Masky

     V místnosti panovalo až přílišné teplo. Cítil, jak se mu pod maskou sráží pot a v nepříjemně svědících kapkách stéká po tváři. Musel však vydržet. Když se ohlédl kolem sebe vytušil, že ostatní na tom budou podobně. Klimatizace potřebovala seřídit, tak proč s tím sakra něco neudělají? Nejraději by odhodil masku a opláchl si obličej vodou, ale na to nesměl ani pomyslet. Naštěstí hodina se chýlila ke konci. Společné vyučování měli jen jednou za týden. Přesněji jednou za sedm dnů podle monstrózních hodin, které odtikávaly čas. K čemu vlastně? To nikdy nepochopil. Jejich učitel, lektor, školitel, všemi těmito jmény ho nazývali, dospěl ve svém výkladu do finále.

     „Historie lidstva byla neustálou linkou plnou vzájemných půtek, neporozumění a válek, které nikdy nevedly k uspokojivému výsledku.“ Monotónní hlas sice občas kladl důraz na nějakou slabiku, ale celkově uspával. Postava, připomínající lidskou až příliš nápadně, měla v mechanických ústech zabudovaný mikrofon přenášející zvuk na přijímač umístěný hned po jejich pravé ruce. Poslech byl dokonalý, musel být. Maska, barevnější než tak jejich, byla i jeho tváří.

     „Vaši předkové razili názor, kdo se nepoučí ze své minulosti, ten chyby opakuje znovu a znovu. Název biologického druhu homo sapiens, jeho představitelem jste právě vy, znamená v překladu z prastarého jazyka, jenž zaslouženě upadl do zapomnění, člověk rozumný. Datová analýza potvrdila, že tento název neodpovídá skutečnosti, je zavádějící a lidé svůj význam hluboce přecenili. Prokázalo se, že lidstvo se nepoučilo nikdy. Rozvoj technologií, na současné poměry značně primitivních, vyústil v sestrojení zbraní, které po nějakém čase způsobily apokalypsu.“

     Tobě se to vykládá, pomyslel si Štěpán. Jsi jen stroj, netušíš, co znamená potit se, nemáš ponětí, co se mi odehrává v mozku. Jaké mám myšlenky, touhy. Naštěstí to netušíš, ty nabubřelý, arogantní křápe!

     „Poté, co se zbytek přeživších jedinců homo sapiens uchýlil do podzemních krytů, založila část prozíravějších jedinců hnutí „Tak by to mělo být“. Postupně jich přibývalo, protože jiné smysluplné cesty nebylo. Vědci, kteří je zastupovali, vymysleli projekt jednou pro vždy zabraňující budoucím katastrofám. Veškerou práci, veškeré řízení společnosti zajišťujeme my, umělá inteligence sedmého stupně a vám lidem dopřáváme pohodlný život bez traumat, nesvárů a problémů. Vytváříme kontinuální vývoj, vždy nejefektivnější řešení, v nové lidské společnosti neexistuje násilí, rozpory ani hádky. Žijete v ráji, za který musíte být vděčni. Tak skvěle se neměl nikdo před vámi. S tímto se ztotožňujete od první chvíle, kdy se probudí vaše mysl. Máte někdo doplňující dotaz?“

     Pár rukou se zvedlo. Štěpánova ne. Párkrát to zkusil v minulosti, ale nikdy nedostal takovou odpověď, aby ho uspokojila. Takže to brzy vzdal. Zůstal nenápadným v řadě a usoudil, že tak je to nejlepší. Netoužil dostat se do převýchovného procesu. Slyšel hovořit pár lidí, kteří si tím prošli. Tajně, jen tak někde v koutě, si občas postěžovali, aby je nikdo jiný neslyšel. Netoužili proces podstoupit opakovaně.

    Nedozvěděl se nic ani tentokrát. Odpovědi byly tak obecné, že nestálo za to si je uchovávat v paměti. Automat pokračoval ve svém výkladu. „Před vypuštěním bomb soudného dne se lidé domnívali, že v rozmanitosti spočívá budoucnost. Prosazovali práva nejrůznějších skupin podle pohlaví, rasy, smýšlení, čehokoliv. Lidé se shlukovali do iracionálních společenství, která uznávala jen své názory a všechny ostatní považovala za nepřátelské. Teorie rozmanitosti a diverzity však selhala. Výsledkem byly střety všech proti všem, nenávist, násilnosti, a nakonec světová válka, kterou v podzemí přežila pouze hrstka populace. Povrch planety se stal neobyvatelným, proto lidé zůstali trvale v bunkrech. Ti nejchytřejší z nejchytřejších předali vládu do rukou umělé inteligence. Ta totiž nezná emoce, dokáže reagovat mnohem pružněji a efektivněji splnit potřebné úkoly. Zbavila lidstvo traumat, která působila nespočet předchozích katastrof. Jen tak dokázala garantovat harmonický vývoj dalších generací. Zbavila vás balastu toxických dogmat, způsobujících rozkoly. Umělá inteligence zrušila vše, co lidstvo rozdělovalo, rasy, pohlaví, vy všichni máte jedno jediné, a to asexuální. Proto nosíte masky smíru a obleky konformity, které vymýtily závist a nezdravou rivalitu. Umělá inteligence zlikvidovala všechna díla takzvané lidské kultury, zbudované po tisíciletí zaostalými a nevědomými jedinci, kteří její toxicitou zaplavili svět. Umělá inteligence vás ochraňuje před všemi neblahými vlivy minulosti, které by vás dovedly na scestí. Jedině umělá inteligence zvládla komplexní očistu lidského druhu. Začala s vámi společně, v souznění, znovu a lépe, rokem nula, kdy se vy, lidé, už nemusíte starat o své přežití. Umělá inteligence zajišťuje vaši kontrolovanou reprodukci, optimální ke stavu společnosti. Umělá inteligence je soběstačná a zajišťuje vám komfortní život. Výměnou za to vám poskytuje luxus, nemusíte se zatěžovat žádnými starostmi, žádnými úkoly.“

     To si myslíte vy, pomyslel si Štěpán. Byl jsem také takový hlupák, ještě do nedávna. Ale už nejsem. Neznáte ani moje jméno. Pro vás jsem jen AHGB275, nic víc. Pouhá změť písmen a číslic. Nevíte nic. To vy jste těmi hlupáky, kteří nic nechápou.

     „Nyní se můžete rozejít do svých pokojů, odpočinout si a zahrát hrát hry. Umělá inteligence nad vámi bdí, neúnavně a nepřetržitě.“

     Vyučování skončilo. S ostatními se uvidí až za týden. Téměř je neznal. Podle pravidel se k sobě nemohli přiblížit blíže než na metr. Prý je to riziko. Tak to říká umělá inteligence. On ví, že je to lež. Stejně jako mnoho jiných. Podíval se kolem sebe. Masky, jedna jako druhá. Anonymní, nudné, otravné.

     Vyšel na chodbu a zamířil do své komnaty. Procházel pod světlem zářivek a věděl, že stovky metrů nad ním leží neznámý zemský povrch.

 

*

 

     Napustil si vanu, do níž mu automatický dávkovač přidal pěny a ulehl do ní. Zavřel oči a vzpomínky se mu vracely. Věřil, že v jejich podzemním světě neexistuje násilí. Tak mu to vždy automatizovaný učitel vtloukal do hlavy. Netušil, co vůbec násilí znamená, dokud se s ním nesetkal. A s Erikou.

     Stalo se blízko vstupu do jeskyní, na samém konci předlouhých chodeb. Tam, kde podzemní bunkr končil. Právě tam zaslechl vzlykání a pláč. Rozžal baterku, kterou nosil vždy při sobě. Tak zněla pravidla, pokud by došlo k výpadku elektřiny. Výjimečně se stávalo.

     U skály se krčila drobná postava, jen spoře oděná, dá se říci, že měla na sobě jen cáry oblečení. Oběma rukama si zakrývala tvář.

     „Co se ti stalo?“ zeptal se.

     „Přepadli mne. Strhali ze mne oblečení a ukradli masku. Smáli se mi. Kopali do mne, a pak najednou utekli. Možná jsi je vyrušil právě ty. Neprozradíš mne?“ Prohlížel si ji. Nikdy nikoho v takovém stavu neviděl. Jen ve standardních hábitech a v masce. Měl z toho zvláštní pocit.

     „Mám zavolat strážce?“ zeptal se.

     „Ne, jen to ne, prosím, jen tohle nedělej. Nechci být potrestaná,“ kvílela.

     „Proč bys měla být? Vždyť ses ničím neprovinila. Tohle se přece nemá dít. Nikdy se to nestalo. Je to proti pravidlům. Musí se vyšetřit, kdo tě napadl.“

     „Já je neznám. Copak smím někoho znát? Jsem ztracená, bez masky jsem dočista ztracená.“

     „Řekneme to a umělá inteligence ti přidělí novou masku,“ utěšoval ji. Všiml si jejího trička. Pevně obepínalo hruď, kde přecházelo do dvou nenápadných, zato přívětivých kopečků. Nikdy nic podobného nespatřil a překvapilo ho, jak příjemný je to pohled. Neznámá dívka ho přitahovala, jako by jej opřádala jakýmsi podivuhodným kouzlem. Pocítil zvláštní mravenčení, jež se mu rozběhlo po těle a epicentrum, tak vábivé, našlo ve slabinách. Proud zvláštní energie mu koloval v žilách.

     „Už jednou jsem masku ztratila. Strávila jsem v kobce, za úplné tmy, celé dva týdny. Už nikdo to nechci zažít znovu,“ vzlykala a dál si třela tvář. „Nesmí to zjistit. Nesmí mne najít, jen ne tady.“

     Pocítil touhu ji spatřit.

     „Neboj se, nic neřeknu. Mám ve své ubikaci náhradní masku. Donesu ti ji.“

     „Opravdu?“ Vzhlédla k němu a škvírami mezi prsty ho pozorovala.

     V náhlém hnutí mysli si sejmul masku. Spustila dlaně z tváře a hleděli na sebe, z očí do očí. Poprvé viděl jiný obličej než ten svůj, v zrcadle. Právě překročil všechny zákazy a bylo mu to jedno. Srdce se mu prudce rozbušilo. Byla krásná, úzké obočí nad hnědými vlasy sčesanými na pěšinku, drobný nos a bílé zoubky mezi rudými rty.

     Aniž pronesli slovo, přistoupili k sobě blíž, ještě blíž a pak se dotkli dlaněmi, nejprve nesměle, pak odvážněji.

     Osobní zóna, nikdy blíže než na metr, blesklo mu hlavou jedno z pravidel, které do nich umělá inteligence vytrvale vkládala. Vzápětí je v mysli odhodil tam, kam odhazujeme nepotřebné krámy. Cítil její dech, objali se, vstřebával teplo jejího těla, které zahřívalo jeho a on ji. Nevěděli, jak dlouho takto setrvávali.

     „Přinesu ti svou náhradní masku,“ vzpamatoval se náhle. „Počkej tak dvacet minut a jsem zpátky.“

     Vděčně se na něj usmála.

 

*

 

     Tajně se scházeli den co den. Nikdy nesměli kráčet spolu, rázem by se stali podezřelými. Chodby byly protkány kamerami, které do centra umělé inteligence přinášely veškeré informace. Štěpán se obával, že by se dostali do neskonalých potíží a Erika s ním souhlasila. Vždyť porušovali tolik pravidel, jež zachovávala status quo ideálního umělého světa. A bylo tak krásné je porušovat… Objevili kouzlo líbání a doteků, poznávali taje svých těl. Prožili kouzlo prvního milování. Přinášeli si deku, aby nemuseli ležet na chladných kamenech. Nebyli sami. Sem tam zahlédli nějaké stíny. Za nějaký čas se mu svěřila, že zde nachází své chvilky více dvojic.

     „Tady tomu se říká jeskyně milenců. A já se jmenuju Erika,“ prozradila mu při jedné z tajných schůzek.

     „Erika?“ užasl.

     „Dříve si lidé dávali jména. Pro tenhle umělý svět jsem AHGB328, ale svůj kód nenávidím. Brzy tě seznámím s lidmi, s kterými se stýkám.“

     „Erika,“ vydechl. Znělo to jinak, zvláštně, magicky.

      „Tobě jsem také vybrala jméno, z památné knihy z doby před apokalypsou. Štěpán. Líbí se ti?“

     Přikývl. Cítil se najednou jinak, než když byl pouhou změtí nic neříkajících písmen a číslic. Teď si připadal, že je více sám sebou.

 

*

 

     „Nezůstanu tady věčně,“ sdělila mu jednou po milování. Seděli na dece kolem rozházených svršků.

     „Cože?“ ulekl se.

     „Chci odtud pryč. Nechci strávit celý život pod zemí, pod dozorem umělé inteligence, která nám tlačí do hlavy, jak jsme šťastní. Copak ty se cítíš šťastný?“

    „Od chvíle, co tě znám, tak ano.“

     „A předtím?“

     Pokýval hlavou. Ani ho něco takového nenapadlo. Prostě dny běžely jeden za druhým… škola, hry, znovu škola… Od okamžiku, kdy poznal Eriku se mu předchozí život zdál tak příšerně jednotvárný. Od chvíle, kdy na její radu přestal brát pilulky na potlačení emocí. Objal ji.

     „Teď už ti mohu prozradit tajemství. Je nás víc. Takových jako já. Všichni jsme si dali nová jména. Sice je nás pouhá hrstka, všichni narození až po Velké válce, v podzemí. Máme svůj cíl a toho se nevzdáme. Odejdu společně s nimi. Půjdeš se mnou, nebo zůstaneš?“ Pátravě mu hleděla do tváře.

     „Život bez tebe mi nedává smysl. Jaký máte plán? Prozradíš mi ho?“

     „Víš, jeden z těch, kteří pamatují svět nahoře, ještě žije. Má své původní jméno a příjmení, Oldřich Varský, je mu přes osmdesát let. Vypráví nám o životě na povrchu Země, než ho lidé zničili. O slunci, které zářilo ve dne a měsíci, osvětlující temné noci. O lesích, mořích, pouštích, městech a vesnicích. Úžasné vyprávění. Chtěla bych to spatřit, tam na povrchu. Všechny nás spojuje jeden cíl. Dostat se zpátky, nahoru.“

     „Na povrchu se přece nedá žít.“

     „Protože nám to tvrdí umělá inteligence? Ty jim věříš? Vážně si myslíš, že nám říkají pravdu?“

     Zavrtěl hlavou. „Mám o tom pochybnosti… už delší čas.“

     „Václav, náš šéf, který nás dal dohromady tvrdí, že je to lež. Uplynulo už tolik desítek let, kontaminace se prý dávno rozplynula. Proto chceme znovu spatřit slunce a svět. Přidáš se k nám? Nezradíš mne? Neprozradíš nás umělé inteligenci?“

     „To bych nikdy neudělal.“

     „S tebou nás bude padesát… jen o tom nesmíš nikde hlesnout.“

     „Spolehni se,“ slíbil a na rozloučenou políbil.

 

*

 

     Přišel den, kdy ho představila ostatním. Vedla ho daleko, útrobami klenutých jeskyní, jen za svitu baterek, vykreslující na skalní stěny podivné obrazce. Došli k vysokému dómu, klenoucí se desítky metrů nad jejich hlavami. Tam je čekali. Uprostřed kruhu stáli dva muži. Jeden starý, opírající se o berle, druhý ve věku čtyřiceti let.

     Štěpán pochopil, že ten starší je jediný pamětník zaniklých časů. Promluvil k nim jako první.

     „My všichni jsme zde zajatci ve zlaté kleci, máme jídlo, veškerý luxus, o nic se nemusíme starat. Za to však platíme svobodou. Zbavili nás identity, místo jmen máme kódy, musíme dodržovat pravidla, která nás od sebe izolují. Já už nemám šanci cokoliv změnit, mé dny se chýlí ke konci. Jenže vy máte všechno před sebou. Chcete trávit zbytky života tady pod zemí, bez lásky, bez citů, v neskonalé nudě, protože vašim dnům nedává smysl vůbec nic?“

     Věděli, že tohle nechtějí. Dychtili spatřit, co jim zůstalo odepřeno. Povrch Země se pro ně stal magnetem, nebylo cesty zpět. Chvíle rozhodnutí se blížila.

     Promluvil ten mladší. Václav, který se stal jejich neformálním vůdcem.

     „Řeknu vám naši strategii. Podle starých záznamů končí bunkr ve spleti jeskyní ústících do vyhaslé sopky. Z ní vede cesta na povrch. Je zasypaná, ale dokážeme ji uvolnit. Rozdám vám seznam věcí, které potřebujeme. Postupně je nanosíte sem do dómu. Nenápadně, aby vás umělá inteligence neodhalila. Věřím, že to dokážeme, protože lidský mozek má nad nimi jeden velký trumf. Schopnost improvizace. Emoce a touhu po svobodě. Proto budeme úspěšní.“

 

*

     Trvalo dlouho, téměř rok, než se probojovali skrz zasypané chodby. Konečně nastal den loučení se starým životem, který už jim nic neříkal. Největší objem jejich zavazadel tvořily knihy. Ty, které kdysi hrstka odvážlivců zachránila před zničením.

     „Budeme z nich čerpat praktické vědomosti od našich dávných předků, díky nim nemusíme úplně všechno vymýšlet znovu. Pomohou nám přežít v novém světě. Lidé se vždy dokázali přizpůsobit novým podmínkám. Dokážeme to i my,“ povzbuzoval je Václav. Plni očekávání vkročili do kráteru.

 

*

 

     Spatřili kužel světla, pronikající k nim štolou odněkud svrchu. Radostnými výkřiky vítali nový svět. Během chvilky spatřili ústí jeskyně. Nebyl to mýtus. Do očí se jim zabodlo prudké polední slunce, až si museli zastínit zrak dlaněmi. Jakmile přivykli nezvyklému jasu, otevřel se před nimi fantastický výhled. Stáli na pokraji vysoké skály, která se svažovala do údolí, v němž se klikatila řeka. Vzrostlé stromy, keře a louky s kopci lemovaly obzor.

     „Říkal jsem, že to dokážeme,“ vydechl Václav a vytáhl z brašny tlustou knihu. „Nelhal jsem. Vše, co je tu napsáno, platí. Ocitáme se ve světě, který nám měl být zapovězen. Jsme svobodní! Konečně svobodí!“

     Štěpán objal Eriku. Dlouze se políbili. Cítil dotek jejich rtů, vůni jejího těla. Hřejivost slunečních paprsků. Rozkoš, jakou v uměle řízeném světě nikdy nepoznal.

    „Teď naposledy se ještě můžete rozhodnout, každý z vás. Jsme svobodni, ale svoboda není zadarmo. Budeme se učit spoustu věcí znova, spoustu dovedností, jež znali naši předkové. Nebudeme mít dokonalou lékařskou péči, daní za naši svobodu budou nemoci, strádání, dřina. Ale zároveň vědomí, že něco dokážeme, že jsme odpovědní sami za sebe, že dokážeme znovu vybudovat lidskou civilizaci, že nedopustíme ty samé katastrofy, které ji téměř zničily. Nebudeme závislí na umělé inteligenci, která nás chtěla zbavit všech citů a držet pod zámkem do konce našich dnů. To přece stojí za trochu riskování, nemyslíte?“

     „Zpátky nechceme. Budeme žít tady. Tohle je náš krásný svět,“ ozývalo se kolem něj.

     „Budeme mít na čem stavět. Máme knihy, zapomenuté vědomosti. Postavíme si vesnice, uživíme se sami. A ty masky, které jsou symbolem vašeho otroctví,“ vytáhl jednu z brašny. „Ty nezahazujte. Mám s nimi své plány. Až vybudujeme vesnici, chci vystavět studnu, studnu bez vody. A na jejím dně pohřbíme všechny masky jako symbol konce naší poroby. Pojďte, přátelé, čeká nás dlouhá cesta.“

     Padesát lidí se vydalo na pochod, pomalu slézali krkolomnou stezku. Štěpán svíral Eričinu dlaň a věděl, že zůstanou spolu napořád. Už se nemusí skrývat.

 

*

 

     Přeplněná aula dýchala vzrušením. Profesor Davidovský stál na pódiu a jeho spolupracovníci promítali na plátno záběry posledního velkého objevu. Krátké video, na jehož pozadí stál bagr a kolem něj spousta dělníků v oranžových vestách.

     „Na stavbě z nás radost neměli, v jejich plánech na rozšíření nové trasy metra to znamená další zdržení. Co je to však proti vědeckému objevu, který sleduje celý svět. Nedávno mi bylo šedesát let, ale za celý svůj život jsem neprožil větší vzrušení.“

     Kamera ukázala detail, soubor polorozpadlých kostí, vynořujících se z hlíny.

     „Bezesporu se jednalo o pohřebiště. Identifikovali jsme pozůstatky kosterních pozůstatků, uložených vedle sebe. Jedná se evidentně o druh homo sapiens, stáří odhadujeme na šedesát tisíc let. Na tom by nebylo nic mimořádného, podobných pohřebišť nalézáme na Zemi spousty. Tohle však bylo mimořádně skvěla zachovalé, dokonale zakonzervované. Při hlubším průzkumu jsme však narazili na další nález, který si nedokážeme racionálně vysvětlit. Objevily se nejrůznější konspiračních teorie, některé tak bizarní, že se o nich nebudu zmiňovat, bylo by to plýtvání naším drahocenným časem. I když ani ty nezavrhujeme, dokud se nám nepodaří zjistit pravdu.“

     Pokynul rukou a na obrazovce se objevil další snímek.

     „Kamenná jáma, velmi důmyslná na tehdejší dobu, když vydržela tolik tisíciletí. Nejprve jsme se domnívali, že s našim nálezem nesouvisí, že ji tam musel někdo vybudovat zcela náhodně v mnohem pozdějším období. Radiokarbonová metoda odhalila, že časově spadá přesně do období vykopávek. Masky, sloužící patrně k nějakým rituálním účelům, jsme nalezli v neuvěřitelně zachovalém stavu. Je jich přesně padesát. Naprostou záhadou je fakt, že jsou vyrobeny z materiálů, které naši předci nemohli ve své době znát. Vyžadují složitý výrobní proces, jaký byl v tak primitivní společnosti nemožný. Jen díky tomu vydržely téměř neporušené až do dnešních dnů.“

     „A jak si tedy nález vysvětlujete?“ zaznělo z pléna.

     „Převratný nález je předmětem bádání nejrenomovanějších vědců na světě. Věřím, že společnými silami dojdeme k racionálnímu vědeckému vyřešení tohoto grandiózního úkolu, který se stal senzací pro celý svět, a to nejen ve vědeckých kruzích.“

     Další snímek ukázal záběr na stránku celostátního deníku. „Záhada padesátky masek čeká rozřešení. Kontroverze ve vědeckých kruzích. Navštívili naše předky mimozemšťané?“ hlásal titulek.

     „Můžeme přejít dále,“ pronesl profesor Davidovský. Hala ztichla, všichni konsternováni mlčky vyčkávali dalších šokujících informací.

     Ve všeobecném tichu k nim doléhaly výkřiky rozvášněného davu obléhajícího aulu. Tu chránili policisté a těžkooděnci. Demonstrací ve městě přibývalo. Každý vůdce si vytvořil svůj osobitý program a své téma, jak změnit svět, protože ten současný je přece k nevydržení. Přesně věděl pro koho, a hlavně proti čemu brojí. Také hnutí „Práva mrtvým“ mělo na světě už miliony nových stoupenců. Transparentů v rukou rozvášněných protestujících bylo nespočítaně.

     „Dejte práva mrtvým! Vědci jsou škůdci lidstva! Pryč s nimi! Kdo vám dal právo vykopávat mrtvé? Kdo vám dává právo říkat jim vykopávky? Bojujeme za práva mrtvých! Stop tyranii vědců! Dejte práva mrtvým!“

     Do oken vlétl první kámen.

---