Mé Moáry - Akrobatka Dorinka

Akrobatka Dorinka

Dorinka je kočka, který patří sousední dům a rodina polokoček, co tam bydlí. Nebydlí tam dvě kočky, jako u mě, ale místo druhé kočky bydlí na zahradě ve speciálním domě pes jménem Terinka.

Pes je něco jako nepovedená kočka. Některý jsou hodně velký, třeba jako Terinka. A některý zase hodně malý, menší než já. Jako  na druhý straně u sousedů Maruška. Na psy si vyhradím samostatnou kapitolu.

Tahle Dorinka je akrobatka. Ještě jsem vám nepovídal o zahradě. Zahrada je tajemnej pokoj, kterej nemá strop, teda má, říkají mu nebe a je šíleně vysoko. Tak vysoko, že na něj nikdo nikdy nedohlídne! O zahradě píšu v dalších kapitolách. Ale teď mi věřte, že stěny toho pokoje, zahrady, jsou skoro nekonečně vysoký a částečně průhledný. Na jejich konec dohlídnu to jo, ale musím si lehnout na záda, jinak bych si ukroutil hlavu. Takže chápete, vysoký, šíleně!

Dorinka je jediná kočka na světě, která tyhle stěny umí přeskočit. Nekecám, přísahám, je to pravda!

K našemu seznámení došlo na zahradě. Jednou si tak sedím v mý soukromý rajčatový džungli a najednou buch! Vedle mě spadne černobílá kočka!! Nevěřím svým očím, z nebe padaj kočky! A docela pěkný! Chvíli jsem zvažoval, nakolik je tahle situace nebezpečná, kouknul jsem na nebe, jestli si to z něho nesvištěj další. Ono moc koček není žádná slast. Mě úplně stačej dvě.

Když se nic moc nedělo, zvednu se a jdu tý kočce zdvořile očuchat zadek. Hele, kočky jsou prostě praštěný. Spadne si na mojí zahradu!  Myslíte, že se omluví nebo tak něco??

Jasně, že hned syčela. A dokonce po mně vystartovala drápkama. Já se s kočkama ze zásady neperu, jen občas zbiju Miu, ale to je něco jinýho, normální součást správnýho soužití kocoura s kočkou. Ale tady se mi nějaká padavka nebeská snaží zabrat můj  pozemek! Vyjel jsem po ní „Kdo seš? Co chceš? Odkud si spadla?!“

Chystám rychlej start, pěkně se jí zakousnout za krk. A pak... pak čumím, sedím a zírám! Ona se rozběhne, udělá salto a je na svý zahradě!

Představte si, že se vy, obyčejný polokočky, díváte v placce na sport ovci, která je mistrem světa ve skoku vysokým. A teď to zdvojnásobte! Asi takhle si to můžete představit. Málo co mě ohromí, ale takovej výkon jsem nečekal!

Trvalo docela dlouho než se aspoň trochu hodila do klidu, abych z ní dostal její jméno. Ale až do dneška je příšerná netykavka. Občas k nám skočí na zahradu a rozvalí se pod lavičkou. Protože jsem džentlcour, tak jí toleruju. Polokočky se mi  smějou „Gimouši, Dorinka tě zase vyhodila, co?“ Je zbytečný očekávat od nich, že pochopí moje džentlcourství.

Jen párkrát jsem se s ní dal do řeči, když měla nějakým zázrakem aspoň trošku normální náladu a nehrála si na hadici. Jednou nad Hudebníkem, kde mě oblbovala kecama o myších, to už jsem vám říkal. 

Jinak mi vykládá o světě. Prý je nekonečně krát větší než moje zahrada. A že já tam nemůžu, protože jsem tlustej a nepřeskočím  plot. Zdůrazňuju, že jsem džentlcour, takže se jen ušklíbnu a čekám jaký další kecy z ní vylezou. A pak se odkope!

Začne mi totiž přednášet o správný výživě, že musí dbát o figuru, aby mohla dělat akrobacii a uměla přeskočit plot. Prý se musí krotit v jídle! Ale normálně kecá! A je proradná!!

Před mýma polokočkama se válí ze strany na stranu, vyloženě se trapně podbízí. Neříkám, že si taky nelehnu na záda, když chci podrbat, jasně že jo. Ale tohle... Dělá jak jí drbání šíleně chybí a moje polokočky samozřejmě spolehlivě oblbne.

Jenže její cíl je podlej a nízkej. Prý dbá o figuru. Jediný o co jí jde je, aby moje polokočky vyměkly a navalily moje granule! Dokonce jí daly na zahradu misku. Chápete? Dostává od svejch polokoček nažrat, mele o myších, který žere, o figuře... a pak žere MOJE granule, MOJE!!! A fakt nepředvádí starost o figuru, žere jak nezavřená!

Jak to vidím, tak hned běžím a snažím se granule sežrat. Moje polokočky mají samozřejmě komentáře „Gimouši, nežer to Dorince, máš dost doma.“ Já, žeru granule Dorince!!! Není to náhodou úplně naopak?? A mám dost doma, jasně! Kolikrát už bylo v mý misce posledních pár rozdrcenejch granulí.

Stojím u misky a povídám polokočce, co je zrovna v kuchyni. „Došly granule, potřebuju zhmotnit plnou misku!“ A co na to moje polokočky? 

„Už si měl dost! Dostaneš až ráno.“ 

Tady vidíte, že se nedá spolehnout na nikoho. Tak tolik k Dorince. Pěkně se na ní kouká, když dělá ty mega vysoký skoky. Ale jinak... proradná kočka, co má jedinej cíl. Jde po mých granulích. Tuhle si Dorinka sedí pod lavičkou a já slyším moje polokočky. „Nedáme Dorince paštiku?“

Úplně se mi zatmělo před očima! Moje polokočky se mě chystají obrat o MOJE paštiky! Naštěstí se Dorinka zase nějak naštvala nebo co, syčela a odskákala na svojí zahradu. Jinak se obávám, že bych byl svědkem další katastrofy s paštikou!

Tyhle moje Moáry mi dávaj zabrat. Já už mám úplně mokrý packy z toho, jak se rozrušením musím furt olizovat. Když už jsem u těch koček, povím vám o módních výstřelcích Mii.