Odraz

Odraz

 

Londýn jim už dávno zmizel z očí. I ona přízračná, děsivá rudá záře nad místy, kde hořelo. Včera je zase bombardovali. A ona odjíždí pryč, aby byla v bezpečí.

Auto zdolávalo poslední úsek jejich cesty. Míjeli domy jakési vesnice, jejíž jméno ani nepostřehla. Lisa se na sedadle zavrtěla, otevřela oči a pohlédla před sebe. Za celou cestu nezamhouřila oka, nechtěla. Jen tak poklimbávala a marně se pokoušela odehnat vzpomínky na poslední dva dny. Tuhle válku si nevymyslela a proti své vůli se ocitla přímo v jejím soukolí. Oblohou se hodily těžké, šedivé mraky a chmury cítila i ve své duši. Nedokázala se jich zbavit. Její dny v sirotčinci byly sečteny. Už neexistoval. Budova je tolik poškozená, že bude zbourána. Tragický omyl, který přinesl tragické následky. Nálet na Londýn, který anglická obrana zpozorovala příliš pozdě a když zazněly sirény, nebylo už kam utéct. Letouny s nenáviděnou svastikou na trupech rozsévaly smrt. Ještě teď slyšela ohromnou explozi, která ji málem prorazila ušní bubínky. Ke všemu měla ještě štěstí, což mnohým nebylo dopřáno. Vidiny hrůz provázely její sny po další dvě noci, které s ostatními trávila v polních podmínkách v nevytopené tělocvičně.

Nezapomene na chvíle, kdy ji přeživší z personálu odváděli pryč. Nedokázaly zabránit, aby spatřila kusy těl rozmetané výbuchem, nářek a strašlivá zranění. Válka, kterou nechápala, ale zasáhla ji tak citelně. Na výzvu starosty se přihlásili obětaví lidé, nabízející sirotkům ubytování. Do jedné takové rodiny mířila. Neznala je, pouze jejich jména a byla celá na trní, jak to v novém prostředí.

Vjížděli mezi alej vzrostlých kaštanů a před nimi se odhalilo honosné sídlo, panství se spoustou věžiček, obrostlé břečťanem. Vypadalo kouzelně, jako z nějaké pohádky.

Řidič, takový prošedivělý sympaťák s bradkou, se s ní několikrát snažil zapřádat hovor. Odpovídala jednoslabičně nebo vůbec. Nedokázala s ním rozmlouvat. Připadala si trapně, ale prostě do nedokázala. Pak už ji nechal být. Doufala, že se pro to na ni nezlobí. Vůz zastavil, on vystoupil ven a otevřel dveře. „Tak slečno, jsme na místě.“

Potěšilo ji, že jí říká slečno. Nedávno oslavila dvanácté narozeniny, takže dokáže ocenit, že se k ní někdo nechová jak k malému děcku.

Masivní dřevěné dveře se otevřely a po schodišti sestupovali postarší bělovlasý muž se ženou, držíce se za ruce.

„Lisa?“ otázal se, když k ní došli.

„Ano.“

„Vítáme vás, slečno Liso. Já jsem Thomas a zde moje manželka Emily. Mrzí nás, čím jste si prošla. Vynasnažíme se, abyste se u nás cítila příjemně, přes těžkou dobu, co prožíváme.“

„Děkuji,“ odpověděla a usmála se. Se srdcem až v krku s nimi vešla do domu. Zaujalo jí majestátní schodiště, které vedlo do dvou dalších pater. Bylo to tady obrovské. Větší než sirotčinec, v kterém trávila své dětství. A co tam bylo dětí.

Seznámila se s mladší služebnou Isabellou, která připravila večeři. Po dlouhé době se pořádně najedla a napětí z ní opadalo.

„Můžete tu zůstat, jak dlouho chcete. Pobýváme zde jen čtyři, ještě ten pán, co vás vezl. Stará se o zahradu, ale ještě má své povinnosti v Londýně.“

„Stejně nemám kam jít. Váš dům se mi líbí… a jinak tu nebydlí nikdo? Nemáte děti?“

Muž posmutněl. „Měli jsme dceru. Ale před dvaceti lety se záhadně ztratila. V noci zmizela ze svého pokoje a od té doby ji nikdo nikdy nespatřil. Policie po nějakém čase případ uzavřela.“

„Promiňte, že jsme se ptala. To je mi líto.“

„Byl to záhadný případ. Stalo se to v listopadu a v pokoji zůstalo všechno její oblečení. Jako by ji někdo unesl. Jenže stopy po vniknutí cizích osob se nikde neprokázaly. Už jsme se se vším smířili. Když jsme se doslechli o tom neštěstí v Londýně… pokládali jsme za povinnost některému ze sirotků pomoci.“

Povídali si pak o všem možném. Zajímaly ji zahrady a potěšilo ji, že si je zítra prohlédne. Služebná a kuchařka v jedné osobě ji pak zavedla do koupelny, kde ji připravila vanu i s pěnou. Cítila se jako znovuzrozená. Oblékla si připravenou noční košili a pak ji Emily zavedla do jejího pokoje. Nacházel se ve věžičce a měl proto nezvyklý, kruhovitý tvar. Bylo v něm spousta věcí a vévodilo mu veliké zrcadlo se zlaceným rámem. Muselo pamatovat minulé století, stejně jako postel s nebesy. Byla rozestlaná. Na komodě zahlédla podobiznu mladé dívky s tmavými vlasy a záhadným úsměvem. Připomínal jí úsměv Mony Lisy. Mohlo jí být tak sedmnáct let. Pozorně si ji prohlížela.

„To byla naše Jessica,“ pronesla Emily smutně.

Lisa raději honem stočila hovor jinam.

„Kdybyste se v noci bála, nebo něco potřebovala, naše ložnice je hned vedle,“ pronesla na závěr Emily. Lisa osaměla. Zhasla světlo a převalovala se v posteli. Trvalo dlouho, než ji přemohl spánek.

 

*

 

Jenže spánek nestál za nic. Budila se několikrát. Nebyla zvyklá spát sama v tak velikém pokoji. Ne, nebyla úplná tma, ze starobylého okna se šířil stříbrný svit měsíce. Byl právě v úplňku. Jako by nahrazoval Slunce, jež mělo ještě pár hodin času. Pokoj byl osvětlený skoro jako ve dne. Převalila se na druhý bok a rozhlížela se po místnosti. Měsíční paprsek se právě dotkl rámu zrcadla. Jako by ji k němu cosi vábilo. Vylezla z postele a pomaličku k němu kráčela. Rukou si pročísla vlasy. Pohlédla na svou podobu – a ona tam nebyla. Pouze prázdný rám zrcadlící pokoj. S úlekem se podívala na své ruce, na břicho. Byla tu, stále tu je. Jak to, že se nevidí? Ocitla se snad ve snu? Spí? Štípla se do předloktí. Hodně.

„Au,“ vyjekla. Bolelo to. Co se to s ní stalo? Chtěla se dotknout skla, jenže její dlaň na překážku nenarazila. Hnána zvědavostí, vykročila – a prošla rámem, jako by tam žádné zrcadlo nebylo. Jen pokoj zůstal stejný, i s oknem, které teď bylo na opačné straně. Otevřela dveře a ocitla se na tiché chodbě ponořené do tmy. Tápala pažemi před sebou, až nahmatala zábradlí. Bosky sešla ze schodů a vykročila do noční zahrady. Netušila proč, vždyť je noc, co tu dělá? Jaký smysl má její putování? Jenže musela, jako by ji poháněl neviditelný průvodce.

Kráčela po pěšině mezi stromy a noční svět kolem ní hlučel svým životem. Slyšela cvrčky a z nedalekého rybníka kvákaly žáby. Cosi ji hnalo dál a dál. Najednou vše kolem ní ztichlo. Cvrčci přerušili svůj koncert a žáby umlkly. Cítila zvláštní napětí. Pohledem zabloudila k jezeru. Nehybná černá hladina připomínala zrcadlo, které ji tak omámilo. Odráželo svit měsíce. Pomalu z něj stoupaly bílé páry. Její obrazotvornost pracovala na plné obrátky. Nebo to nebyla jenom její fantazie? Mezi stromy zahlédla stíny. Vynořovaly se z temných keřů, jakési chuchvalce zvláštní páry. Šedivé, míhaly se jí před očima a v přízračném příšeří získávaly kontury lidských postav. Cítila napětí. Zježily se jí všechny chloupky na rukou. Dostala strach. Najednou nevěděla, kam jít, kam utéct. Netušila, zda vidí přízraky nějakých skrytých světů, nebo přeludy, matoucí její rozbouřený mozek. Zaslechla podivný zvuk, sotva na hranici slyšitelného spektra. Něco jako zpěv sirén, o kterém se učila ve škole. Mlha stoupala z půdy pod jejíma nohama. Duchové, či co to bylo, ji obklopili. Ohlédla se. Panství se jí ztrácelo z dohledu. Rozběhla se zpátky, tolik toužila být ve svém pokoji, pod peřinou, zavřít oči, nevidět, neslyšet, jen spát. Jenže co když vězí v mrákotném snu, z něhož se nikdy neprobudí?

Běžela ze všech sil, táhnoucí za sebou jako přízračný závoj šedobílé neznámo. Vtom postřehla na obloze ohnivou čáru. Přibližovala se. K zemi se cosi řítilo. Prudce narazilo do střechy věžičky a rozmetalo ji jako domeček z karet. Poznala, že je to letadlo. Bombardér. Pokračoval v trajektorii a zřítil se k zemi dobrou stovku metrů za panstvím. K obloze vyrazil gejzír žhavého plamene. Tlaková vlna ji téměř smetla. Sbírala se z trávníku a vyrazila po schodišti. Všude kolem byl kouř. Vběhla do svého pokoje. V šoku pohlédla dovnitř. Vše bylo na padrť, jediné zrcadlo jako by zázrakem uniklo zkáze. Křičela beze slov, prodírala se troskami a mezi nimi spatřila svou postel. Byla z poloviny zasypána a trčely z ní bílé nohy. Zoufale se pokoušela odhazovat trosky, aby se k nešťastnici dostala. I když byla přesvědčená, že marně. Opravdu. Byla mrtvá, hrudník jí prorazil těžký trám. Pohlédla do její bledé tváře s rozcuchanými vlasy a strnula. Vždyť je to ona, ona, nikdo jiný. Ona, Lisa. Vždyť se dívá do tváře sebe samé. Vždyť už není mezi živými. Zavrávorala, hrůzou celá ochromená. Narazila do zrcadla, instinktivně hmátla po rámu. Zoufale vykřikla, propadla se kamsi do neznáma a vědomí ji opustilo.

 

*

 

„Slečno, vstávejte. Proč ležíte na zemi?“ Služebná se nad ní starostlivě skláněla. Liza se těžce probírala z ochromení. Spočívala na podlaze, přes sebe přehozenou přikrývku.

„Je vám dobře? Jste bledá jako stěna. Pojďte, pomůžu vám. Potřebujete něco teplého do žaludku.“

Lisa pohlédla na svá chodidla, celá zaprášená od cesty. Postupně se rozpomínala na podivnou noc. Měla v hlavě zmatek. Pohlédla na zrcadlo. Viděla v něm samu sebe, jako by se nic nestalo. Vstala a přikročila k němu. Vztáhla ruku a dotkla se jej. Ucítila chladné sklo. Zahleděla se do tváře svého odrazu. Jako by jí vlasy na okamžik ztmavly, nebo to je hra světla a stínu? Zachytila drobný úsměv, podobající se úsměvu Mony Lisy. Sklonila zrak a zjistila, že od zrcadla vedou stopy rovnou k posteli. Vykřikla a dlaněmi si zakryla obličej.

„Musíme pryč! Pryč odtud, nebo umřeme!“

Služebná se ji marně snažila uklidnit. Do místnosti přibíhali Thomas a Emily.

„Co se proboha stalo?“ volal Thomas.

„Liso, drahoušku, jsme u tebe. Nemusíš se bát.“

Vrhla se na postel a křičela dál.

 

*

 

„Důkladně jsem ji prohlédl, fyzicky se mi jeví zcela v pořádku,“ pronesl osobní lékař, narychlo povolaný z vesnice. „Domnívám se, že diagnóza zní posttraumatický syndrom. Není divu, dal se předpokládat po tom všem, co viděla při bombardování sirotčince. Dal jsem jí něco na uklidnění, ale nezaručuji, že se záchvaty nemohou opakovat. Budu ve své ordinaci na telefonu, kdyby se jí přitížilo, zavolejte.“

„Děkuji, doktore,“ pronesl vděčně Thomas. „Známe ji teprve druhý den, ale moc nám na ni záleží. Poté, co jsme ztratili naši dceru…“

„Můžete být bez obav. Bude v pořádku. Jen potřebuje nějaký čas.“

Rozloučili se, lékař sbalil brašnu a odcházel k autu.

Za chvíli vešla do pokoje Lisa. Bledá, ale ve tváři se jí zračilo odhodlání.

„Musíme pryč. Tahle věž se v noci zhroutí. Já to vím,“ pronesla pevně.

„Jsme daleko od Londýna, nás nikdy nebombardovali. Běž si odpočinout. Můžeš klidně zůstat celý den v posteli. Máme rozsáhlou knihovnu, můžeš si třeba vybrat něco na čtení. Po tom, co jsi zažila, si trochu lenošení zasloužíš,“ konejšila ji Emily.

„Já jsem prošla zrcadlem, v noci. Nebyl to sen. Viděla jsem, co se stane. Padající letadlo rozmetalo věž. Spatřila jsem svou mrtvolu. Bojím se, že nepřežijete také. Spíte hned vedle.“ Snažila se, aby se jí hlas nechvěl.

„To jsou jen zlé sny, noční můry, odraz toho, co jsi zažila. Lékař nám to tak vysvětloval.“

„Tak jak si vysvětlíte tohle?“ Zvedla chodidlo. „Vidíte, je celé špinavé. Včera jsem se koupala a pak šla hned spát. To sami dobře víte. Jak je to tedy možné?“

Emily zrozpačitěla. „Nejsi náměsíčná?“

„To nejsem. Nikdy jsem nebyla.“

„Mohlo se to projevit po tom šoku…“

„Já vím, že jsem tam byla. Vím, že se to stane. Prosím, poslechněte mne. Nechci umřít. Nechci, abyste umřeli vy. Prosím. Prosím.“ Do očí se jí draly slzy.

Thomas se zamyslel. Myšlenkami se vracel do dávné minulosti. Vráska mu zbrázdila čelo. Odvedl si Emily stranou.

„Někdy lidé mívají prorocké sny. Některé varují před neštěstím. Pamatuješ? Jessica měla také děsivé sny… tehdy jsme je přisoudili rozbouřené psychice z dospívání… a pak zmizela. Dodnes si vyčítám, že jsem jí nevěnoval více pozornosti. Podruhé už nechci udělat stejnou chybu. Nechci více riskovat. Když strávíme noc ve sklepení, co můžeme pokazit?“

 

*

 

Povolali dělníky z vesnice a odnesli cenné věci z věže do sklepení pod domem, které sloužilo zároveň jako provizorní bunkr. Dřeli do soumraku a když zapadlo slunce, vysílení padli do postelí. Lisa hleděla na tajemné zrcadlo. Spočívalo v temném koutě a nijak se nelišilo od ostatních zrcadel. Tajemná brána zůstávala uzavřena.

Po půlnoci je vzbudila hromová rána. Ve strachu se krčili u sebe, Thomas, Emily, Lisa a služebná. Slyšeli dunění. Po chvíli se Thomas odvážil vylézt před dům. Jak Lisa předpověděla, z věž byla zasypána sutinami, střecha zmizela. O kus dál hořely trosky letadla. Krajinou se šířil štiplavý, černý dým. Vyběhl do patra a zavolal hasičům.

 

*

 

„Měli jste obrovské štěstí,“ pronesl k nim policista, když s kolegy prohledal místo neštěstí. Požár byl uhašen, zůstala po něm spálená zem a doutnající kusy železa.

„Fašisté provedli v noci další nálet na Londýn. Naštěstí mnoho škody nezpůsobili. Protiletecká obrana sestřelila několik bombardérů. Tenhle byl částečně poškozený a urazil ještě mnoho kilometrů… Postupně ztrácel rychlost, až narazil do vašeho domu. Zničil sice pouze střechu věže a přilehlé místnosti… ale kdyby někdo z vás zůstal uvnitř, měl by jen malou šanci na přežití. Ty škody jsou hrozné, ale dnes jste se znovu narodili. To je ze všeho nejdůležitější.“

Lisa stála opodál a naslouchala. Byla přesvědčená, že její noční dobrodružství bylo skutečné. Nedokázala vysvětlit, jak se to mohlo stát, co to bylo za svět tam za zrcadlem. Promítala si v duchu podobiznu Jessiky s jejím záhadným úsměvem. Byla to snad ona, která ji ze záhrobí varovala? Chtěla zachránit své rodiče a Lisa jí byla prostředníkem? Existují jiné světy, třeba svět duchů, kam lidé po smrti odcházejí? Nebo to byl opravdu jen sen, takový prorocký, o nichž jim pečovatelky vyprávěly? Jak se vlastně rodí prorocké sny? Nejsou odrazem jiných světů, s nimiž jsme spojeni, aniž o tom tušíme? Nedokázala si srovnat v hlavě myšlenky, ale to hlavní věděla. Touha žít je mocná. I když je svět krutý, i přes brutální činy, které zlí lidé dělají druhým, ze zášti, zlomyslnosti, pro ukojení svých nízkých pudů, ona chce žít. Dočkat se konce války, radovat se, zažít spoustu pěkného. I když dávno nemá žádnou rodinu, tahle touha jí rozjasnila tvář.

„Ty už rodinu máš,“ pronesl Thomas, jako by vytušil její myšlenky. Z ničeho nic se jí zjevil za zády. „Svou dceru jsme kdysi ztratili, ale v tobě jsme našli novou. Po téhle noci… už bychom se tě nechtěli vzdát. Pokud ovšem budeš sama chtít. Vždyť nebýt tvého vidění, byli bychom teď všichni mrtví.“

„Ano, přála bych si zůstat s vámi,“ pronesla a vykouzlila úsměv Mony Lisy. Do srdce jí vešla naděje a rozhořela se jasným plamenem. I přes zlo světa, právě naděje je nepřemožitelná, vždy a všude.

---