Černá díra - 16. Světlo

Světlo

Světlo. Hodně světla. Kvenlia měla pocit, že jí propálí oči, dokonce skrze víčka. Skryla svůj obličej do dlaní a postupně se snažila přivyknout okolí. Když se konečně rozkoukala, zadrhl se jí dech. Byla na palouku. Rostla tam vysoká zelená tráva a sem tam byly shluky fialových, bílých a červených květů. Rukou přejela po povrchu a stébla jí hebce polechtala.

   Vzhlédla vzhůru. Blížila se k ní ženská postava. Vyskočila na nohy a srdce se jí rozbušilo strachem. Neměla u sebe nic, čím by se mohla bránit. Zaťala ruce v pěst. Ještě se ani nevzpamatovala z nového prostředí a už za ní mířilo další nebezpečí.

   Když se ale postava přiblížila, zastavil se jí dech.

   Byla to její matka.

   Nebyla s to se pohnout. Matka se zastavila metr od ní.

   „Dcero..." Po tvářích se jí koulely slzy. Sněhově bíle šaty, které na ní visely, se třepotaly v mírném vánku. Váhavě rozevřela svou náruč a čekala na dceřinu reakci.

   V Kvenlie hrklo. Opravdu to byla ona. Ale jak to bylo možné? Byla mrtvá. Znamenalo to, že i ona byla... Ne, to není možné...

   „Mami?" řekla nakonec váhavě a vrhla se jí do náruče. Propukla v silný pláč, který třásl jejím vyhublým tělem. Byla šťastná, že vidí svou matku. Zároveň ale nechtěla být mrtvá.

   Matka, jakoby slyšela, co si myslí, řekla: „Nejsi mrtvá, alespoň zatím. Musíš bojovat, dcero." Odtáhla ji od sebe a uchopila Kvenliinu tvář do dlaní. Usmála se.

   „Jestliže nejsem mrtvá, jak je možné, že jsi tady? Cítila jsem strašnou bolest, která najednou ustala. Není to přeci jen smrt?" Už neplakala. Myslela na život, ze kterého byla vytržena.

   „Podstupuješ proměnu, Kvenlio." Její jměno znělo z matčiných úst jemně, jako pohlazení. „Tvá duše musela opustit tělo, aby vše proběhlo v pořádku. Královna se nemýlila, když přimíchala nové přísady."

   „Ale jak to..."

   „Ššštt... Jsou věci, které ti nemohu povědět, tajemství mrtvých. Čeká tě spousta změn."

   Kvenlia se posadila na zelenou trávu. Měla pocit, že je stání příliš vyčerpávající. Matka se posadila vedle ní.

   „Nejsem na to dost silná. Chci jim pomoci, ale nevím, zda to dokážu," hlas se jí třásl.

   „Jsi nejsilnější dívka, kterou znám. Zvládneš vše, co si budeš přát. Jsem na tebe moc pyšná, srdíčko." Útlá ruka kroužila po Kvenliiných zádech. Konejšila ji.

   „Moc mě to mrzí. Přála bych si, aby bylo vše jako dřív." Mezi prsty uchopila stáblo trávy. Zohýbala ho tak dlouho, až z něj zbyla pouhá kulička. Konečně se odhodlala k otázce, která jí tížila jako obří kámen. „Je tu... Je tu s tebou i Mia?"

   Matka se smutně usmála. V tom usměvu byla ale skrytá i naděje. „Není. Pořád pobývá někde na zemi. Věřím, že se jednoho dne sejdete." Postavila se a uhladila si šaty.

   „Musím už jít. Můj čas na tomto místě mezi světy byl jen propůjčený. Mám se tu dobře, nemusíš mít obavy. Život, kterým jsem byla obdarována, byl to nejkrásnější, čeho se mi mohlo dostat. Nelituju jediného dne, ani jeho konce. Jsem šťastná za své dcery." Začala se vzdalovat, jako pohasínající hvězda.

   „Počkej! Nechoď! Mám tě moc ráda." Kvenlii se po tváři kutálely nové slzy.

   „Také tě mám ráda, srdíčko."

   Z matky nezbylo nic než bílé světlo. Začalo ji opět oslepovat. Natáhla k němu vyhublou ruku. Ztratila se v něm. Pohlcovalo každou píď jejího těla. Znovu padala.

   Ne, mířila vzhůru. Zpět do světa.