Pohádka o Šípkové Růžence, proradném kouči, zlém démonovi, ztemnělých duších a rozrušeném království

     Všechny pohádky končí zhruba stejně. Princ osvobodí princeznu, v  moderních princezna prince a v  progresivistických už ani nepoznáme, kdo je kdy princ a princezna, nebo zda budou z pohádkového světa vyobcování úplně. Každopádně závěrečný slogan sběratelů příběhů zní „zazněl zvonec a pohádky je konec“. Málokoho napadá, proč by měl být konec a proč poté všichni žili šťastně až do smrti. To jim snad nějaké kouzelné bytosti dají napít elixíru štěstí, jenž vymaže všechny problémy, které na ně čekají? Odpověď je pragmatická. Naši předkové měli svých starostí nesrovnatelně více než my, a proto toužili slyšet příběh s dobrým koncem. Rozhodně se jim nechtělo poslouchat další komplikace, to by nešťastné vypravěče hnali klacky a kameny daleko od svých stavení.

      Proto nám zůstal zcela utajen osud Šípkové Růženky poté, co ji princ probudil. Přitom zde se potenciální potíže samy nabízejí. Představme si, kdybyste žili v roce 1922 a náhle se probudili v roce 2022. A přesně tím si prošli všichni obyvatelé zmíněného království. Museli se orientovat v úplně jiném světě. Vůbec to neměli lehké, zvláště když je obyvatelé příhraničních království považovali za lúzry a pošklebovali se jim. Přitom v nově procitlém království se všichni opravdu snažili, aby dohnali vše, co za sto let zameškali. Další problém však představoval starý král. Po hibernaci trpěl občasnými výpadky paměti a ani zdraví mu tolik nesloužilo.

     „Měl bys předat vládu. Zbavíš se starostí, odpočineš si a budeme se těšit na vnoučata,“ domlouvala mu moudrá královna, leč marně. To víte, vlastní ego hraje velkou roli a předat včas vládu do rukou zetě, to málokdo dokáže jen tak. Přitom princ nebyl žádný nýmand, měl dobré nápady, ale nedokázal s nimi prorazit. Prostě král byl i na zdejší zvyklosti příliš konzervativní.

     V té době přijížděl od hor jezdec. Jaké bylo jeho pravé jméno nikdo netušil, sám si říkal Borek Zlatoústý. Původně si dal jméno Borec Zlatoústý, ale pak si řekl, že tahle reklama by mohla působit až moc vtíravě a jedno písmenko s těžkým srdcem vyměnil. Zrovna se vracel z Bankovního knížectví, které proslulo nedobytnými bankovními sejfy. Povoláním byl kouč, kdysi absolvoval víkendový kurs v Klamavém království a následně začal svou profesionální kariéru. Zrovna odnesl bohatou kořist, pod kterou se prohýbali všichni tři jeho koně, z jiného království, jehož jméno už zapomněl. Byl pyšný, jak se mu dílo daří. Dokázal zmizet vždycky těsně předtím, než jeho předchozí klient král přišel zcela na buben. Cestou zaslechl zvěsti o zaostalém kraji, který spal sto let pod růžovými trny a kterému se lidé vyhýbali. Věděl, že zaostalé země kolikrát oplývají bohatstvím, o kterém nemají nejmenšího tušení.

     A tak dojel k branám hradu, v třpytivé zbroji a se světáckým výrazem ve tváři. Král jej slavnostně přijal, vždycky se snažil být k pocestným pohostinný, aby se zbavil nálepky zaostalců.

     „A co vy vlastně děláte? Jste kupec, či dobrodruh poznávající nové kraje?“

„Kdepak, jsem něco mnohem víc, a mám skvělé renomé ve všech zemích, které jsem navštívil. Všude na mne vzpomínají s úctou. Jsem kouč.“

     „Kouč? O tomto povolání jsem nikdy neslyšel. Ale to víte, moje země sto let spala a pořád doháníme, co jsme zameškali. Proto se u sousedních králů netěšíme dobré pověsti.“

     „Což znamená, že jsem přijel přímo na zavolanou. Někdo jako já vám chyběl, proto se nacházíte v nekomfortní situaci. Kouč je totiž člověk, který klade otázky panovníkovi a tím ho profesně posouvá dál. Každý, koho jsem koučoval, dosáhl obrovského pokroku a jeho země zbohatla jak se mu předtím ani nesnívalo.“

     Že zbohatl především sám a nešťastným královstvím zanechal pouze dluhy a oči pro pláč, takticky nezmínil. Stejně tak fakt, že v takovou chvíli už byl sám dávno v prachu a veškerá vina a hněv poddaných zůstaly na naivních panovnících, které prchnout nenapadlo.

     Informace krále zaujala. S takovou pomocí by se mohl zbavit přídomku outsidera.

     Vyjevil kouči vše, co ho trápilo. Borek Zlatoústý zajásal.

     „Najměte mne a za krátký čas všichni z okolí budou s nadšením váš kraj navštěvovat a obdivovat se mu. Nejen, že doženete jejich úroveň, ale ještě ji předčíte. Stanete se perlou mezi všemi, široko daleko.“

     „To se mi líbí,“ zaradoval se král. Zabiju dvě mouchy jednou ranou, pomyslel si. Nemusím si dělat starosti a získám slávu. A až bude království na vrcholu, pak teprve předám žezlo zeťákovi. Už nebude mít co zkazit.

     „Nabízím vám angažmá. Nebudete škodný. Dokážu se odměnit tomu, kdo mi pomůže z nesnází.“

     „Rád přijímám. Vaše království je pro mne výzvou a do dvou let s něj udělám perlu světa.“

     Královi se štěstím zatočily panenky a královně nad hlavou až do rána rotovaly celé galaxie.

     Pak kouč řekl cifru.

     „Je to opravdu hodně,“ zamyslel se král.

     „Ano, je. Za kvalifikované služby však nemohu brát méně, to bych zcela degradoval své jméno. Garantuji však, že vyděláte desetkrát tolik a přistavíte další pokladnici, aby se vám do ní všechno zlato vůbec vešlo.“

     „No což, kapitál máme slušný a vyplatí se jej investovat,“ nechal se král přesvědčit.

     „Ten člověk se mi nelíbí,“ podotkl princ. „Má neupřímný pohled, já mu nevěřím.“

     „Nepovídej. Nemáš žádné životní zkušenosti. Do toho se nemíchej,“ odbyl ho král a už viděl odlesk zlatých prutů, kterých bude pětkrát, ne, desetkrát, ne stokrát více než teď.

     „Tati, copak si neporadíme sami?“ přemlouvala ho Růženka. „Knihovník je moudrý, nakoupil spoustu chytrých knih, z nichž budeme čerpat. Alchymista pracuje ve dne v noci. Poddaní jsou snaživí. To by bylo, abychom vše nezvládli sami a můžeme pak být na sebe hrdí.“

     Jenže se starým králem nebyla řeč. Když si něco vzal do hlavy, nehnula s ním ani královna, a ta měla páru. Jenže i ona podlehla zlatému mámení.

     Borek Zlatoústý se nechal provést po celém hradě, hlavně chtěl vidět pokladnici (a pohled na ni ho potěšil, rozhodně neodejde jen s dlužním úpisem, jak se mu na začátku kariéru stalo). Jen jedno maličké nádvoří se mu král zdráhal ukázat. Nakonec z něj tajemství vhodně zvolenými otázkami vytáhl.

     „Je tam uvězněn zlý démon. Kdysi dávno, ještě než se začaly psát kroniky, sužoval tento kraj. Mocný čaroděj ho zaklel do hluboké studny. Všichni se tomu nádvoří vyhýbáme. Se zlou mocí neradno hazardovat.“

     Král s koučem projížděli kraj. Borek Zlatoústý si zapamatoval vše, co se dalo zužitkovat, především pro něj, samozřejmě. Kraj byl úrodný a bez problému uživil všechny své obyvatele, i když se hodně nadřeli. Trpaslíci ve slujích kutali uhlí, aby se lidé měli v zimě čím zahřát. Neděste se, v té době ještě lidé ekologicky neprozřeli a neuvědomovali si, že topit uhlím není to nejlepší pro ovzduší naší planety. Na druhé straně však zužitkovali téměř vše a nezanechávali po sobě tuny odpadu. Jak Borek záhy seznal, v horách se nacházelo i lithium, které mělo cenu zlata, a ti hlupáci o tom neměli ani ponětí.

     Kouč opravdu není tím, čím bývá rádce. On králi neradí. Jen klade otázky. Ale tak sugestivně, že král přejímal jeho nápady jako své, a ještě na ně byl hrdý. Takže král vydal rozkaz, ať lidé úrodu nenosí do skladů, ale ke vzdálenému vlakovému nádraží, odkud je odváželi do sousedních zemí. Trpaslíci dostali zákaz kutat uhlí a zaměřit se na lithium, jehož název pochopitelně neznali, a také je prodávat do sousedních zemí. A kdo jiný se ujal prodeje, než Borek Zlatoústý? S procítěným výrazem sdělil králi, že je to obtížný, opravdu obtížný úkol, a cizí panovníci by ho jistě vzali na hůl. Ale to se nestane, protože jemu, kouči, na nové vlasti záleží a rád se obětuje pro společný cíl. Všechno zboží šlo na odbyt, byť ceny, které Borek stanovil, byly nekřesťansky vysoké.

     „Tati, je prozíravé vykašlat se na uhlí? Co si počneme, až přijde zima? A neměli bychom napřed naplnit naše sklady a pak teprve prodávat přebytky jako každý rok? Co když přijde neúroda? Každý rok neprší a nesvítí sluníčko jako ten letošní,“ namítala Růženka.

     „Měli bychom se zaměřit na technologický pokrok, vždyť jsme letos nekoupili žádný nový stroj. Ulehčil by lidem práci,“ přidal se princ.

     „Já dobře vím, co dělám,“ urazil se král. „Za utržené peníze si můžeme koupit uhlí i jídlo, kdyby bylo nutné. Ale k čemu, když úroda bude rok od roku větší? Borek Zlatoústý předpověděl stálý ekonomický růst a on ví, o čem mluví.“

     „Jak si můžeš být tak jist?“ namítla Růženka. „Nikdo neví, co bude zítra, natož příští rok.“

     „Borek Zlatoústý to ví. Navštěvuje jedno moudré království, kde mají speciální věštce, říkají si meteorologové. Ti mu prozradili, jaké bude počasí v příštích dvaceti letech.“

      „Vůbec se mi ten chlápek nelíbí,“ durdila se Růženka. „Má neupřímný pohled a vypadá jako hochštapler. Každý týden si kupuje nový oblek. Bodejť by ne, když ho tak nehorázně vykrmuješ. Koukni na něj, jen za poslední čtvrtletí přibral dobrých deset kilo.“

     „Ano, je drahý,“ připustil král. „Jenže díky němu mne napadají skvělé myšlenky a naše království bude brzy nejbohatším královstvím na zemi. Už si z nás nikdo nebude utahovat.“

     Růženka s princem marně krále přemlouvali, vůbec si nedal říci. Poznali, že jsou zcela bezmocní. Král věří víc nějakému cizinci než vlastní rodině.

     A tak Růženka s princem z dlouhé chvíle cestovali zemí a sami se ptali, co jejich poddané trápí. Brali s sebou i Alchymistu a Knihovníka, kteří všechny podněty promítali do svých výzkumů. Když v daleké zemi vypukla krutá válka a prchající lidé hledali, kde by složili hlavu, Růženka s princem mnohým z nich zajistili ubytování ve vesnicích. Ti jim za to pomáhali se zemědělskými pracemi.

     Borek Zlatoústý byl nadšený. Každý týden odvážel zboží, inkasoval peníze a devět desetin tržeb odnesl do Bankovního knížectví. S velkou slávou přivezl na hrad pakatel a ještě se chlubil, jak je úspěšný. Králi vnukl myšlenku, že z těch peněz bude nejlepší si tři čtvrtiny nechat a jen čtvrtinu vyplatit těm, kteří vše odpracovali.

     Borek měl pohodlný život, ale věděl, že jednoho dne, až královská pokladna vyjeví své dno, bude muset odejít. Shromažďoval ve svém zavazadle dlužné úpisy, kterými se mu král zavázal bonusy za prezentované služby, aniž si uvědomoval, kolik to dělá. Vrtalo mu hlavou podivné nádvoří. Jedné noci je tajně navštívil. Studna stála uprostřed a skrývala neproniknutelné hlubiny. Úplně dole zahlédl podivnou, magicky světélkující postavu.

     „Kdo jsi? Už celé staletí sem nikdo nezavítal,“ ozval se zespod podivný hlas.

     „Jsem Borek Zlatoústý, kouč zdejšího krále.“

     „Jsi podvodník.“

     „Co si to dovoluješ? Kdo vůbec jsi, že se opovažuješ vyslovit tak drzá slova?“

     „Jsem Zlý démon. Prohlédnu na samé dno duše každého, kdo sem nahlédne. Vím, kdo jsi. Nerozčiluj se. Podvodníci, zloději, vrazi i váleční zločinci patří k lidem, které za všech okolností podporuji. Tvoří mé vyslance na zemi. A já ti mohu pomoci.“

     „Nepotřebuji tvou pomoc. Vystačím si sám.“

     „Připravil jsi krále o velké bohatství. Já ti nabízím víc. Moc, slávu, nadvládu nad dalšími královstvími. Nežádám za to mnoho.“

    „Jak bys mi dokázal pomoci k tomu ke všemu? Jsi zakletý a zavřený ve studni. Nemáš žádnou moc.“

     „Mám takovou lahvičku a daruji ti ji,“ řekl démon a vztyčil v pravici skleněnou baňku s hnědočernou tekutinou. „Je to elixír zla. Jsou v něm namíchány ty nejhorší lidské emoce, pokrytectví, lež, závist, nenávist, z nich se rodí krádeže, loupeže, mučení, znásilňování, vraždy, války. Veškeré ingredience, díky nimž mohu lidstvo ovládat. Proto mne zakleli do této studny. S mou pomocí můžeš získat moc a bohatství, o jakém se ti ani nesní.“

     „Vážně?“

     „Samozřejmě. Vždy to tak účinkuje. Jen musíš přesně dbát mých pokynů! Pošlu ti lahvičku s elixírem všeho negativního, čeho se lidé chápou. Až získáš království, vysvobodíš mne z mého vězení a já ti budu radit po celý zbytek tvého života.“

     Borek Zlatoústý přemýšlel. Kočovný život ho už omrzel, riziko, že si na něj někdo z okradených pohlavárů vzpomene a pomstí se, bylo rok od roku vyšší.

     „Dobře, souhlasím. Domluveno.“

     „Až přijde čas, tak mne osvobodíš ze studny. Řeknu ti jak. Přísahej.“

     „Přísahám.“

     „Teď ke mně spusť provaz. Pošlu ti po něm kouzelnou lahvičku.“

     „Nebude ti chybět?“ zeptal se podezřívavě.

     „Jsem Démon zla. Mohu si takových vyčarovat, kolik chci.“

Tak se i stalo. Borek Zlatoústý prohlížel drobnou skleněnou lahvičku, v níž probublávala nevábná tekutina.

     „Dobře si zapamatuj mou radu. Ta lahvička nemá dno. Tekutiny v ní nikdy neubývá. Neplýtvej jí však. Musíš ji dávat lidem po kapkách, jen po kapkách. Jedině tak si je podmaníš. Když jim naleješ hodně hned na začátku, jejich zloba se obrátí proti tobě samému a smete tě. Nezapomeň. Pokud jim naleješ příliš, špatně to s tebou dopadne.“

     Jak nakoupil, tak prodal. Dobře si pamatoval Démonova slova.

     Vnukl králi myšlenku, že by sám projížděl inkognito krajem a naslouchal, zda lidé dodržují jeho příkazy. Protože lidé mají vždy tendence k revoltě a také jim vždycky něco uvízne za prsty. Co když krále okrádají?

     Tak projížděl královstvím. Představil se jako cestující z daleké země, který píše cestopis o tom, jak kde lidé žijí. Přitom jim kupoval občerstvení, což si při svých vysokých příjmech mohl dovolit. Do piva a limonády jim dle Démonovy rady přidával kapku elixíru zla. Vyprávěl lidem o životě jinde a vždy jim ponechal kapku závisti na přemýšlení.

     „V království Duhy berou lidé důchody, a to dokonce od pětapadesáti let,“ sdělil například. Že tam dřou šestnáct hodin denně a musí platit pokuty za nesplněné úkoly, to už si nechal pro sebe. „V království Jižní hvězdy dávají lidem jednou za rok úplně zdarma poukaz do takové úžasné koupele s masážemi, a na celý týden,“ dodal. Že však tam všechno stojí třikrát tolik než zde, neuvedl. „V Polárním království lidé půl roku jen odpočívají, nemusí pracovat,“ ale nedoplnil, že tam panuje zima a půl roku nevychází slunce. „V Betonovém království každý obdrží od krále moderní byt v moderním velkoměstě, kde má k dispozici úplně všechno,“ sdělil na další výpravě. Že lidé musí byty splácet celá desetiletí a třít bídu s nouzí, utajil. „V Rákosovém království žijí lidé v souznění s přírodou a jsou šťastní,“ prozradil další zkušenost. Že tam bydlí ve slumech a jedou na drogách už posluchači nepotřebovali znát. „Tolik toho vypěstujete, ale je mzda, kterou vám platí král adekvátní?“ dodával si odvahy stále více.

     Přišla zima. Sklady byly poloprázdné, a tak museli potraviny dovážet od sousedů. Jenže ti kupovali předražené lithium, a tak jim oplátkou napálili ceny jídla. Nebylo čím topit, protože uhlí nechali trpaslíci ležet ladem. Dovážené uhlí bylo desetkrát dražší. Lidé počali chudnout. Pochopitelně reptali.

     „To je jen přechodný stav,“ uklidňoval kouč krále. „Začátek každého podnikání je těžký. Za rok se bude vaše království topit ve zlatě.“

     „Vidíš, my ti to říkali, tati. Je to jen a jen horší. Už jsme zcela závislí na druhých, kvůli tomu tvému špatnému prorokovi,“ vyčítala králi Růženka. „Měl bys obětovat část zlata, abys lidem za své chyby aspoň trochu pomohl.“

     „Myslíte, že by to bylo dobré rozhodnutí? Co kdyby si lidé zvykli na dárky a pak už se jim vůbec nechtělo pracovat? Co kdyby se kvůli tomu celý váš byznysový projekt zhroutil?“ vemlouval se Borek.

     To krále vylekalo. „Žádná taková. Musí si poradit sami. Jen ať se snaží. Vždyť pak je odměna nemine. Pro úspěch království musí něco obětovat.“

     Borek dál obrážel zemi. Lidé byli nespokojení a brblali čím dál víc. „Vidíte, král vás nechá hladovět, a přitom musíte ještě živit cizáky, kterým se nechtělo bojovat za svou zem a raději se nechávají vykrmovat, i když sami máte bídu.“ Do pití už jim nedával jednu kapku, ale rovnou tři. Nechtěl čekat celou věčnost, než se splní Démonovo proroctví.

     Oblohu potáhly šedé mraky. Soustavný déšť poničil pole, z kterých se staly močály. Nic nenasvědčovalo, že úrodná léta budou pokračovat. Co horšího, temněly duše poddaných. Vloudila se do nich závist, nenávist a zloba.

     „Za všechno můžou oni!“ vykřikl jednoho dne jeden z vesničanů a utečence vyhnali. Život se však nezlepšil.

     „Za všechno může král!“ vykřikl další z vesničanů. „Svrhněme jej!“

     „Znám zemi, kde svrhli panovníka a všechny záležitosti vzal do svých rukou lid,“ prozradil Borek svou další zkušenost. Nedopověděl však, že v zemi pak vypukly anarchie, hladomor, a zůstaly jen rozvaliny vyhořelých domů. Lidé hledali spásu v jiných zemích.

     „Mám zkušenosti. Mohu vám být nápomocen. Ukážu vám, jak vzít vládu do svých rukou,“ řekl Borek. Nad hlavou hrdě mával vlajkou království a lidu se zmocňovala euforie.

     „Veďte nás! Svrhněme krále a jeho přisluhovače! Konečně budeme žít podle svého!“ křičel dav. Vzal do rukou vidle, lopaty, kosy a zaútočil na hrad. První nádvoří ihned padlo.

     „Je zle,“ přichvátal velitel stráží za králem. „Dlouho to neudržíme. Jestli chceme spasit holý život, nemůžeme váhat.“

     Když král viděl, že je lze, zhroutil se. Na poslední chvíli poručil princ s princeznou odnést to nejcennější na loď a odrazit od břehu. S nimi odpluli jejich nejvěrnější a také pár pohádkových bytostí, kterým se za mák nezamlouvalo, jak se věci vyvíjely.

     Dopluli na blízký ostrov s dlouho neobývanou pevností. Zachránili holé životy, jinak jim nezbylo téměř nic. Král příliš pozdě litoval svého omylu a předal vládu zeti a Růžence. Živili se lovem ryb, které jim naháněly vstřícné mořské panny, vyspravili pevnost natolik, aby se v ní dalo bydlet a zbudovali novou vesnici. Trpaslíci pokáceli stromy, aby bylo v zimě čím topit. Všichni dřeli do úmoru a když se dostali z nejhoršího, pocítili hrdost, že si dokázali poradit i ve zlých časech.

     Jaký byl osud lidí v království? Borek Zlatoústý se jmenoval zástupcem lidu a ujal se vlády. Na svou přísahu Démonovi nezapomněl, ale vyložil si ji po svém.

     „Na něj zvysoka kašlu,“ řekl si pro sebe. „Když jsem teď neomezeným vládcem tohoto zaostalého království, už mi nějakej blbej démon není k ničemu.“ Popravdě to řekl mnohem drsněji, ale jsme v pohádce, a tak si ji nebudeme kazit vulgarismy.

     Vybíral své oblíbence, které hostil v paláci. Zvýhodňoval donašeče, kteří zjišťovali nálady mezi obyvateli a sepisovali seznamy těch, kteří reptali proti němu. Nechával je zavřít do vězení. Jenže to už za chvíli nestačilo, ke všemu království nebohatlo, ale chudlo. Pak dostal Borek nápad.

     „Všichni víte, že jsme si představovali náš život lepší. Sliboval jsem vám bohatství. Jenže se nedaří. A více proč? Protože všichni kolem nás ohrožují. Tyjí po našich statcích a okrádají nás. Vydírají nás, a dokonce jsem se doslechl, že chystají válku a chtějí nám všechno sebrat. Proto platíme tak draze za všechno jídlo, uhlí,“ křičel do davu. Ten mu nadšeně aplaudoval.

     „Vezmeme si, co je naše!“ zvolal jeden z jeho nejzarytějších zastánců.

     „Správně. Budeme bojovat. Vytvoříme armádu a dobudeme věčnou slávu pro naše království! Bude největší za celé zemi,“ skandoval zfanatizovaný dav, který dostával denní dávku už deseti kapek zla. Duše jim zcela potemněly.

     Borek Zlatoústý vytvořil armádu, která vpadla do sousední země a jala se vypalovat vesnice, krást a loupit. Začala válka, která přinesla jen bídu a utrpení, protože v ní mívají nejvíce práce hrobníci, a to není správné.

     Okolní země se bránily a království prohrávalo. Vždyť Borek neměl nejmenší ponětí o vojenské strategii, vždyť velitel stráží i se svou posádkou prchl s královskou rodinou. Nepomáhalo ani další navýšení dávek zla. Nezvýšil bojovnost vojáků, ale pouze jejich nenávist. A ta se otočila proti němu, přesně jak Démon předpověděl.

     „Vždyť se nám žilo docela dobře, za starého krále! To tenhle štváč všechno zavinil. Slíbil nám bohatství a přinesl bídu. Sousedé se nám dříve posmívali, teď nás nenávidí! Zničte ho!“

     Borek Zlatoústý se polekal. Hrad byl obklíčený, neměl kam prchnout. Bankovní knížectví i s jeho poklady bylo daleko. Stráže odmítly hrad bránit a vzbouřencům otevřely brány. Kouč prchal chodbami, až náhle stanul před studnou Zlého démona.

     „Zachraň mně!“ volal zoufale.

     „Není ti pomoci, stejně jako mně. Kdysi dávno jsem toužil po neomezené moci stejně jako ty a skončil tady na dně, zakletý a zapomenutý. Nedbal jsi mého varování. Nesplnil jsi svůj slib. Nic lepšího si nezasloužíš.“

     Dav Borka dostihl, ztloukl a svrhl za Démonem. Padal dlouho, předlouho, a když narazil na tvrdou zem, kupodivu si nezlámal jedinou kost. Nic ho nebolelo. Zato jeho tělo svítilo fosforeskující září.

     „Sakra, to tady musím trčet s tebou? Jak dlouho?“ vztekal se Borek.

     „Na věčné časy. My Démoni nikdy neumíráme a z tebe se právě Démon stal. Vyvolal jsi bezdůvodně válku, máš neskonalé zásluhy na rozmachu zla. Od teď jsi nesmrtelný.“

     „Do…“ zaklel Borek Zlatoústý a použil několik velice neslušných slov, které se neodvažuji zveřejnit, protože byla opravdu mimořádně neslušná. „To tady zůstaneme na věky?“

     „Tak tak. Nic horšího jsem si nemohl vysloužit,“ zakabonil se Démon zla. „Taky mohli ti líní pitomci vykopat samostatnou studnu jen pro tebe.“

     Zlo totiž nemá přátelé, jen spojence, a když ztratí moc, společnost druhých je pro ně prokletím.

     Frustrovaní lidé pustili hráz svému vzteku. Drancovali hrad, vypálili sýpky a nakonec zjistili, že jim nezbylo zhola nic. Zůstali nad tou spouští bezradně stát s otevřenou pusou.

     „Co jsme to jen provedli?“ naříkali. Ti přemýšlivější z nich, právě propuštění z vězení, vyslali člun na ostrov. Růženka s mladým králem se zhrozili, jaké strašné věci se v jejich zemi udály.

     „Vraťte se prosím s námi a dejte naše království zase do pořádku,“ žadonil jejich mluvčí.

     Nenechali se pobízet. Loď naplnili zásobami a připluli ke břehu. Naskytla se jim smutná podívaná. Hrad rozbořený, pole zanedbaná, chalupy shořelé na troud. Dlouho trvalo, než dali všechno do pořádku. Zničit cokoliv trvá chviličku, náprava věcí o mnoho déle. Prokleté nádvoří zavezli sutí a zabetonovali, aby žádný z  démonů se již nedostal zpátky na svět. V koučově pracovně nalezli listiny a poznali, kolik majetku Borek Zlatoústý zpronevěřil. Z něj zaplatili sousedům ty nejhorší škody způsobené válkou. Něco zbylo i na obnovu království.

     Růžence se narodily postupně tři děti. Královský pár vládl moudře a snažil se zvládnout všechny problémy, které jim život v království přinášel. A jak to dopadlo s lektvarem zla v duších lidí? Na některé nezapůsobil vůbec, protože se jim zlo z duše protivilo a nepodlehli jeho vábení. Už tehdy odpluli s královskou rodinou. Z většiny lidí během krátké doby vyprchal, protože další dávky elixíru zla už nedostávali. Poučili se ze svých chyb a poznali, že mnohem lepší je navzájem spolupracovat, než vyhledávat roztržky kvůli malichernostem. Některým jeho stopy zůstaly, a tak bývali protivní, pomstychtiví, hádaví a pomlouvační. V hrstce z nich zlo pevně zakotvilo a už se nedalo jakkoliv vymýtit. Zapustilo kořeny příliš hluboko. Dál tajně velebili kouče a chodili jej vzývat do tajné svatyně. Byli přesvědčeni, že kdyby se proti němu nespikl celý svět, zajistil by jim pohodlný bezpracný život. Tak už to totiž chodí mezi lidmi, co věk věkem stojí a dobro i zlo je přítomno na světě. Na tom nejvíce záleží, čemu kdo snáze naslouchá. Zda si své duše váží natolik, že ji ponechá čistou. A démoni? Ti zůstali navěky uvězněni pod zemí a jen se navzájem užírali. Bohužel svět od nich ani tak nezůstal ušetřen. Nejsou totiž jedinými. Démonů zla chodí po zemi vícero, i s lahvičkami plnými jedu. Jednou jsou tady, jindy tam. Čekají na svou příležitost. Jsou obdařeni velkou mocí, ale jen pokud jim lidé dopřejí sluchu. Pokud podlehnou pokušení napít se z jejich otráveného poháru. Pokud nikoliv, moc Démonů pomíjí. A to je závěrečné poučení z celé pohádky. Jen ten zvonec nezazvoní. Všechny příběhy pokračují dál, byť v jiných časech a s jinými postavami.

---