sen o stanislavu dvorském

Se Stanislavem Dvorským jsem se měl možnost setkat pouze dvakrát. Jediné slovo, které mi řekl, bylo: „Dobrý den“, když jsme se míjeli ve vestibulu metra Florenc. Toto docela náhodné setkání a reakce pana Dvorského na někoho, koho patrně viděl jen jednou (a kdo ho ve své nesmělé netečnosti pozdravil pouze jemným pokývnutím hlavy) mě upřímně potěšila, zahřála.

Ono první setkání, vlastně zcela mimoběžné, proběhlo na večeru v kavárně Fra pořádaném Robertem Krumphanzlem při příležitosti osmdesátých narozenin Věry Linhartové. Mezi jinými skvělými řečníky byl přítomen také Petr Král a Jaromír Typlt, díky němuž jsem během večera mohl sám říci pár tichých žákovských slov. A Stanislav Dvorský, který tehdy představil nepublikovaný text Věry Linhartové s překvapivě politickým obsahem, objev.

Moje četba Dvorského knih byla fascinovaná, ale nesoustavná. Provokovala mě záměrná touha vyhnout se jasnému sdělení, zamlžit jej neustálými poukazy na okolnosti a pokřivený průběh výpovědi. Pohltila mě ale zvláštní příkrost, výsměšnost těchto textů, jejich dlouhodechost, záliba v periferiích a krajnostech, vůně podzimu s jeho rozpady, hnitím a barevnou hýřivostí.

Pro vypočtenou letmost setkávání s Dvorským básníkem, esejistou i člověkem bylo překvapivé, že se mi o něm, Petru Královi a Jaromíru Typltovi zdál sen, v němž právě Dvorský sehrál jakousi ústřední roli.

V divadelním sále se schyluje k představení. V hledišti dosud osvětleném sedím vedle Petra Krále, který mi diskrétním způsobem cosi vykládá (po probuzení jsme však obsah jeho řeči zapomněl). Divadelníci jsou na jevišti. Na místě Petra Krále najednou sedí Jaromír Typlt a za doprovodu gest cosi velmi zvučným hlasem pronáší. Divadelníci jsou kvůli tomuto projevu nesví a pokládají jej patrně za překážku jakéhokoli vlastního vystoupení. Jaromír však neprojevuje známky znepokojení, vykládá hlasitě dál. Po chvíli divadelníci opouští jeviště a sál se začíná vyprazdňovat.

Před divadlem se potkávám se skupinou lidí. Mezi nimi se objeví muž v tmavě červené úzké košili s bílou maskou na obličeji. Promluví o sobě jako o Stanislavu Dvorském. Všem přítomným je jasné, že je již po smrti, ale v nikom (ani ve mně) to neprobouzí zvláštní pocity. Jednoduše je zde. Když se vydáme na cestu, ptá se mě přímým a sebevědomým hlasem, jak mi to jde s psaním. Odpovídám vyhýbavě. Řekne mi, že mi s psaním pomůže. Jednou, neoznámí mi však předem kdy, spolu budeme zápasit do první krve. Podruhé se budeme rvát, dokud jednomu z nás nepraskne kost.

Procházíme v tu chvíli podchodem, z něhož se po straně zvedá točité schodiště. Stanislav v červené košili si sedne na schody a nabídne mi cigaretu. Potom škrtne sirkou. Chystám se na jeho nabídku cosi odpovědět, ale kolem zrovna prochází mladá dívka, na kterou se můj společník obrací s otázkou, zda nejede do Itálie. Je jasné, že jeho pozornost a síla je nyní zcela upřena k dívce, kterou hodlá přimět k cestě na jih. Odcházím po schodišti.

Sen zapisuji poprvé až nyní a podobá se tak potrhané a záplatované látce. Zdál se mi krátce po smrti Stanislava Dvorského a vícekrát jsem jej od té doby vyprávěl přátelům. Setkání s mrtvým, který mi nabízí pomoc a zároveň vyzývá na souboj, pro mě bylo natolik zvláštní, že jsem jej nosil dlouho v živé paměti. Cizost muže s maskou a suverenita jeho vystupování jako podivná přítomnost na průsečíku skutečnosti a snu.