Škola v přírodě, kapitola I: Byli jsme správná parta

Ptáte se kdo? Já a moji kolegové instruktoři. Pracovali jsme spolu v jedné horské vesničce u firmy, která zajišťuje program školám v přírodě. Unavené učitelky nám dvakrát denně předávaly své svěřence školkového či prvostupňového věku. Brali jsme je na procházky do lesa, pořádali jsme pro ně soutěže a řádili jsme s nimi na atrakcích v letním parku, který firmě patří. Každý den jsme s dětmi trávili dohromady pět nebo šest hodin.

     Jmenuji se Veronika. Přestože se mi to okolí snažilo vymluvit, vystudovala jsem primární pedagogiku a teď učím na základní škole. Práce instruktorky pro mne byla nejen první praxe s dětmi, ale dokonce první brigáda vůbec. Nastoupila jsem na ni hned po maturitě. Ostatně nebýt přípravy na zkoušky, možná bych o brigádě ani nevěděla.
     Moudré knihy a magazíny říkají, že bychom se měli běham práce či učení odříznout od okolního světa, aby nás nic nerušilo. V ideálním případě by to znamenalo vypnout notebook, ale kdo si bez něj dokáže studium představit? Byť jsem měla veškeré materiály vytištěné, každou chvilku jsem se na něco doptávala Googlu. Když už byl notebook v provozu, nebylo daleko k bezvýznamnému brouzdání internetem a sociálními sítěmi. Aby mě tolik netížilo svědomí, dala jsem se do hledání brigád. Studium jsem odložila, a přesto jsem dělala něco smysluplného! V inzerátech hledali pokladní, roznášeče letáků i otroky do call centra. Samá hrůza. Pak na mne vyskočil poklad: instruktor na školách v přírodě.               

    Velikonoční prázdniny jsem měla strávit v knihách, místo toho jsem si užívala na horách. Pobyt se oficiálně jmenoval Školení instruktorů, v reálu šlo o velkou party. Dozvěděla jsem se, o co v práci půjde, pronikla jsem do několika animačních programů a seznámila jsem se se skvělými lidmi.
     Nejlepšími kamarády se stali Ondra, Vašek a Adam. Sdílela jsem s nimi pidibyt tvořený malinkým pokojíčkem, kuchyňkou, pochybnou koupelnou a předsíní zaházenou různorodými záhadnými věcmi. K dispozici jsme měli dvě palandy a tři rozpadající se skříně.
     Ondra je prazvláštní typ. V běžném životě bych s ním asi nesympatizovala, je úplně jiného založení než já. Střední škola mu připadala zbytečná, a tak z ní v osmnácti odešel. Vzdělávání mu překáželo ve vysněné cestě ke kariéře zpěváka. Nyní je mu dvacet pět, ve Slavíkovi se zatím neobjevil, nemá ani žádnou stálou kapelu, takže nevím, zda tkvěl problém opravdu ve škole. I přes neúspěchy si pořád jde za svým snem. Ondra je mimořádně empatický: trochu ho podezírám, že umí číst myšlenky. Vždycky věděl, jak mi je a co zrovna potřebuju. Navíc srší optimismem a energií. Kde se objeví, tam panuje dobrá nálada.  
     Vašek přistupuje k životu o něco zodpovědněji. Střední školu dokončil, pak začal chodit i na vysokou. Po dvou letech studia si však uvědomil, že ho obor nezajímá a že by raději cestoval. Od té doby žije jako kočovník. Putuje Evropou a shání si krátkodobé brigády. Nikde nezůstává déle než dva nebo tři měsíce, s odstupem se ale na stejná místa rád vrací. Udržuje přátelství po celém světadílu a čas od času jich využívá a zneužívá, když potřebuje střechu nad hlavou. Nyní to už jsou skoro dva roky, co se mi ozval naposledy, přesto věřím, že mi jednoho dne zazvoní telefon a Vašek v něm bude mluvit tak, jako kdybychom se viděli minulý týden.
     Třetí z mých spolubydlících, Adam, je ze všech ten nejzvláštnější a nejzáhadnější. Stejně jako Ondra nedodělal střední školu. Kromě vzdělání mu chybí vize do budoucna. Často ani neví, co bude dělat další den. Žije z minuty na minutu. Navíc se vyznačuje mnoha výstřednostmi, o kterých bude později řeč. Způsobem života se ode mne liší ještě víc než Ondra. Zpětně nechápu, jak jsme se spolu mohli kamarádit.
     Bavili jsme se samozřejmě i s přeschodbovými. S knihomolem Zdeňkem, moudrým Davidem a vtipálkem Pájou. Čekáte na nějakou kamarádku? Ale ano, holek tam samozřejmě bylo dost, jenomže jsem si s žádnou pořádně nerozuměla. Volný čas jsem téměř vždycky trávila v pánské společnosti.