Černá díra - 18. Cizí tělo

Cizí tělo

Kovové dveře se zavrzáním otevřely. Královna vběhla dovnitř a vrhla se ke Kvenlie. Dva prsty jí přiložila na vnitřní stranu zápěstí. Pulz měla oslabený, na elfku v normě.

„Klaplo to. Jak se cítíš, děvče?“ Qveliiny oči se rozjasnily oči.

Imiris seděl nehnutě na okraji postele. Pořád byl v obrovském šoku.

Kvenlia sklouzla rukou po svém hrdle, než řekla: „Je mi dobře. Připadám si neuvěřitelně lehká, ale těžká a plná energie zároveň.“ Hlas byl odlehčený, ale nijak výrazně se nezměnil.

„Zvykneš si na to, věř mi. Co říkáš na pořádný odpočinek?“ Qvelie upřela pohled na ztuhlého elfa. „Imirisi, doprovodíš ji?“

Ani se nepohnul.

„Imirisi,“ špitla opatrně Kvenlie. Už se posadila a sesunula nohy z lůžka.

Bojovník se konečně pohnul. Pořád to ale nebyl on, fungoval jako stroj. Královna mu ustoupila z cesty a nechala ho přejít před Kvenliu. Nastavil ruce, aby se do nich mohla opřít. Pevně obemkl její drobné dlaně a čekal.

Kvenlia pohnula prsty v nazutých střevících a pak se vyhoupla na nohy. Mírně se zavrávorala. Připadalo jí, že nohy nejsou její, že jsou externí přídavky jejího těla. Když konečně našla rovnováhu, udělala první nejisté kroky. Zapírala se o Imirise, který před ní couval.

„Myslím, že už to zvládnu. Děkuji.“ Uposlech ji, ale stále zůstal nablízku. „Potřebujete ode mne něco? Můžu vám s něčím pomoci?“

Královna sklouzla rychlým pohledem po její jizvě. „Ne, drahoušku, nic nepotřebuji. Jsi statečná, udělala jsi toho už hodně. Odpočiň si a zítra, pokud budeš chtít, začneš s výcvikem. Musíš zesílit.“

Dívka přikývla a odešla s Imirisem v patách.

?

Lips se procházel zahradami. Měsíc házel stříbrné odlesky na listy stromů a zároveň je obklopoval stíny. Dlaně měl sepjaté za zády, schované pod pláštěm. Najednou za sebou zaslechl tiché kroky. Ihned poznal, komu patří.

„Dopadlo to dobře, že ano,“ odtušil to, protože kdyby se cokoliv pokazilo, nešla by tak klidně. Zastavil se před obrovským dubem. V jeho stínu stála dřevěná lavice, na kterou se posadil.

„Ano, šlo to podle plánů. Bylo to strašně zvláštní. Imiris tam byl s ní a úplně ho to sebralo. Myslím, že utrpěl šok.“ Kousla se do rtu. Posadila se vedle manžela a položila mu hlavu na rameno.

„Dostane se z toho, stejně jako ona. Jsem zvědavý, kam nás její změna zavede.“ Prsty prohrábl černé kadeře jeho ženy. Laskal jí pokožku hlavy a vychutnával si její přítomnost.

„To já také.“ Položila mu ruku na silné stehno. Nasávala ticho, které je obklopovalo. Klid před bouří, která měla brzy přijít.

„Musíme začít připravovat vojáky. Strategicky rozložit moc. Snad brzy dorazí Pánové severu a lidé z okolních vesnic. Každá pomoc bude třeba.“ Odmlčel se. Nakonec políbil Qvelii na čelo. „Zvládneme to.“

„Ano,“ řekla. Vzala ho za ruku a společně zamířili do bezpečí paláce.

?

Imiris ji pronásledoval jako duch. Měla strach, co se s ním děje. Od té doby, co se probrala, byl takový. Přitom to byla ona, kdo prodělal změnu. Pořád se cítila zmateně. Opravdu jsem to udělala. Věci se děly moc rychle a měla pocit, že nestíhá všechno přijímat.

Pomalým krokem došli k jejímu pokoji. Nebylo to daleko, přesto se cítila vyčerpaná. Zastrčila si pramen vlasů za ucho. Cukla sebou, když narazila na jeho špičatý konec namísto běžné obliny. Bude si muset zvyknou, to věděla.

„Jsi v pořádku, Imirisi? Co se děje?” Vzala za kliku. Kov jí zastudil do dlaně. Na všechno jsem tak citlivá.

„Já ano,” řekl jízlivě. Ramenem se opřel o rám dveří a upřel na ní svůj pronikavý pohled. „Jak se cítíš ty?”

Nechápala co to do něj vjelo, když to dobře dopadlo. „Nelituju toho. Bylo to moje rozhodnutí, Imirisi. Dobře to dopadlo. Nechápu, proč jsi tak nakvašený,” mírně zvýšila hlas zatímco překročila práh komnaty.

„Vytrhli tě z tvé přirozenosti! Copak to nevidíš? Jsi odsouzena k dlouhému a nekonečnému životu. Pokud přežijeme válku poznáš, že je to spíše prokletí.” Odrazil se ode zdi a založil si ruce na hrudi.

Kvenlia se zarazila. Nenapadlo jí, že by svůj život mohl vnímat jako prokletí. „Proč to tak vnímáš? Nikdy jsi se o tom nezmínil.” Pokynula mu, ať vstoupí do pokoje. Sama se posadila do křesla u okna. Všimla si, že vychází slunce. Proměna trvala celou noc? Nepřipadalo jí to tak.

„Nedokážeš si ani představit, jaké je to žít přes dvě staletí v osamění,” řekl šeptem. Rozvalil se do protějšího křesla. Jeho výraz posmutněl. Promnul si kořen nosu a zavřel oči.

Nikdy nepřemýšlela o tom, jak vnímá svůj život. Jestli prožil tak dlouhou dobu bez lásky, chápala, že se cítí zdrcený. Smutek mu z očí přímo křičel.

„Nemám z toho strach, věř mi. Pokud jsem mohla pomoc k záchraně ostatních tímto osudem, nelituji toho. Věřím, že na každého někdo čeká. I na tebe, Imirisi.” Slabě se usmála. Na víc se nezmohla, protože se cítila nemírně unavená.

Něco zahuhňal v odpovědi, ale nebylo mu rozumět. Kvenlia zavřela oči a spánek jí náhle odnesl do neznáma.

Imiris si všiml, že usnula. Povzdechl si. Sám se cítil vyčerpaný, ale věděl, že nedokáže usnout. Vstal a zvedl ji do náruče. Kvenlia se mu v ní zavrtěla. Vypadala tak spokojeně, až ho bodlo u srdce. Pozoroval její nádherné lesklé vlasy a zajel do nich prsty. Byly jemné jako samet. Pohladil propadlou tvář, ze které se mu dělalo zle. Vytrpěla toho tolik a byla na to moc mladá. Nikdo by si tím neměl procházet. Nejvíce ho bodlo u srdce, když se zastavil u rozšklebené jizvy. Bylo to o tolik horší, když věděl, kdo to udělal. Odtáhl ruku a zaťal ji v pěst a opět prsty natáhl. Popošel k posteli. Položil Kvenliu na obrovskou postel, kde se ztrácela. Sklonil se k ní a vstiskl tři polibky na jizvu, po celé délce. Dívku přikryl peřinou v krémové barvě. Vdechl její novou vůni. Cítil opojný šeřík a pivoňku. Lehce se usmál a pak konečně opustil pokoj.

Na cvičišti se začínali objevovat ostatní bojovníci. Imiris už byl zbrocený potem. Už dlouhou hodinu dělal sedy lehy a kliky bez přestavky. Třásly se mu nejen ruce, ale i celé tělo. Posadil se na písčitou zem a hlavu sklonil mezi kolena. Přerývavě dýchal. Jakmile se trochu zklidnil, vstala oblékl si rukavice. Přešel k pytli a začal do něj mlátit pěstmi. Rány směřoval přesně na střed a vší silou. Snažil se tím pohybem uklidnit. S každou následující ránou myslel na špatné věci, které tím dostával pryč ze své mysli. Znenadání vyčerpáním klesl na zem. Opřel se o pytel a snažil se rozehnat mžitky před očima. Vnímal, že ho pár bojovníků obezřetně sleduje, ale nic neřekl. Snažil se vyškrábat na nohy, ale bez úspěchu.

„Vypadáš příšerně,” řekl někdo.

Imiris vzhlédl. Nad ním stál Nyrelain a podával mu džbán s vodou. Vděčně ho přijal a během chvíle ho vyprázdnil.

„Máš kruhy pod očima jako kola od vozu. Kdy jsi naposledy spal a pořádně se najedl?” Nyrelain si převzal prázdný džbán a postavil ho na kamennou zídku.

„Nevím,” zahuhlal Imiris a s námahou se vyškrábal na nohy.

„Pojď, dáme si brzský oběd. Lips stejně chtěl, abychom se odpoledne pustili do plánování strategií. Ale dokud se neposilníš, nic dělat nebudeme.” Nyrelain ho poplácal po zádech.

Bojovníka zarazilo, jak oslovil krále. Tušil, že jsou si blízcí, ale stejně mu to připadalo zvláštní.

Imiris se konečně sebral a vyrazil s ním do paláce. Tentokrát zamířili po schodišti dolů do kuchyně. Nyrelain poprosil kuchaře o maso, zeleninu, sýr a chléb. Postavil to před něj a Imiris, který do té doby nepostřehl, jak byl hladový, se začal cpát.

?

Odpoledne téhož dne se bojovník a králův posel sešli v poradní síni. Král na ně čekal. Ve tváři měl vepsané obavy a celkově byl zachmuřený. Skláněl se nad mapou Frakturnu a přilehlých vesnic. Každý z nich se postavil z jedné strany. Když mu nakoukli přes rameno, všimli si rozmístěných figurek. 

Lips jim tichým hlasem vysvětlil plán. Poté se dlouhé hodiny, až do noci, dohadovali o podrobnostech.

Imiris síň opustil těsně před jednou hodinou ráno. Namířil si to do Kvenliiny komnaty, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Otočil se na patě a zamířil do své ložnice. Dopřál si krátkou sprchu. Do postele padl úplně vyčerpaný. Celé tělo se mu třáslo napětím.

?

Se škubnutím otevřela oči. Nejprve ji zarazilo, že vidí vznášející se částečky prachu, ale pak si rozvzpomněla. Posadila se a štíhlými prsty si promnula obličej. Když se konečně naplno probrala, všimla si, že za okny vychází slunce. Prospala celý den a noc.

Vklouzla do sametových pantoflíčků a vyhlédla z okna. Najednou město vnímala úplně jinak. Bylo v něm více barev, než si pamatovala. Více života, za který mělo cenu bojovat. 

„Jak se cítíš, Kvenlio?” Královna najednou stála přímo za ní, až dívka polekaně nadskočila. Měla sice mnohem bystřejší sluch, ale Qvelie se kradla neskutečně tiše.

„Vaše Veličenstvo, odpočala jsem si. Jsem připravená začít se vším, co mi poručíte.”

„Má drahá, říkej mi Qvelie a neboj se toho. A nic ti poroučet nebudu. Je jenom na tobě, jestli splníš to, oč tě požádám.” Položila jí ruku na rameno. „Jak jsem říkala včera, musíš zesílit. Jeden z našich ostřílených bojovníků je připraven začít tě cvičit. Jsi připravená i ty?”

„Ano, Vaše….,” zarazila se, „ Qvelie,” dodala nakonec.

„Skvěle, pojď se mnou. Představím tě tvému učiteli.” Královna položila Kvenlie ruku na záda a jemně ji popostrčila ke dveřím.

„Dostanu něco na převlečení? Nemohu cvičit v šatech,” řekla a rozpačitě si promnula ruce.

„Ach ano, zapoměla jsem ti to říct. Bojový oblek na tebe čeká v kasárnách. Dovedu tě tam.” Usmála se a vydala se chodbami ven z paláce.

Kasárny se nacházely mimo palác. Přiléhaly k jeho pravému křídlu. Když vyšly ven, Kvenlia přimhouřila oči. Už delší dobu nepocítila sluneční paprsky ve tváři a na holé kůži. Uvědomovala si, jak jsou paprsky najednou intenzivnější. Skoro ji štípaly.

„Zvykneš si, tvá kůže bude ze začátku trochu citlivější,” nadhodila Qvelie. Pokračovala v chůzi podél zdi. Po levé ruce se rozprostíraly rozsáhlé zahrady.

Kvenlia hltala očima barvy kvetoucích rostlin a keřů. Zhluboka se nadechla a nasála omamující vůni. U vchodu do kasáren se jim poklonili dva strážci. Qvelie se na ně usmála. Bez otázek je pustili dovnitř. Vůni květin vystřídal zápach potu, až Kvenlia nakrčila nos. Procházely kamennými chodbami a sem tam jim nějaký bojovník skřížil cestu. Všichni se uctivě poklonili a klidili se z cesty. 

Vstoupily na dvorek, který se nacházel ve středu kasáren. Byl obklopen jejími stěnami, které tvořily osmiúhelník. Rozhlédla se kolem sebe a všude viděla cvičit válečníky. Leskli se potem a funěli vyčerpáním. Přiblížil se k nim urostlý vysoký elf.

„Vaše Veličenstvo, žádala jste si mě?” Pohledem sklouzl po vyhublé a malé elfce. V očích se mu mihla nějaká emoce, ale nedokázala ji blíže popsat.

„Ano, potřebuju, abys ji začal cvičit. Potřebuje zesílit,” ukázala prstem na ni prstem. „Tohle je Kvenlia.”

Kvenlia se nepatrně usmála a promnula si šaty mezi prsty.

„Kvenlio, tohle je Thundrick. Jeden z nejlepších válečníků, které máme. Naučí tě, jak se bránit. Pod jeho vedením zesílíš. Nechám vás o samotě. Ukáže ti, kde se můžeš převléct.” Povzbudivě se na ni usmála a začala se vzdalovat.

Hluboký hlas elfa zaduněl Kvenliiným tělem. „Pojď za mnou. Máme hodně co na práci a nemá smysl se zdržovat.” Nečekal, že sebou tak cukne jen díky vlivu jeho hlasu. Pouze pokrčil rameny.

Rychlými kroky, na které nebyla zvyklá, cupitala za mohutnými zády. Než se nadála držela v rukou oblek. Thundrick zahuhlal něco ve smyslu, že počká venku. Vysoukala se ze svých šatů a málem u toho upadla, protože si pořád plně neuvědomovala své končetiny. Oblek byl z čistě černé kůže. Lehce na ní plandal, ale počítala s tím, že brzy nabudou její svaly na objemu. Vlasy si sepla do vysokého culíku. Než vyšla ven, zhluboka se nadechla. Byla nervózní, protože opravdu neuměla bojovat. A byla slabá.

Thundrick ji opět sjel pohledem. Musel si všimnout, jak je jí velký, ale zase jen mlčel. Kvenliu ponižovalu už jen to.

„Ehm… Cvičíš všechny okolní válečníky?” zeptala se, aby prolomila ledy, i když jí její otázka připadala hloupá.

„Ne, ale cvičil jsem muže, kteří je teď učí novým dovednostem. Dělám to opravdu dlouho, ale sám nestačím na zvyšující se počty rekrutů.” Koutkem oka spatřil dívčin nechápavý výraz. „Jistě víš o narůstající moci Temného pána. Události na jihu, které jak nyní víme byly jen k odvedení pozornosti a ozkoušení našich sil, nám ukázali, jak mocnému portivníkovi čelíme. Naše počty tam byly oslabeny a nyní se je zde snažíme zněkolikanásobit. Ale je to těžké, mužů je málo,” povzdech si. Zastavil se u jednoho z rohů cvičiště.

„Je mi to líto,” vysoukala ze sebe Kvenlia. Pak se rozhlédla kolem sebe, ale nespatřila žádnou zbraň. Tázavě se obrátila na jejího učitele. „Nebudeš mě učit bojovat?”

„Musíš nejdříve získat kontrolu nad svým tělem. Posílit kostru a uklidnit mysl. Bude to trvat, než vezmeš do ruky opravdovou zbraň. Dnes budeme cvičit nohy a střed těla. Nečekej žádné pauzy, jen by tě rozptylovaly. Vytrvalost je první z krůčků k cestě bojovníka.” Předsunul před ni dřevěnou bednu a vysvětlil, jak se má správně postavit.

Kvenlia se narovnala přesně tak, jak jí řekl. Bolest v zádech se ozvala téměř ihned.

„Budeš vystupovat na tu bednu, jakoby to byly schody. Vždy když budeš nahoře, uděláš dřep. Je to jasné?” Pro jistotu předvedl požadovaný cvik.

Začala opakovat, co předvedl.

Nahoru, dřep, dolů.

Nahoru, dřep, dolů.

Nahoru, dřep, dolů…

Neměla ponětí, kolik výstupů udělala, ale děsila ji představa fráze “nečekej žádné pauzy”. Pot jí stékal v pramíncích nejen po tváři, ale po celém těle. Měla pocit, že se potí i její nehty a vlasy. Neovladatelně se třásla. Po očku koukla na Thundricka, ale ten nevypadal, že hodlá ukončit to utrpení.

Při následujícím výstupu se jí podlomila kolena a sklouzla se rovnou za zem. Na kůži se jí ihned přilepila hlína. Tak moc se třásla, že nebyla s to se zvednout.

„Vstaň,” řekl Thundrick.

Ani se nepohnula, nemohla.

„Vstaň,” zopakoval.

Zkusila to, ale opravdu to nešlo. Najednou ale zaslechla známý hlas. Kdyby mohla, znovu by se jí podlomila kolena, ale tentokrát úlevou. Hlas patřil Imirisovi.

„Zbláznil jsi se, Thundricku? Podívej se, jak vypadá. Hodláš jí zabít vyčerpání?” Imiris byl úplně dopálený. Viděl téměř rudě, když cítil Kvenliiny emoce. Strach a vyčerpání, nic jiného v nich nebylo. Ignoroval úlevu, která jí proběhla tělem, když přišel.

„Pozor s kým mluvíš, chlapče. Nezpochybňuj mé výcvikové metody. Sám jim můžeš vděčit za svou sílu.” Thundrick zachovával ledový klid. Věděl, co dělá, ale poznal, že už opravdu nemůže. Jen chtěl, aby mu to řekla sama.

„Jsem v pohodě,” zasípěla Kvenlia.

„Nejsi,” utnuli ji oba válečníci.

Imirise překvapilo, že nevědomky přiznal svou chybu. Nicméně se na válečníka zamračil a přidřepl si vedle Kvenlii. Zatnul čelist, když spatřil vykukující špičaté uši. Věděl, že to dobře dopadlo. Ale musel se smířit s tím, jak moc riskovali. Jak moc ji nutili, aby se změnila. Zahnal chmurné myšlenky stranou a nabídl jí ruku.

Kvenlia se ho chopila a s námahou se vytáhla na nohy. Stěží se na nich udržela a tak o něj zůstala opřená.

„Pro dnešek si odpočiň, ale zítra budeme pokračovat. Budeme cvičit každý den, ještě před snídaní. Zatím sbohem, děvče.” 

Do rukou jí vrazil šaty, které si předním odložila kousek stranou. Jakoby tušila, že nebude mít sílu na to, aby se pro ně vrátila. Chtěla mu poděkovat, i když ho kouskem své duše proklínala, ale Thundrick se mezitím vzdálil.

„Mám tě odnést?” zeptal se Imiris, když osaměli.

„Ne, stačí mi zůstat opřená. Kdybych si teď sedla, už se nikdy nezvednu,” zamumlala Kvenlia a váhavě se na něj usmála.

Imiris pokrčil rameny a objal ji kolem pasu.

„Co říkáš na pořádnou sprchu a následnou snídani? Také mi po mém výcviku bodnou” nadhodil po cestě nazpět zahradami.

Přikývla. V duchu uvažovala nad tím, jak se cítí. Věděla, že špatně nesl její rozhodnutí. Chápala, že zvládnout její emoce je složité, protože se to nedařilo ani jí samotné. Dělalo jí starosti, jak vypadá. Všimla si, že je strhaný. Kolikrát asi zaháněl myšlenky cvičením? Jedl vůbec? Proto se rozhodla, že přijme pozvání na pozdní snídani, i když se jí při představě jídla dělalo nevolno. 

Vtiskla se mu do náruče a snažila se myslet na hezké věci, aby si mohl odpočinout. Aby si mohli oba odpočinout…

 

 

 

---