Slza

Slza

Slza bez naděje

skleněnka skutálená do trávy,

 bolest duše

vyplavená očima královny ze Sáby.

Jak velké je moře,

na kolik lidských bolů, 

a kolik očí

skleněných sejde se spolu.

Tráva i  moře zavlní se lehce 

a přijme tu vláhu, 

všechny  ty pocity

koloběh přírody posílá na oběžnou dráhu.

Ta vláha tak  často padá k zemi,  

neudrží balanc na řasách, 

Semiradiny zahrady,  

vlažná krása v terasách.

A nebo ráda by, 

však křehkost křišťálu  brání jí být jiná

i ona má  v zahradách zákoutí stinná.

Nechat vše plynout

pustit co člověka tíží, to by byla vzpruha.

Nekonečné coby,  změnit na konečné hurá, hurá.