schránce, do které vedlo úzkým otvorem jakési ponětí o světě, svědectví o které nestál, okysličená krev, která udržuje na živu tělo napojené na všelijaké hadičky, na jednotce intenzivní péče v tom krychlovém domě na konci slepé ulice a spojuje venkovní s vnitřním, s obrazem srnců, kteří se pozorují nad leskem noční studánky, zrcadlově obrácení na vyšívaném přehozu podivné, šedomodré barvy a do té temnoty září oči posledního jezuity jako samotný uran, radioaktivní smolinec, po tisíce let ukrytý v zemi, s otisky rukou těch, kteří ho vynášeli napovrch, aby se za pár let znovu ocitli tam dole, v děloze země, jako součást zničeného těla pohřbeného za zvuků dechovky, zasypaného lehce přiopilým hrobníkem, v tom kadlubu minulých životů, v rakvi vzpomínek, ve městě, jehož jméno je odvozeno od prahu, přitesaného, dřevěného prkna, kterým se vchází dovnitř, do prostoru který neexistuje, nebo skrze sešlapaný kamenný blok, co ho kameníci navalili na místo, pod kterým bylo zahrabáno tělo muže jiné víry a jako pokání pro dávno mrtvého bylo nařízeno přicházejícím šlapat na ten práh tak dlouho, dokud ho lidské nohy neošlapaly a nevyhladily, jako měly vyhladit jméno mrtvého z paměti věků.

     Kdysi dávno měl sen, v době dospívání které nebylo jarem jeho života, ale podzimem, adventem očekávání, ve kterém snil o ženě v tom městě stovky věží, s řekou jejíž nábřeží obývají převozníci, mořské panny a pelikáni s obrovskými vaky místo zobáků a klášterními knihovnami, nacpanými tlustými folianty, s masivním písmem, ještě vlhkých, vytištěným v některé z renesančních tiskáren svéhlavých českých bratří, protože on přišel na svět v místě lesů a jeskyní, vedený k literám barokním, osvětlovaných svatozářemi světců a poznáním misionářů prolezlých bahenní zimnicí, malárií a tyfem, jejichž těla pokrytá hnisavými boláky vydávala nadpozemskou vůni, a jejichž příhody s domorodci si zapisoval do školních sešitů, které měly sloužit ke zcela jiným zápiskům a poznámkám. Miloval jejich životy plné utrpení pro Krista, odér deštných pralesů  žár rozpálených slumů, o kterých se dovídal ze starých, ohmataných knih z předchozího století a přitom nesnášel svůj život, pevně svázaný s modlami komunismu v zemi spoutané ostnatým drátem, ve které cesta do kosmu byla dosažitelnější než cesta do Afriky, Indie nebo Arábie, kam se toužil přesunout bez možnosti návratu, už nikdy nevidět sešlapaný kamenný práh nad tělem nebožtíka, ani dívku, která se mu líbila v šesté třídě a návštěvu hřbitova s litinovými kříži vyměnit za pobyt mezi tantriky na bengálských žárovištích, kteří přebývají mezi mrtvými, špinavou vodu pijí z lebky svého učitele a jejich nahá těle, pomazaná světlým popelem svítí v temné tropické noci, tak jako těla muklů zářící uranem, to všechno natlačené presem velikým do skořápky kokosového ořechu, s hlasy předků, jimž apatie velela raději ulehnout a nevstat, formovaní myšlenkou, že nečin je lepší než čin, nastavení druhá tváře, odevzdání všeho a zřeknutí práva na život, které není právem, ale povinností, o kterou nestáli, nositelé utrpení a bolesti vlastní i druhých, jako i těch, kteří je přivedli na svět.

     A pod drapérií, přichycenou do omítky drobnými, ševcovskými hřebíčky, na které jedna a tatáž srna hleděla upřeně do očí svému zrcadlovému obrazu, v rozkládací pohovce s úložným prostorem na peřiny leželo naskládáno množství starodávných knih, se zažloutlým papírem a černobílými rytinami těch, kteří drželi svá tajemství za zavřenými ústy a doplňovali text psaný švabachem, v modlitebních knihách svých předků, v krabicích od perleťových knoflíků naplněných obrázky svatých s prosbou za přímluvu a požehnání pro novokněze, vydané k jeho slavné primici, přičemž už dávno uběhla doba, kdy odsloužil svoji poslední a jeho kosti se rozpadaly na tom samém hřbitově, kam doprovázel těla svých farníků, v dobách tak vzdálených, že hřbitovy dávno zmizely, zanikly, na rozdíl od obrázků a knížek, uložených dole, v prostoru pod matracemi pohovky, kterou nikdo nerozložil už po řadu let a kam se s námahou dokázala protáhnout pouze kočka.

     Vzpomněl si na ty obrázky se zažloutlými okraji a rezavými skvrnami, které ve svém uzavřeném, nevětraném prostoru vydávaly odér podobný tomu, jaký vydává druhý nebo třetí den mrtvé, lidské tělo, které jako dítě vyndával z jejich úkrytu, kde byly pohřbené a čekaly na své slavné vzkříšení a on je skládal na zem, jeden vedle druhého a nemohl odtrhnout oči od jejich zmučených tváří, těl probodených kopími afrických divochů, přivázaných u kůlů, mučených ohněm se skupinkou nahých rudochů, kteří s úšklebkem a pobavením sledovali utrpení budoucího světce. Nevnímal tvrdou podlahu a průvan, který táhl pode dveřmi, necítil své tělo ani přítomnost jiných, ale slyšel ta slova přecházející v bolestný křik, vytržená z reálného světa, která se usazovala v jeho vědom, hltal je jako hladovějící žebrák, tak aby se stala součástí jeho dětského těla i mysli a vytvářela tím nikdy nenarušený most mezi minulostí a přítomností, mezi kuchyní v chalupě jedné moravské vesnice se všemi těmi místy na západní i východní polokoulí, s místy, do kterých se jednoho dne dostane a kde se spojí s těmi hlasy i utrpením mučedníků ze modlitebních knížek a porozumí jejich slovům i touze po onom životě tak, že už nebude rozdíl mezi nimi a jím, nebude možné rozpoznat, kdo je on a kdo jsou oni a jejich životy se tak stanou životem jedním.

     Tak dlouho si prohlížel obrázek sv. Františka Xaverského, jak leží na zádech, umírající se zavřenýma očima, v sepnutých rukou dřevěný křížek, v černé, rozedrané sutaně a za ním, na rozbouřeném moři se pohupuje dřevěná galéra s rozvinutými plachtami a ještě dál, úplně na samém okraji obrázku kamenné hradby cizokrajného města, za kterými vykukují palmy a věž s cimbuřím, až se sám ocitl na tom kousku pobřeží, ve městě s palmami, rozpadávající se věží z černého, pórovitého kamene, součástí bývalého augustiniánského kláštera, se zbytky zdí a náhrobními kameny zarůstajícími trávou, na kterých byla vyryta jména portugalská  španělská a jeden, kdysi dávno bílý, mramorový kvádr se jménem německým, s jeho jménem. Nevěřícně držel obrázek světce v dětských rukou a upřeně hleděl na tu náhrobní desku, popraskanou staletími, s olámanými okraji, v modrých, vytahaných teplákách, kostkované košili a papučích, jak sedí na zemi, vedle pohovky a zároveň to nebyl on, ale jeho fata morgána, přelud dávných let, protože od dob jeho dětství do současnosti už uplynulo půl století a když seděl ve stínu oné věže, která vypadala, že se každou chvíli musí sesypat, obklopen náhrobky, rozpadávajícími se zdmi konventu a tichem tak děsivým, že slyšel nárazy vln na vzdáleném pobřeží, na druhém konci světa, vybavil se mu ten obrázek sebe sama jako dítěte v kuchyni s kachlovými kamny a vůní horké melty, která se mísila se slanými výpary oceánu a rozpadávajícími se kostmi tak dlouho, až oboje se stalo jedním a vzpomínka na dětství lží. A na tom hřbitově, poslední instanci mužů odkudsi ze zemí západních, viděl na temně modré obloze plout supy, strážce a správce pohřebních míst, kteří tvořili čestnou stráž velkému, bílému ptáku, který v zobáku držel pozůstatek lidského těla, ztrouchnivělou, zčernalou ruku, se kterou i se svým doprovodem odlétal na západ, odkud byla kdysi, zbožnými mnichy přivezena bůh ví proč sem, na indické pobřeží, tak aby tělo zmučené gruzínské královny, které zde ukryli zbožní křesťané, bylo opět kompletní. Ve starých gruzínských textech je vylíčena do nejmenších podrobností mučednická smrt královny Ketavan, poté co odmítla přijmout islám a stát se ženou muslima, na příkaz perského krále šáha Abbáse, ji za účasti tisícihlavého davu položili na obličej, doruda rozžhavený, měděný kotel, rozžhavenými kleštěmi rozevřeli hruď, vytrhávaly kusy masa z celého těla, jednotlivé nehty, prsty a když stále ještě žila, na záda jí položili rozžhavený, ocelový plát a nakonec jí rozpůlili hlavu rýčem. A tak se stále přemísťují těla, mrtvá i živá ze západu na východ a opačně, jako na pravidelné, dopravní lince cestovní kanceláře, jejíž zájezdy nedbají hranic času, protože právě teď, na západě přepravují kamsi mého dědečka a budoucího mukla Jedličku a bolševického funkcionáře Doležela, který leží na dně rokle s roztříštěnou lebkou.