Černá díra - 20. (Ne)uvěřitelná změna

(Ne)uvěřitelná změna

„Synu, jsem rád, že jsi přišel tak rychle,“ prohlásil spokojeně Fryn. Čekal na Arma v trůnním sále. Ten byl ponořený do temných odstínů, které prořezávaly prchavé měsíční paprsky. Nemohl spát. Ne když prožil tak báječné odpoledne s lidskou dívkou.

„Na tvé zavolání vždycky přijdu, otče.“ Arm se posadil na druhou židli vedle otce.

„Chtěl jsem se zeptat, jak se ti tu líbí. Jsi spokojený?“

„Ano. Jen… Jen mi chybí společnost. Jistě víš, jak to myslím,“ nadhodil a promnul si stehno.

„Ach jistě, mohlo mi to dojít. Hned zítra ti pošlu to nejlepší, co můj domov nabízí,“ ušklíbl se Fryn. Poposedl si na trůnu a upřeně se zahleděl do synovo smaragdových očí. „Brzy budeme muset vyrazit. Naši sousedé začali srocovat síly. Pořád si myslí, že se nám dokážou postavit. Nevědí, že jen má moc dokáže uzavřít temnotu. Černou díru, jak tu proláklinu nazývají, není možné uzavřít jinými prostředky než těmi, kterými byla otevřena.“ Natáhl dlaň a na ní mu vystanula temná hmota. Usmál se na ni.

„Myslíš, že společnými silami bychom mohly proláklinu rozšířit? Má moc se po příjezdu sem posílila. Roste a doutná pod mou kůží.“ Na důkaz nechal pár stínů tančit mezi prsty.

Fryn úplně zapomněl, že jeho syn vládne podobnou mocí. Ale nedělalo mu to starosti, když ho měl chyceného v hrsti. Potřásl hlavou. „V celách máme pár vězňů, kteří už nám neposlouží. Chceš se jít se mnou podívat?“ Jakmile zahlédl v Armovo tváři náznak vzrušení, poplácal ho po zádech a vydal se s ním pryč ze sálu.

Arm se přímo tetelil potěšením z toho, co spatřil v žalářích. Na popravu tam čekalo pět lidí. Rysvir, jeho jméno zaslechl nedávno v komnatách jeho otce, čekal s dlouhou čepelí v ruce. V očích se mu musela mihnout závist, protože zaslechl svého otce, jak říká: „Přenech mu to, Rysvire. Můj chlapec toužil po rozptýlení a já mu ho dopřeju.“

Rysvir neochotně předal meč do Armovo rukou. A poslušně se postavil do rohu místnosti.

Arm si důkladně prohlédl všech pět tváří. Z hrdla se mu vydal chraplavý smích. Zhluboka se nadechl, jakoby mohl nasát jejich strach a bolest. Poté si prohlédl dokonale vybroušené ostří. Věnoval vděčný pohled svému otci. Pak namířil hrot na prvního vězně. Velmi pomalu mu začal projíždět mečem skrz odhalené břicho. I skrz hadr, kterým měl ten chudák zacpaná ústa, byl slyšet bolestný výkřik. U dalších třech postupoval obdobným způsobem. Když se postavil před poslední oběť, pořádně si jí prohlédl. Byla to mladá tmavovlasá dívka. Nemohlo jí být víc jak čtrnáct let.

„Čím jsi se provinila?“

Dívka odhodlaně mlčela. Jen její slzy prozrazovaly, jak moc velký má strach.

Fryn přistoupil ke svému synovi a téměř šeptem mu sdělil: „No, víš, nesplnila má očekávání. Pozval jsem ji na romantickou noc, ale odmítla spolupracovat.“

Arm se ušklíbl a znovu se obrátil na to děvče. Přešel až úplní k ní a pustil meč. „Je obrovská škoda, že jsi neposloužila lépe. Taková pěkná tvářička.“ Opřel své čelo o to její.

Než se dívka nadála, bodl. Nestačila ani vykřiknout, když jí dýka proklála srdce. Armovi po rukou stékala její krev. Hřála ho na chladem, který panoval v podzemí, ztuhlé ruce. Pustil její bezvládné tělo a to se svezlo na podlahu vedle ostatních popravených.

„Děkuji ti, otče. A tobě, Rysvire, se omlouvám za pokaženou zábavu,“ prohlásil ironicky směrem k zamračenému elfovi v rohu místnosti.

„Chci pro tebe jen to nejlepší, abys věděl, že to s tebou myslím dobře.“ Pyšně se na něj usmál. „Zítřejší odpoledne bude patřit jen tobě. Zařídím to, jak jsem slíbil“

Rysvir se nestačil divit náklonosti, kterou projevoval jeho pán. Nikdy ho nespatřil tak veselého. Snad kromě dnů, kdy probíhala mučení. Ještě dlouho se za ním díval, když odcházel se svým synem v patách.

?

Fryn zrovna snídal a popíjel ranní čaj, když mu do pokoje vtrhnul Rysvir.

„Neumíš klepat?“ zabručel a dál nerušeně pokračoval v jezení pečiva s máslem.

„Volal jste mě.“ Nervózně přešlápl. Občas zapomínal na náladovost svého pána.

„Jistě, ale i tak bych očekával nějakou úctu a slušnost.“ Pomalu odložil kousek pečiva a otočil se. „Začni připravovat vojsko. Sám si vyber nejschopnější muže, kteří se ujmou jednotlivých oddílů. Ty si ale žádný neber. Pojedeš se mnou a Armem jako předvoj. Pořád mi nedochází, jak do toho zapadá vyvolená, ale třeba se nám sama vydá. Přeci jen máme její sestru.“

„Myslíte, že by to udělala pro její svobodu?“ odvážil se zeptat Rysvir. Nevěděl, proč by to Kvenlia měla dělat. Z lásky? Nevěděl, co je to mít rád.

„Snad bude dost hloupá na to, aby to udělala. Pokud ne, můžeme alespoň říct, že jsme to zkusili. Beztak je porazíme jako lusknutím prstu,“ na potvrzení svých slov luskl prsty a začal se příšerně smát.

„Mám nám zajistit nějaký doprovod?“

„Ne, nepřeju si být rušen. Navíc jim má moc nedovolí zakročit.“ Odstrčil židli a vstal. „Brzy bude svět patřit jenom mně. Musím něco zařídit, slíbil jsem mu to.“

„Ano pane,“ zahuhlal Rysvir. Věděl, že mluví o Armovi. Poklonil se mu, jakoby tím mohl smazat předchozí vtrhnutí, a zamířil si to rovnou do kasáren. Bylo tam pár mužů, kterým věřil, že si dokážou udržet autoritu. V hlavě si pomalu začal vytvářet schéma, koho přiřadí k různým bojovým oddílům.

Krátce po poledni navštívil Arma v jeho komnatách sluha. Lehce rozklepaný vešel dovnitř, aby mu sdělil, že na něj čeká v salónku několik dívek. Arm rychle zanechal činnost, které se do té doby věnoval. Odehnal sluhu s tím, že si nepřeje být rušen. Pobavilo ho, jak rychle zblednul a vyklopýtal pryč.

Převlékl se do černé košile a volných kalhot a šel si prohlédnout dar jeho otce.

Musel uznat, že počet dívek, které jeho otec poslal, byl překvapující. Nečekal, že jich pošle deset. Rozhlédl se po jejich bledých tvářích.  Byly bez života, jakoby je někdo vysál. Když se pořádně rozhlédl, pět z nich rovnou poslal pryč. Nesedly mu.  Jeho pohled upoutala vyhublá plavovláska. Už ji dříve spatřil, na schodišti vedoucímu k otcovo komnatám. Potěšilo ho, že mu nabídl někoho jemu tak blízkého. Posadil se na pohovku, na které se leskl černý samet. Pohodlně se opřel a roztáhl nohy.

„Vás pět mě zaujalo, ale nějak se nemůžu rozhodnou, čí společnost by mi byla nejmilejší. Ty, přines mi pořádnou sklenici vína a posaď se,” houkl na tmavovlásku, která mu stála nejblíže.

Ta se roztřeseným krokem vydala k malé skříňce s barem. Vzala tam velkou vinnou sklenici a nalila do ní rudou tekutinu. Podala mu ji a už se chystala posadit na kraj pohovky.

„Nechoď tak daleko. Posaď se sem,” poplácal si na svalnaté stehno. Natáhl se pro sklenici vína a ihned vypil téměř polovinu. Dívka se mu ustrašeně posadila tam, kam ukázal. Odložil sklenici na stoleček. Mohutnou dlaní jí vjel do vlasů, aby nasál její vůni.

„Polib mě,” vyzval ji. Chvíli mu oplácela ustrašený pohled. Nenechal jí dokončit myšlenku a jakmile se začaly její rty váhavě přibližovat, políbil ji sám. Chutnala úplně stejně, jako voněla. Po fialkách a růžích. „Sladké,” zahuhlal se rty na těch jejích. „Ty se mi líbíš. Půjdeš se mnou, počkej u dveří. Ještě ozkouším tvé kamarádky.” 

Postupně vyzval všechny zbylé dívky, aby ho políbily. Žádná mu ale nebyla po chuti. Nakonec zbyla jen povědomá plavovláska.

„Jak se jmenuješ, děvče?” Vyzval ji, když se mu posadila na stehno.

„Mia, pane,” zaskřehotala prázdným hlasem. Opětovala mu pohled, když zkoumal její skleněné oči plné bolesti.

„Přidáš se ke mně a tady tmavovlásce. Vy ostatní můžete jít, dnes vás nebudu potřebovat.” Pousmál se, když rychle vyběhly. Nepotřeboval Miu zkoušet. Nějak cítil, že se k němu hodí. 

Vzal obě dívky za ruce a přešel s nimi do své ložnice. Tmavovlásku poslal do koupelny a tak s Miou osamněl. Přitáhl si ji k sobě blíže. Začal jí líbat po dolní čelisti a pomalu směřoval k ústům. Ani sebou nehnula. Jen stála jako loutka. Jakmile pocítil její chuť uniklo mu zasténání. Byla skoro dokonalá. Tak moc sladká, ale pořád cítil, že tomu něco chybí. 

Oknem dovnitř přivál proud čerstvého vzduchu a rozvířil Miiny krátké vlasy. Arm ztuhl. Ta vůně mu byla najednou opravdu povědomá. Nemohl si ale vzpomenout, odkud ji zná. Odtáhl se. Pořádně si prohlédl propadlou tvář, ale nenašel v ní žádnou spojitost.

„Běž pryč,” řekl tiše. Něco v koutku jeho mysli hlasitě křičelo, že to co dělá, je špatně. Hrozně moc špatně. Neměl tu být a dělat ty zlé věci. Nepatrně se mu roztřásly ruce a zavalila ho úzkost.

„Já… Omlouvám se, nech…” začala koktat Mia. Nemohla si dovolit rozhněvat ho. Nedávno zjistila, co se děje s dívkami, jako je ona, pokud někoho zklamou nebo urazí.

„Běž pryč,” zopakoval hlasitěji než předtím. „Nic jsi neprovedla jen… Odejdi, prosím.”

Miu zaskočila náhlá změna jeho nálady. Na nic dalšího se ale neptala a rychle vyběhla z tmavé ložnice. Zamířila si do svého pokoje a doufala, že jí nikdo neviděl.

Uběhlo ani ne deset minut a cvakly dveře od koupelny. Arm pořád seděl na kraji postele a klepal se. Když ale spatřil tmavovlásku pouze v ručníku, nastolil se v jeho těle zase klid. Úzkost vystřídalo vzrušení. Rychle se oklepal, aby zahnal ten nepříjemný pocit. Dělalo se mu nevolno z představy, že byl k někomu štědrý. Musel se zeptat svého otce, co mohlo tento nechutný pocit způsobit. Ale to počká.

„Pojď ke mně.” Hlas měl najednou hluboký jako nejčernější propast. Oči mu potemněly a zajiskřily. Tak moc se potřeboval odvázat, až bolestně zasténal. Nepamatoval si, kdy měl naposledy celé odpoledne jen pro sebe a své koníčky. Jeho otec mu dopřál vše, co mu chybělo.

?

Odpoledne druhého dne zrovna obědvali, když mu Arm sděli včerejší incident. Frynovi se zatmělo před očima. Mohlo mu dojít, že látka v jeho oběhu brzy vyprchá. Musel se rychle vytasit s nějakou myšlenkou, aby objasnil, proč mu bude muset podat další dávku.

„Přemýšlel jsem o tom, jak jsi se ptal, jestli bychom mohli společnými silami více otevřít proláklinu. Myslím, že tvá magie potřebuje posilnit,” nadhodil a nabodl pořádný kus krvavého masa. „Co bys řekl na malou dávku něčeho, co by ti mohlo pomoci?”

Arm pokrčil rameny, mezi tím co se přehraboval ve svém talíři. 

Fryn se zvedl od stolu a prohrabal zásuvku komody, ve které měl uložené lektvary a jehly. Chvíli trvalo, než našel správný lektvar. Pak ho natáhl do stříkačky s jehlou.  Utáhl škrtidlo na Armovo ruce a vyzval ho, aby zaťal pěst. Ten sebou ani nehnul, když Fryn nabodl žílu a rychle mu podal celý obsah.

„Možná po tom budeš unavený. Měl bys se tu natáhnout. Gauč je volný.”

Armovi se najednou zatočila hlava a nebyl s to odpovědět. Sotva se doplahočil, za občasné podpory svého otce, svalil se na ní. Netrvalo dlouho a začal hlasitě oddechovat.

Frynovi se ulevilo. Nechtěl si ani představit, co by se stalo, kdyby látka v jeho oběhu kompletně vyprchala. Vynadal si, že nebyl dost opatrný. Poslední dobou měl mizernou náladu. Potřeboval ji nějak vylepšit. Nenapadl ho jiný způsob a tak houkl na na sluhu, který stál u dveří: „Vyřiďte Rysvirovi, že potřebuju zvednout náladu. Musím si zklidnit mysl, abych byl silný na cestu, která nás brzy čeká. On bude vědět, co má dělat.” 

Sluha přikývl a ihned odešel hledat Rysvira. 

Fryn se ještě dlouho přehraboval v jídle, které během toho vystydlo. Přivolal svou temnotu a nechal ji tančit po pokoji. Zahalil svého syna do stínu a nařídil jim, aby ho odnesli do jeho komnat. Naklonil se a vyhlédl z okna. Okolo pevnosti se to hemžilo xirilami a jinými zrůdami, které se mu podařilo vyvolat z prolákliny. Začali se formovat do bojových útvarů, aby si svá postavení nacvičili. Byla to neuvěřitelně tupá stvoření. Přesto si zamumlal sám pro sebe: „Nemají šanci, ubožáci”. Odsunul židli a sám vkročil do stínů, které ho přenesly jinam.

?

Když se Rysvir objevil ve dveřích, nemusel Mie ani nic říkat. Bylo jí to jasné. Ale zaskočil ji nápoj, který jí Fryn předal. Nikdy nedával Mie pít nic jiného, než víno. Moc se nad tím ale nepozastavila. 

Nezáleželo na tom.

Ráno následujícího dne se jí udělalo strašně nevolno. Na zesláblých nohách běžela ihned do koupelny, kde se vyzvracela. Když vyprázdnila svůj žaludek a vypláchla si ústa, zadívala se na sebe do zrcadla. Spustila dlaň dolů po svém těle. Zastavila se u pasu.

Ne, to nemohlo být možné…

---