Právě

Jsme právě i nejsme  

teď venku padá déšť

však pršení je krásné

jak nahoru se vznést.

To pondělí je kolem

a leden v kamnech spí

a kapky pějí sborem

že jsme si souzení.

Já vstanu ráno první

sirkou vzbudím plyn

a ty řekneš, škrtni

hlasem jak cukerín.

Zápalku pak zhasím

v prstech jako svíci

jak Bůh když život čísi   

v koloběh navrací.

A nalámu nám chleba

prostřu na tvá ňadra

však jíst budu co třeba

i vodu, která spadla.

Pak tvoje horká ústa

zamknu a dveře též

a byt je právě přístav

kde tiše přistaneš.