Račí duše

Moje račí duše

Červený rak je chladnou vodou unášen
a svoji měkkou duši ukrývá
pod svým zdánlivě tvrdým krunýřem

Plave v moři slz a občas hlavou vykoukne
a s krátkým nádechem pak rozjímá
co se všechno z toho vyloupne

Moje Račí duše je příliš slabá na to,
aby v čisté řece našla zlato
ale ustavičně hledá, ta moje duše snílka
jehož povzbudí jen hřejivá vzpomínka

Však můj život keřem trnkovým se stává,
pichlavým a neúprosným
a snad proto svýmy klepety rány rozdávám
bohužel vše „po svým“

Když mě láska pohltí, své zbraně ukrývám
a svou milou nekonečnou láskou zahltím
Však když příliv hořkosti náš svět zakrývá
krev po mém bodnutí se dlouho utírá

Pak v sevření hořce couvám či utíkám
před žalem a chmury co mě život přináší
A před falšnými tvory co se podbízí
co život mě tak často nabízí

Dál tak plavu svou čistou řekou potají
a poslouchám, co andělé mi říkají,
Avšak nerozumím jejich zpěvu
a má duše dál ocitá se v hněvu

Jen čistá voda moje srdce ochladí, když rakovi se stýská
a na duši mě zahřeje, když na časy se blízká
Ale v mojí hlavě zatmění či úzkostlivé zajetí
se jednoduše promění v milovaném obětí