Černá díra - 19. Páni severu

Páni severu

Území, které ohraničovaly ledové a neúprosné hory, se dělilo na čtyři celky. Každý z nich měl svého pána. Nebylo to tak dávno, co se ti muži, bratři, obrátili proti sobě. Všichni chtěli vládnout. Po nekonečných bojích uzavřeli nejisté příměří. Pro každého kus země a moc, tak zněla dohoda.

Nejmladší z bratrů se jmenoval Wanis. Patřilo mu nejsevernější území, které neslo název podobný jeho jménu, Wanispol. Měl z nich nejmilejší srdce, a tak odešel s nejmenším celkem. Druhý byl Konril, jemuž patřil západní Konriliel. Puduskival, který se nacházel nejjižněji a tedy nejblíže Frakturnu, měl za pána Puduse. Poslední celek, Beturis, téměř sousedil s Frynovou pevností. Nejstarší z bratrů, Betur, nechápal jak to, že je dávno nezaplavila nepřátelská armáda. Pravdou ale bylo, že se jejich nátlak v posledních týdnech neustále zvětšoval.

Betura probudil jeho posel. Zabručel nadávku k Bohům, že ho někdo ruší tak brzy. Vzápětí ztichl, když si všiml pečeti svého bratra Puduse. Nesnášel toho prohnilého hlupáka, ale přesto rozlomil pečeť a rozložil dopis. Prolétl ho očima. Nevěřícně zíral na písmena, na naléhavost, ve kterou se spojovala. Pudus se chtěl sejít na neutrálním území se všemi bratry. Tedy nechtěl, ale byl o to požádán králem Frakturnu. Se zabručením se začal převlékat do cestovního oblečení. Byl rozmrzelý, ale vzhledem k potížím, které jevil v posledních týdnech Fryn, by se s nimi stejně musel co nevidět sejít. Těšila ho představa, že se k povolání schůze nemusel snížit. A taky představa toho, že ani jeho bratři neměli zrovna nejpříjemnější probuzení.

Ráno se překlenulo v pozdní poledne, když Betur dorazil na neutrální území. Cestou se ještě zastavil v několika tábořištích, aby podpořil své unavené muže. Otěže svého koně předal chlapci, který na něj čekal ve stájích. Vystoupal zpustlými chodbami pevnosti. Když dorazil k poradní místnosti, zpoza stěn k němu doléhali rozrušené hlasy jeho bratrů.

„Moc jste mi chyběli, mojí drazí bratří,“ zahalekal ironicky, jakmile vstoupil dovnitř. Všichni tři zmlkli a upřeli na něj své oči, ve kterých se zajiskřilo.

„Pudusi, sdělíš nám, co stálo v tom dopise? Doufám, že moje cesta nevyšla nadarmo,“ dodal Betur a posadil se na poslední volnou židli.

„Také tě rád vidím, drahý bratře. Moc jsi mi scházel,“ zasyčel Pudus. Jeho slova zněla jako jed.

Wanis si promnul obličej a koutkem oka se podíval na Konrila, který vypadal, že se nehodlá do hádky vměšovat. Jako děti si byli nejbližší, takže jejich současná nenávist nebyla tak hluboká. Když Pudus pořád mlčel, rozezleně praštil pěstmi do stolu. Dřevo zasyčelo a ne několika místech zůstal vypálený obrys jeho ruky. „Začneš už, Pudusi? Pokud nás vládci elfů o něco žádají, pak je to jistě naléhavé.“

„Opatrně s tou magií, ohniváku,“ dloubl do něj Pudus. Pak ale rozevřel list papíru a přečetl, co v něm stálo.

„Takže svolávají okolní vojska? Jestli se Fryn utrhl z uzdy, jak je možné, že je Beturovo území ještě celé?“ ozval se konečně Konril.

„Abych řekl pravdu, v posledních týdnech se situace začala vymykat kontrole. V blízkosti pevnosti narůstá jeho armáda, které se tak roztahuje až k mým hranicím. Několika xirilům se podařilo překonat ledové hory. Musel objevit nějaký tajný vstup, o kterém nevím ani já. Jinak by se sem nedostali živí. Zmrazil bych ty vstupy,“ zabručel Betur.

„Já bych je spíš utopil.“ Pudus, který ignoroval obavy svých mladších bratrů, měl zapotřebí vytočit Betura za každou cenu.

„Nechcete se už konečně začít chovat jako dospělí lidé? Pokud se nezklidníte, Konril vám vyrve z plic vzduch,“ pohrozil Wanis. Výhružkou si od bratra vysloužil pošklebek. Věděl ale, že kdyby bylo třeba, Konril by zasáhl.

„Wanis má pravdu. Měli bychom konečně hodit staré sváry za hlavu. Pokud je situace opravdu tak špatná, naše dohady nám určitě nepomůžou.“ Konril vstal ze židle a popošel k Wanisovi.

Ten odtušil, co chce a zároveň nechce bratr udělat. Rozhodl se, že mu to usnadní. Nabídl mu svou ruku se slovy: „Nabízím ti odpuštění, bratře.“

Konril na chvíli zaváhal, ale nakonec přijal jeho nabídku. „A já tobě to mé.“ Nakonec ho přivinul do své náruče, aby tím zapečetil nový začátek. Obnovu jejich starého přátelství.

Betur s Pudusem na ně nevěřícně zírali. Ať už jim během těch pár vteřin problesklo hlavami cokoliv, přimělo je to napodobit gesto jejich mladších sourozenců. Pořád si zachovávali svou odměřenost, ale bylo dobrým znamením, že přijali změnu.

„Pudusi, jak odpovíš na jejich žádost?“ otázal se Wanis.

„Hádám, že má odpověď bude kladná. Sdělím jim, že spojujeme naše síly, ale že nám potrvá možná pár týdnů, než budeme schopni dorazit. Přece jenom máme hodně co dohánět,“ dodal odměřeně.

„Svoláme tedy naše muže, seženeme zásoby, a sejdeme se na nejjižnějším cípu tvé země, Pudusi? Tam nám otevřu průchod horami.“ Nedovolil si neutrousit poznámku o tom, že bez jeho moci by trvalo celou věčnost, než by se armáda prorvala za hranice.

„Platí,“ potvrdil Pudus.

Když nikdo nic dalšího nenamítal, Wanis vyšel z místnosti. Trápilo ho, že se mu bratři vysmějí, až uvidí jeho armádu. Neměl víc, jak pár desítek můžu. Nikdy nesnil o tom, že bude bojovat. Ale najednou neměl jinou možnost.

„Co tě trápí?“ Konrilův hlas k němu dolehl, ještě než opustil pevnost.

„Nemám moc mužů,“ přiznal se tiše Wanis. Promnul si prsty, mezi kterými mu zatančili miniaturní plamínky.

„Nepotřeboval jsi je. Neměl jsi důvod zvyšovat jejich počty.“

„Proč jsi ke mně tak přátelský.“ Wanis se zastavil a změřil si bratra podezíravým pohledem.

„Jsem rád, že jsme se usmířili. Nevím, jestli bych dokázal udělat první krok.“

„Však jsi ho vlastně udělal,“ odvětil Wanis.

„Asi ano. Už jsi mi chyběl. Opravdu.“ V Konrilově hlase nebylo ani známky po dřívější odměřenosti.

„Ty mně taky,“ odpověděl Wanis a poplácal bratra po rameni. Kousek cesty pokračovali společně. Povídali si o zážitcích z posledních let. Měli hodně co dohánět.

Wanis si nepřestával říkat, jak moc je zvláštní, že se tak lehce usmířili. Nakonec ale dospěl k názoru, že válka lidi mění. Hlavně pak jejich osobnost, ve které odkrývá staré rány a nutí je, aby se znovu zhojili.