Můj Boss (je ledovec) 26.díl

Můj Boss (Je ledovec) 26.díl

Patrik:

Zkoušel jsem zbytek dne pracovat, ale na co sáhnu, to se mi hroutí pod rukama. Pořád nemůžu zapomenout na ten telefonát. Hlas toho magora mi pořád zněl v uších. On se mi snad vysmíval? Nemůžu se přes to dostat. Příště nebudu volat, ale po pár hodinách jsem se přistihl, jak vytáčím její číslo. Zastavím se před poslední číslicí a telefon vrátím na místo.

Štve mě to! Doslova mě to užírá uvnitř a nemůžu s tím nic udělat. Musím toho nechat. Okamžitě, než bude pozdě. Je to těžký. Nestačí si to říct, ale přimět se s tím skoncovat.  Přemýšlím jak se budu v pondělí muset chovat a držet si odstup mnohem větší, než bych chtěl. Začnu znova přešlapovat po kanceláří jako chyceny lev v kleci. Udělám další otočku, abych se přizabil o křeslo, které jsem nedávno kvůli stolu Isabeli přesunul o kus vedle. Sednu si do něj. Byl jsem blázen. Měl bych to zase nechat přemístit na chodbu, aby nás dělili dveře a vše posílat jako dřív. Není nutný, aby sem pořád chodila. Proč bych měl se sekretářkou sdílet kancelář? Uvažuji a nevnímám zvonící telefon. Mnu si naražené koleno a pořád dumám, jak nejlépe se s tou situací vypořádat, když mě to konečně probere. Tentokrát se praštím do toho samého kolena o stůl, protože ho chci rychle zvednout. Co kdyby to byla Isabela. Jsem neponaučitelnej. Měl bych si nafackovat.

„Halo? Proč to nezvedáš? Víš jak je tohle urgentní!!!“ Dianin ječák mě dokonale přišpendlil zpátky na zem. „Stalo se něco?“ Absolutně nechápu proč volá, ale nemusela by rovnou vylítnout, jak čert z krabice. „Patriku! Jak můžeš bejt, tak bezcitnej!“ A zas nevím nic. „Vyklop to. Nemám na tebe celej zbytek večera.“ Diana byla chvíli ticho, než mi to došlo. „Ty brečíš?“ Držela se, aby to nebylo moc slyšet na hlase, ale nakonec to stejně neudržela. „Já.. Dan… jsem sama.“ Přes její pláč a vzlykot rozumím, jen tomu hlavnímu. Dan se zase vypařil. Odvodím si na to a nechám jí vybrečet.

Ve chvíli, kdy si myslím, že přestala u mě práskly dveře od kanceláře. „Kámo můžu tady přespat.“ To co jsem viděl byla snad zatím nejhorší Danova verze. Byl doslova zničený a polámaný na kousky. Rychle si přiložím prst k ústům, aby byl zticha. „Diano víš mám práci. Halo? Seš tam? Ona zavěsila.“ Dan se při zmínění jejího jména celý rozklepal. „Já to nedávám. Chci skončit v práci.“ Takhle odhodlaného jsem ho ještě neviděl. Sesunul se na gauč. Situace mezi nima musela být dost vážná. Dan by nikdy neobětoval práci, kterou dělá rád, jen kvůli nějaké neshodě se ženskou. Možná, kdyby to nebyla Diana, ale takhle jsem přesně věděl jak se cítí. „Jak je možný, že jsme na tom skoro stejně? Taky si dopadl blbě.“ Dan se na mě zadíval a vše vyklopil a já nestačil zírat, kam ty dva stihli za 48 hodin dojít, když mě nechali v nemocnici. „Co bys mi poradil kámo? Je to v pytli, že jo? Budu muset vypadnout nebo se tady zblázním, až potkám Dianu, ale dneska bych tu přespal. Nechci být sám.“ Trochu se uklidnil, když si dával druhou skleničku whisky. Mezitím mu říkám co se stalo mě a Isabele. „Tak mu jí přeber!“ Řekl hrdě, když jsem mu povykládal o své situaci, která byla o něco lepší, než ta jeho. „To se snadno řekne. Podívej se na sebe Dane. Diana nikoho nemá a stejně seš mimo hru.“ Tohle pošťuchování nám trochu dodalo zpět sebedůvěru. Chápat někoho v podobné situaci a promluvit si vždycky pomůže. Myslím, že se nám oběma ulevilo.  

Popíjíme v kanceláři jako dva odkopnutý psi, když dovnitř vtrhne běsnící fena. „Patriku Weste jak jsi mohl! Vždyť je skoro bez sebe.“ Tak tohle není dobrý. Měl bych se někam vypařit. Diana se ho snažila narovnat, ale marně.  „Myslím, že by jsi měl jít Dane. Máš tady Dianu.“ Škytnul a odložil další prázdnou sklenici vedle ještě prázdnější lahve, kterou jsme právě zlikvidovali. „Proč? Mě se chce spinkat. Brr brrrm, ještě čajík. Mám žízeň.“ Sjel z gauče a začal lézt po čtyřech k baru. „Vidíš, co jsi udělal. Zase je jak malý dítě a až se probere, zase dospělácky zdrhne.“ Dan mezitím objel mistrně stůl a skončil zase u gauče, na který nemohl ani vylézt. „Pomůžeš mi s ním do auta nebo se budeš jenom dívat?“ Diana byla podrážděná, ale řekl bych, že se jí i ulevilo, když Dana našla tady a ne v nějaký pochybný hospodě. „Pomůžu ti, když mu dáš šanci. Platí? Nebo si ho mám nechat tady a přebalit ho.“ Zavtipkoval jsem, když si Dan prstem brnkal o rty a vydával zvuky jako nastartovaný motor. „Však na tebe taky dojde! Proč myslíš, že jsem tady?“ Vyštěkla na mě a já přesně věděl co mě čeká za hrůzu v pondělí. Dan má vlastně kliku. Pomohl jsem jí naložit to velké dítě pískající si melodii z večerníčku a vrátil se do svého království. Měli by si to konečně vyříkat.

Diana:

Dan se vzadu natáhl a chytil se mé opěrky. „Hned budeme doma. Umeješ se. Strašně totiž smrdíš a pak půjdeš spát.“ Mluvila jsem na něj a viděla jak se usmál. Odbočila jsem a zajela do garáží. Zaparkovala hned vedle vchodu. Dostat Dana z auta bylo nakonec těžší, než ho tam dát. „Zahrajeme si na honěnou. Chyť mě.“ Kupodivu vylítnul ze sedačky a okamžitě mě objal, když jsem se pokusila vzdálit o pár kroků. „Mám Dianku. Hihi hihi  nikomu jí nedám.“ Nohou zabouchnu dveře od auta a v obětí se Dana snažím směrovat ke schodišti.           

 https://povidkyodkat.blogspot.com/