STESK II.

II.

     Už neví, kolik let se díval na tu starou drapérii, přichycenou drobnými, ševcovskými hřebíčky do hrbolaté, vápnem nasáklé omítky za rozkládacím kanapem, kde shlížela srna na svůj identický protějšek jako v zrcadle, čumákem k sobě tak blízko, že se téměř dotýkaly, upřený pohled do oka té druhé protože temnota pozadí byla utkaná z černomodrých nití a jenom studánka byla osvětlena střídavě šedivou, tak aby se tomu, kdo ji nebo je pozoruje, vynořila z jiné temnoty šedé kůry mozkové otázka, jestli jsou jedna nebo dvě, nebo dvě v jedné. Posadil se na zem, aby vyndal z útrob kanape několik starodávných knih, kolem kterých se vznášel lehký opar plísně, starého papíru a myšiny, ve kterých byly porůznu, mezi zažloutlými listy s umaštěnými růžky vloženy malé, černobílé fotografie pokropené žlutými a rezavými tečkami, miniaturní fotografie, 4,5 centimetru na 3 z dob, kdy se vsích objevil první potulný fotograf a na dvorech, polních cestách nebo u dolámaného plotu fotil za drobný peníz většinou děti a staré lidi, protože dospělí neměli na takové kratochvíle ani čas, ani myšlenky.

     Vystavil před sebe několik obrázků a vpíjel se do nich pohledem jako ta srna na drapérii do očí té druhé nebo sama sobě, dostával se skrze vrstvu slídy do času a prostoru, ve které se tavila minulost s přítomností jako alchymistická matérie v tyglíku starých alchymistů a jeho vesnice pronikala indickými městy i oázami Sahary o kterých snil a se kterými chtěl spojit svůj život. V těch knihách nebyla žádná jeho fotografie, mimina v proutěném kočáru, které vystrkuje hlavu z košatiny a rozhlíží se po světě, do kterého byl vystrčen, ani tříletého, jak stojí v pozoru u motorky matčina bratra, velkého, železného monstra páchnoucího po benzínu, v sandálech, na kterých ulpívaly cákance horkem rozpáleného asfaltu. Viděl stařenku, nahrbenou a téměř slepou, jak před sebou přidržuje svého vnuka, v krátkých kalhotách na kšandách a režné košili bez límečku, bosého, přesto že jeho otec a můj dědeček byl švec, viděl pohřební vůz tažený černými koni, lesklých deštěm, se splihlými chocholy a promáčenými venkovany co doprovázeli kohosi dávno zapomenutého na lesní hřbitov, viděl místo posledního spočinutí barona, pohřbeného pod prahem kaple, aby po něm věřící šlapali a došel tak odpuštění hříchů a života věčného. Možná už nastala ta chvíle návratu, vrátit se tam, na hráz rybníka, kterou drží pohromadě jenom kořeny staletých dubů, do lesa s vyšlapanými pěšinami a plechovými cedulemi upozorňující, že zde došlo k vraždě, ke starým domům tak nízkých, že vlhkost  dosahovala  k jejich oknům, k márnici se zbytky fošen prolezlých červotočem, k rezavé pumpě, která s každým pohybem kvílela jak meluzína, ke kovové klice, co za mrazu přilnula k dětské kůži, k dřevěným vratům za kterými byl vydlážděný mlat, na kterém se už sto let obilí nemlátilo. Než usnul, měl před očima onu srnu na drapérii, která se dávno rozpadla, tu temnotu prostoru, do kterého nepronikne paprsek světla, protože jediné světlo vychází z očí té srny, skrze zrcadlo zdvojené, tak jako jsou zdvojené stromy na pozadí, lesní jezírko, lemované oblými kameny a jako je dvojitá celá ta scéna a místo, dokonce i čas běží ve dvou simultánních osách, jako by nebylo doby jeho dětství ani času stáří.

     Vidí tu tmu zimního období, kterou neprosvítí ani ozářená okna domů, pod těžkou, černou, jako mokrý samet nasáklou oblohou, temnou prostorou vypuštěného rybníka, který dodává celé krajině mrtvolného vzezření. Není ještě noc, z komínů stoupá šedivý kouř, aby se po chvíli vrátil a klesal k zemi, na střechy chalup, na ženské zachumlané do starobylých vlňáků, ve šněrovacích botách, jejichž podkůvky cvakají po kamenných schodech, když odchází z kostela, období adventu, roráty, dávno zapomenuté rorate coeli desuper et nubes pluant iustum: aperiatur terra, et germinet Salvatorem. Rosu dejte, nebesa shůry, a oblaka pršte spravedlivého! Otevři se, země, a vydej Spasitele! Cítí tu vlhkost počínající zimy, zápach namrzlého hnoje, pálené, bramborové natě v polních brázdách, naftalín ze zimních kabátů, vytažených ze skříní, mokrou hlínu, nasáklou podzimními dešti a prvním, rozbředlým sněhem, která je na hromadě vedle čerstvě vykopaného hrobu. A pomatená stařena, trávící své dny na hřbitově, si nenápadně nacpe kapsy svého rozedraného zimníku s vypelichanou kožešinou hrstmi té vykopané hlíny a trousí ji zkřehlými prsty po cestičkách mezi hroby. Drmolí při tom nesrozumitelná slova, kterým snad rozumí jen ona sama, vrací se opakovaně pro další hlínu, dokud neuvidí jiného návštěvníka hřbitova. To potom vysype všechno tam, kde zrovna stojí a drobnými krůčky se snaží co nejrychleji projít hřbitovní bránou ven, po schodech z kopce, kolem hasičské zbrojnice na náves, kde zmizí ve večerní temnotě, jako připomínka čehosi z dávných dob, kdy hrobníci nestačili kopat jámy, pro mrtvé v tyfových nebo morových letech.