Nepřekonaná hranice lásky

Láska i strach mají mnoho podob...

Sobota. Venku panuje ideální počasí vybízející k návštěvě nejbližšího koupaliště. On má dnes ale jiné plány. Vyrazí nejrychlejší cestou za ní.

 

Znají se několik let, chvíli se kolem sebe motají a pak zase ne. Zlomila mu srdce. Nebyla první, ale nejvíc ho to zasáhlo. Byli spolu jen jeden den. Jeden den, kdy on byl hlavou v oblacích a věřil, že to bude na vždy. Jeden den. A pak přišla spousta dalšich dní, které přešly v týdny a pak měsíce, kdy ona s ním nemluvila. Vůbec. Bez varování, bez vysvětlení. Nechápal to. Po čase si zvykl. A odpustil jí. Byla pro něj víc, součást jeho života.

Nějakou dobu se jen míjeli, avšak po čase k sobě opět našli cestu. Historie zůstala bez vysvětlení, jemu to ale bylo vlastně jedno. Potřeboval jí. Opět s ní mohl trávit čas a to mu stačilo. Každý měl svůj život, své partnery, přesto mezi nimi fungovala nějaká zvláštní chemie. Už nikdy to však nebylo jako v ten jeden den. On se bál, aby o ni zase nepřišel a ona... Měla ho ráda. Dokonce ho i milovala, ale i ona se bála. Stejně jako v ten jeden den. Ne lásky, ale toho, že mu ublíží. Ublíží tím, jaká je. 

Léta tak plynula, a oni byli stále jako slunce a planeta. Chvíli blíže, chvíli dál, ale pořád kolem sebe kroužili.

 

Nyní je už nějaký čas zase sám a ona mu vyplňuje ty občasné volné chvíle svojí přítomností. Kdo je vidí spolu, nehádal by, že nejsou pár. Přesto je mezi nimi tenká hranice, která je pro ně ale nepřekonatelná jako strmá skála. Navíc ona není volná a on to respektuje.

 

Sedne na motorku a za pár minut je u jejího domu. Zazvoní a pak vyběhne těch pár pater k jejím dveřím. Ona mu otevře a přivítá ho s vlídným úsměvem. Bože, jak moc ten její úsměv miluje! Udělal by cokoliv, jen aby ji viděl už navždy se takhle usmívat. A ty její rty - nikdy by je nepřestal líbat! Nikdy. Kdyby tak jen mohl. 

 

Vstoupí do bytu. Chvilku si povídají, něco sní a vypijí, mezitím řeší, co s načnutým odpolednem. Ona pak odchází do sprchy, zatím co on čeká v pokoji. Nezavřela za sebou dveře od koupelny a on má v hlavě zmatek.

 

"PROČ?" zvoní mu ono slovo jako zvon v hlavě.

 

Nejradši by tam za ní vešel, nahou jí objal a už nikdy nepustil. 

Ale neudělá to. Bojí se. Nedokáže překonat tu hranici mezi láskou a strachem z odmítnutí.  

 

A čas běží.

 

Ona mezitím vyjde z koupelny. Je tak krásná a nedostupná, myslí si. Jak jen se mýlí!

 

"PROČ nepřišel?" běží tou dobou naopak hlavou jí. Tajně doufala, že tu hranici konečně překročí a dá ji najevo, jak moc o ni stojí.

 

Nedal.

 

Oblékla se tedy a vyrazí spolu ven. Mluví, smějí se. A také se dotýkají. Bezelstně a přece víc, než by měli. Zmatek v jeho hlavě je čím dal větší, ale přece nebude riskovat, že by o ni přišel. Odpoledne rychle utíká, po večeři se opět přesunují k ní. I večer rychle uteče a ona mu nabídne, aby přespal.

 

"Ano!" křičí jeho srdce, ale jeho ústa vyslovují úplně jiná slova: "Vždyť tu máš jen jednu postel!?"

"No a?" odpovídá ona. "Můžeme v ní přeci spát oba. Spolu."

Sní či bdí? Ale nakonec souhlasí. 

"Přeci jen je to šance, jak s ní být o nějaký ten čas déle," pomyslí si on. 

"Přeci jen je to šance, že se konečně rozhoupe," doufá naopak ona.

 

Ulehnou tedy spolu. Nějakou dobu si ještě povídají. Zbožňuje její hlas. Dokázal by ho poslouchat klidně věčnost. Pak dojdou slova. On leží na zádech a přemýšlí. Přemýšlí, místo toho aby konal. Leží jen pár centimetrů od ní. Má ji nadosah ruky, stačil by jeden dotek, jedno pohlazení. 

 

A ona mezitím čeká...

 

Nedočká se, a tak vedle sebe usnou. Spolu a přesto každý sám.

 

Několik dalších let si to bude vyčítat. Možná kdyby tolik nepřemýšlel, vše mohlo být jinak.

Nějaký čas se ještě vídají, spoustu věcí si řeknou, ale nikdy z toho není už nic víc. I když on ještě dlouho snil. 

Snil o jejím úsměvu, snil o společné lásce.

A ani ona ho nedokázala dostat ještě dlouho z hlavy.

 

Promarnili ale svoji šanci. Ze strachu.

 

Dnes mají každý svůj život, několik dlouhých let se neviděli ani neslyšeli. Asi to tak mělo být. Oba jsou šťastní, mají rodiny, nic jim vlastně nechybí. Přesto, ve skrytu duše, o sobě navzájem stále vědí.

---