Veronika

Všude je stín, už zapadá slunko,

pouze jeden pruh mezi domy,

uklidňující pocit, již mizí horko,

jemné polechtání mezi stromy,

sluneční pruh, to ona v něm tančí.

Utíká ve stínech, ať nemají svědectví,

nechce být viděna,

horlivě, dostala se ke knihkupectví,

až za ní vlála šála, červená

udýchaná, dostala se k podzámčí.

Sedí v křeslech pro nevidoucí,

hraje jim na potrhané nervy,

zpívá i pro kolemjdoucí,

ať si taky užijí trochu srandy,

a tak se zdviženým nosíkem kráčí. 

Ruce jemné jako dětská tvářička,

oči s nadšením zezelenají,

to je tak, když si řekne moje drahá matička,

ať si její děti dělají co chtějí.

Mami, buď tou Veronikou, kterou jsi chtěla být.