Mág Dargon

 

Být chudý v Kerdalu jistě není nic příjemného. O tom se mohlo přesvědčit mnoho těch, kteří přišli do tohoto královského města za vidinou slávy, úspěchu a snadného zbohatnutí. Jistě, našlo se několik takových jedinců, kterým se to podařilo. Ti by se však dali spočítat na prstech jedné ruky. Na jednoho úspěšného však připadnou desítky, možná stovky bezejmenných, kterým štěstěna není příliš nakloněna. Jedním z těchto bezejmenných hrdinů byl také můj otec. Když přišel do Kerdalu, svého vysněného a vybájeného místa, bylo mu kolem dvaceti let. Byl mladý, odvážný, plný života, síly a energie. A jako mnozí před ním i on doufal, že se proslaví jako statečný rytíř, získá pocty a uznání. Ale jak už to někdy bývá, když nemáme nakloněný osud a štěstěnu, můžeme se sebe více snažit, nic nám to není platné.

Mého otce postihla smůla, při turnaji předstíral, že je někdo jiný. Protože se turnajů mohli zúčastnit jen skuteční rytíři. Otec si vybral takové jméno, které se zdálo být vznešeného původu. Ačkoliv byl synem chudého mlynáře, prakticky bez majetku. Časem se na jeho podvod přišlo a mladý muž skončil ve vězení. Měl štěstí, protože mohl dopadnout hůře, například na šibenici nebo s useknutou hlavou. Král mu dal milost, protože na všechny udělal při turnajích velmi dobrý dojem a nikdy nikoho nezabil. Dokonce mohl mít jedno přání, které mu byl král ochoten splnit. Všichni se domnívali, že jeho přáním bude, aby se stal opravdovým rytířem. Avšak otec se ve vězení setkal s jedním velice moudrým mužem, který mu otevřel oči a ukázal mu skutečné hodnoty života. Na otázku, jaké je tedy jeho přání, otec odpověděl k překvapení všech následovně: „Vím, že jsem se v minulosti dopustil mnoha chyb a omylů, na které jsem málem doplatil tím nejcennějším, co mám, totiž svým životem," Při těchto slovech král zpozorněl, neboť rozpoznal, že před ním stojí jiný mladý muž, než jakého poznal na turnaji. „Proto bych se chtěl všem přítomným rytířům omluvit. Mé přání je trochu zvláštní. Jest-li mi ho králi budeš opravdu chtít splnit, věnuj mi prosím mlýn mého otce, který nám lichvář neprávem zabavil. Budu pracovat ve mlýně, péci chleba a pečivo a již nikdy se nezúčastním žádného turnaje." Král souhlasil, mlýn vykoupil a daroval mému otci, který dodržel svůj slib.

Po nějaké době se otec oženil a založil rodinu. Touha po dobrodružství, marnivosti a slávě z jeho srdce navždy vyprchala, zůstal jen smysl pro odpovědnost a rodinu. Když ale vypukla válka, král si vzpoměl na udatného mladíka a povolal ho do svých služeb. Bylo zvláštní, že najednou nikomu nevadilo z jakého rodu otec pochází. Však také otec před králem prohlásil, že to dělá jen z povinnosti. Byla mu svěřena funkce jednoho z velitelů, vybojoval mnoho vítězných bitev, ale příliš velkou radost z toho neměl.

Neboť si uvědomoval, že války vznikají jen z rozmaru mocných, ve kterých umírá zbytečně mnoho nevinných lidí. Když se opět po mnoha letech vrátil domů, byl unavený a vyčerpaný. Nalezl jen rozpadající se a chátrající stavení. Jeho žena zemřela a já jsem v té době přebýval u dobrých sousedů, protože jsme žádné příbuzné již neměli. Těšil jsem se na něho, když jsem se dozvěděl od pocestných, že se vrací. Těšil jsem se, že mi bude vyprávět o svých dobrodružstvích a vítězstvích. Ale když jsem se s ním shledal, tak jsem pochopil, že z vyprávění nic nebude. Téměř jsem svého otce nepoznával, byl zarostlý, neupravený a špinavý a málokdy promluvil. Jistě si ve válce vytrpěl své, všechna sláva a lesk byly tatam. Ačkoliv mu bylo teprve padesát let, vypadal na stoletého starce. Tehdy nadobro odhodil svůj meč a prohlásil, že již nikdy bojovat nebude. Totéž jsem mu musel slíbit i já.

Jednoho dne, když mi bylo asi čtrnáct let, objevil se u nás ve mlýně velmi prapodivný host. Již na první pohled mi byl nesympatický, protože měl husté černé obočí, dlouhý plnovous téže barvy a oblečen byl v tmavý hábyt. Celým svým zevnějškem působil velmi ponuře, ale snažil jsem se svoje pocity nedat najevo. Vstoupil do místnosti velice sebejistě a sebevědomně, jakoby mu to tu patřilo a hned se ptal, zda-li je můj otec přítomen. Odpověděl jsem, že bude nejspíš ve mlýnici. Požádal mne, abych pro otce došel. Cizinec se usadil v kuchyni za stůl a trpělivě čekal na otcův příchod. Mezitím jsem svého otce vyhledal a oznámil jsem mu, co se stalo.

Zeptal jsem se otce, kdo to je. A on lakonicky odpověděl: „Dostihla mne moje minulost,“ pak ke mně přistoupil a uchopil mne za obě ruce, přičemž se mi díval přímo do očí a řekl: „Poslyš chlapče, je tu jedna věc, kterou bych ti měl vysvětlit. Když jsem byl ve válce, potkal jsem tam jednoho člověka, který mi zachránil život. Poněvadž jsem ale byl tehdy nemajetný, nemohl jsem mu nic na oplátku nabídnout. Vlastně můj mlýn pro něho neměl žádnou hodnotu. Nějak ale věděl, že mám syna a požádal mne o tebe." „Cože?," zeptal jsem se vyděšeně, snad mne neprodal? Ale on pokračoval: „Je to čaroděj a hledá nového žáka. Chce, aby jsi vstoupil do jeho služeb." Otec se na mne zadíval a očekával moji odpověď. Nevěděl jsem, co mám říci, byl jsem z toho v šoku. Otec nenaléhal, ale požádal mne, abych si to v klidu rozmyslel a potom se vrátil do stavení. Odpověděl jsem mu, že udělám, co si přeje. V duchu jsem si však řekl, že uteču co nejdál. Potichu jsem se přikradl k oknu svého pokoje a vlezl opatrně dovnitř. Pak jsem si pobral nejnutnější věci a nějaké jídlo v komoře a vydal jsem se na cestu. Řekl jsem si, že nejlepší bude, když půjdu po lesních a polních pěšinách a budu se vyhýbat obydleným místům.

Mezitím se otec přivítal s čarodějem a rozmlouvali spolu o starých časech. Když ale uplynulo několik hodin a já se stále nevracel, začalo to otci být divné a společně se svým přítelem mne hledali. Prohledali celý dům a nejbližší okolí, ale nenašli mne. Otec se usmál a řekl: „Dharuk se nejspíš polekal a utekl, nebo se někam schoval. Myslí si asi, že jsem ho prodal. Ale já jsem jenom chtěl, aby šel k tobě do učení, aby nepoznal jenom dřinu ve mlýně. Určitě se dříve nebo později objeví Beliathe," ujišťoval svého zachránce. Ten na něho vážně pohlédl a odpověděl: „Nevadí, však já tvého syna najdu,ať se ukrývá kdekoliv a stane se mým žákem. To ti slibuji, Anšare," dopověděl Beliath a zmizel. Moje předsevzetí vyhýbat se městům a vesnicím vydrželo jen do večera. Prakticky do té doby, než-li mi došlo jídlo. Celou noc jsem pak strávil pod vysokým stromem a třásl se zimou. Nevěděl jsem, co mám dělat ani kam jít.

Následující den ráno jsem se přeci jenom rozhodl, že půjdu do města a pokusím se vydělat si nějaké peníze. Nejbližší město se jmenovalo Liberton a bylo odsud vzdáleno asi 10 mílí. Trvalo mi půl dne, než-li jsem ušel polovinu cesty. Měl jsem štěstí, protože se mi zdálo, že jsem zaslechl nějaký povoz na silnici. Když ke mně povoz dorazil, zeptal jsem se muže na kozlíku, jest-li by mne svazl do města. Muž se zasmál a odpověděl: „Proč ne, alespoň mi ohlídáš zboží a pomůžeš mi s koňma,jak se jmenuješ ?"„Dharuk," odpověděl jsem, „jmenuji se Dharuk." Město Liberton se nacházelo v malebném údolí, na břehu řeky Lag.

Přijíždělo se k němu silnicí, která vedla uprostřed lesů a luk. Když jsme dojeli do města, uviděli jsme na náměstí stát již několik dalších povozů. „Sákriš," zaklel muž „ti darebáčci si již vybrali ta nejlepší místa. Škoda, že jsem nevyjel o něco dřív." Poděkoval jsem obchodníkovi za svezení a chtěl jsem se vydat na průzkum města. Ale muž mne zadržel a zeptal se : „Ještě počkej chlapče, chtěl by si´s vydělat pár drobných? Nebo se tu chceš, jen tak bezcílně potloukat?“ Když jsem kývl, že ano, tak dodal: „Potřeboval bych někoho, kdo by mi pomohl s nákladem a prodejem u stánku. Myslíš,že by jsi to zvládl? Dobře bych ti zaplatil a spát můžeš v hospodě."

Proti tomu se ovšem nedalo nic namítat. Tak jsme se tedy domluvili. Pomáhat obchodníkovi s prodejem zboží a po večerech ho hlídat, byla vlastně docela zajímavá a jednoduchá práce. Trh ve městě trval několik dní, ale muži se podařilo zboží prodat o něco dříve. Když mne vyplatil, tak jsem mohl přejít k ostatním obchodníkům a pomoci jim také s prodejem. Vydělal jsem si docela slušné peníze a rozhodl jsem se, že se stanu také obchodníkem. Prodávat bych mohl otcovi výrobky. Když jsem se, ale jednou v noci vracel od koní do hostince, v němž jsem přespával, stala se mi nepříjemná věc. Obestoupila mne parta loupežníků a chtěla po mě peníze, které jsem tak težce získal. Dostal jsem vztek a strach zároveň. Jakým právem ti darebáci chtějí moje úspory, když se nijak nepřičinili k jejich získání?! Přesto přese všechno jsem se ale musel v duchu usmát, neboť sami měli možná více, než-li já. Také jsem jim to řekl a snažil se přitom uniknout, ale oni byli neústupní.

Pomalu se mi začínala podlamovat kolena a srdce mi divoce tlouklo, jako ostatně vždy, když jsem to nejvíce potřeboval, tak mne tělo zradí a nechá napospas okolí. Marně jsem se přitom rozhlížel, jest-li bych přeci jenom nenašel nějakou skulinu, kudy bych mohl proklouznout, ale jejich smyčka se stahovala čím dál tím víc. „Ty vážně nemáš vůbec žádné peníze?"zeptal se jeden z nich, který byl jen o pár let starší nežli já. Začali do mne strkat a smát se, dostal jsem panický strach, že za tou jejich šaškárnou je snad něco mnohem více. Pojednou mne jeden z nich uchopil ze zadu za krk a chtěl mne probodnout svým nožem.

Náhle se však ozvalo zaburácení, hromobití, jako když se žene bouře a uprostřed ulice se objevila temná, zlověstná postava, zahalená do černého dlouhého pláště, z něhož vycházela hustá mlha.„Pusťte ho," řekl přízrak klidně, ale rozhodně. Na lupiče to však žádný dojem neudělalo. Buď byly skutečně natolik otrlí nebo hloupí, že se chtěli cizinci ve tmě postavit. Bytost však zmizela tak náhle jako se objevila, sotva se pokusili k ní přiblížit. Lupiči se zasmáli, protože se ve své naivitě domnívali, že vetřelec vzal patrně nohy na ramena. Ale on se objevil za jejich zády a prudce máchl svým pláštěm. Z něho vyšla mlha, která mne celého od hlavy k patě obklopila a přikryla hustou, neproniknutelnou clonou.

Bytost, která v ten okamžik stála vedle mne, mě objala a na jeho pokyn jsme zmizeli z ulice. Nevím proč, ale dostal jsem silnou závrať a tak jsem instinktivně zavřel oči. Když jsem oči opět otevřel, zjistil jsem, že stojím v nějaké ponuré, kamenné místnosti. Ovanul mne chlad a zima a já jsem opět pocítil strach, odtáhl jsem se od svého zachránce a očekával to nejhorší. Byl jsem tehdy velmi mladý a nezkušený a domníval jsem se, že když má někdo takové schopnosti, pak nutně musí být ve spojení s ďáblem.

Čaroděje to rozesmálo,ušklíbl se a řekl: „Copak, čekáš, že si tě usmažím k večeři? Tvůj otec takový strach neměl, když jsem ho zachraňoval z podobné šlamastiky." Ihned jsem muže poznal, byl to ten cizinec, který navštívil náš mlýn. Sklonil jsem hlavu a obával se promluvit. „Jakpak se jmenuješ?" „Jmenuji se Dharuk,"odpověděl jsem nesměle. „No dobře,já jsem čaroděj Beliath a místo, kde jsi je můj hrad. Jest-li chceš, můžeš tady zůstat a vyučit se čarodějem, je to řemeslo jako každé jiné, možná o něco lepší, protože tě nikdo z něho nevyhodí." „Já se chci ale stát obchodníkem,"namítl jsem, „a pomáhat otci ve mlýně." „Tak proč jsi potom utíkal?" Svěsil jsem hlavu, „Tak, jak se rozhodneš? Zrovna bych potřeboval šikovného asistenta. Na trhu se ti docela vedlo." Kývl jsem, že to tedy zkusím. Čaroděj mne zavedl do jedné z mnoha místností a sdělil mi, že to bude ode dneška můj pokoj. „Teď se prospi a zítra ti dám další instrukce."

Hrad se opravdu stal na nějakou dobu mým útočištěm, ale nebylo to místo, které bych mohl nazvat domovem. Tak moc dobře jsem se tady přeci jenom necítil. Vlastně jsem byl docela rád, že to takhle dopadlo. Kdo ví, jak bych se ve městě uchytil a co všechno by mne ještě potkalo. Byl jsem čarodějovi vděčný, že mi zachránil život, ale rozhodně jsem se nemínil stát se kvůli tomu jeho otrokem. Čaroděj mne zasvětil do mých povinností a já se všemožně snažil jeho dúvěru nezklamat. „Máš volnost po celém hradě, můžeš jít kam se ti zlíbí, avšak jednoho se varuj! Nikdy neotevírej třináctou komnatu, i kdyby jsi odtamtud slyšel kdoví jaké zvuky a hlasy. Přijal jsem tě do svých služeb pouze ze soucitu a když mne zklameš, ihned tě bez groše propustím."

Slíbil jsem čarodějovi, že dodržím dohodu a nikdy do té komnaty nenahlédnu. Tak zvolna plynul den za dnem a měsíc za měsícem. Musím říci, že jsem kolem 13 komnaty procházel opravdu po špičkách a nikdy mne nenapadlo ani vzít za kliku, natož pak nahlédnout dovnitř. Čaroděj byl s mými službami spokojen a říkal, že dělám pokroky a v novém oboru jsem docela talentovaný. Jenom mne trochu mrzelo, že nemám žádné zprávy o otci. Nevěděl jsem ani, jak se mu daří a jest-li ví o mém novém zaměstnání. Musím se přiznat, že se mi přesto všechno po domově stýskalo.

Svěřil jsem se se svými starostmi svému novému mistru. Ten se na mě podíval trochu podezí- ravě: "Copak už se ti u mě nelíbí?" "Ne, to ne mistře, ale nemám vůbec žádné zprávy o svém otci a nevím, jak se mu daří. Snad kdybych ho mohl na chvíli navštívit .." Ale to se čaroděj už doopravdy rozhněval: "Navštívit, to vůbec nepřichází v úvahu. Máme přeci dohodu, možná ale, že by ses mohl občas podívat. Mám tady zrcadlo, které dohlédne kamkoliv na světě, ať už do minulosti, nebo budoucnosti." „Mně by stačila přítomnost," řekl jsem tiše. Mistr mne tedy zavedl do vedlejší místnosti, kde jsem ještě doposud nikdy nebyl a ukázal mi na nevelké zrcadlo, které stálo v rohu. Opatrně jsem se k němu přiblížil a nahlédl do něj. Spatřil jsem svého otce, jak se dře ve mlýnici, spolu s ostatními pacholky.

Odvrátil jsem zrak, na to jsem nebyl schopen se dívat. Podíval jsem se na čaroděje a řekl: „Musím svému otci pomoci, potřebuje mě. Takto ho přeci nemohu nechat." V očích jsem měl slzy, mistr byl však neústupný. „Můžeš se jenom dívat, když odejdeš, už nikdy se nebudeš moci vrátit a všechna tajemství a poznání ti zůstanou navždy uzavřena a ty nedojdeš svému cíli." Co jsem měl dělat, mistr měl pravdu. Až budu vyučen čarodějem, budu moci pomáhat otci a dalším potřebným. Musel jsem se vrátit ke svým každodenním povinnostem a trpělivě a pomalu stoupat po schůdcích poznání. Všechen čas jsme samozřejmě netrávili jenom na hradě, ale čaroděj pro- váděl produkce, které ho proslavili po celém království. Při těch programech jsme navštívili mnohá místa a kraje, kam bych se jinak asi těžko dostal.

Jeho moc a sláva nabývala takového věhlasu, že si ho objednaly dokonce i u královského dvora. Setkali jsme se při těch produkcích i s královskou rodinou, která se přišla podívat. Ale musím říci, že na mne zrovna moc velký dojem neudělala. Chovali se velice pyšně a pohrdavě, jejich cílem nebylo zvelebování říše a života obyčejných, prostých lidí. Nesnažili se vyřešit některé důležité problémy jako je například hlad, bída, bydlení, práce, nemoce, atd. Ale starali se pouze o vlastní prospěch, potěšení a povyražení, z každodenní nudy, která z nich přímo vyzařovala. Občas udělali nějakou sbírku pro chudé a potřebné, ale to bylo tak všechno, čeho byli schopni, všechno ostatní bylo nad jejich síly. Nechápali, že lidé nepotřebují almužny, ale práci, příležitost a možnost rozvíjet své schopnosti a nadání. Patrně chudý lid nepovažovali za člověka, kdo nebyl v okruhu horních deseti tisíc, ten pro ně neexistoval. Byl jsem z toho zmatený, na jedné straně bylo tolik bolesti, utrpení, bídy a zoufalství a na druhé straně blahobyt, který by mohl zajistit prosperitu nejméně dvou zemí Elidanu.

Láska a soucit s živými bytostmi, tak jak mne to učil můj mistr, zde pravděpodobně nemají naději na úspěch. Když čaroděj rozmlouval s jednotlivými členy rodiny, stál jsem skromně opodál a naslouchal. Moji přítomnost nebrali vůbec v úvahu. Dobře si rozuměl snad jenom s královnou Semiramis. Královna byla macechou princezny Jasmíny a to snad byla příčina, že se trochu od svého okolí lišila. Program u královského dvora skončil úspěchem a my jsme se mohli vrátit na hrad. Později, když jsem přemýšlel o zážitcích, které nás potkali, zeptal se mě čaroděj, jest-li jsem se náhodou nezamiloval do princezny. „To ne," zavrtěl jsem hlavou „ale určitý dojem na mne udělala královna Semiramis." Čaroděj souhlasně pokýval hlavou a řekl: „Je vidět, že jsi se přeci jenom něco naučil." Usmál jsem se a pustil se opět do práce.

Jak už to bývá, lidská mysl je nestálá a zvídavá. Když jsem jednoho dne opět procházel kolem třinácté komnaty, zaslechl podivuhodné zvuky, nářek a usedavý pláč. Potichu jsem se přiblížil ke dveřím a naslouchal. Protože jsem měl na paměti mistrova slova, netroufal jsem si ani stisknout kliku. Z druhé strany dveří jsem zaslechl jakési řinčení, které připomínalo řetězy. Naivně jsem se začal domnívat, že tam čaroděj vězní unesenou královskou dceru a má v úmyslu jí obětovat kozlovi. Na hradě jsem nebyl sám, ale byli tady ještě správce a jeho žena, kuchařka, se kterými jsem se docela spřátelil. Zašel jsem za nimi a svěřil se jim se svými poznatky, ale oni mne také varovali, abych rozhodně nepodnikal žádné nepředložené kroky, kterých bych později mohl litovat. Ale protože jsem byl velmi mladý a nezkušený, tak jsem se jejich varování jenom usmí- val. Dívka, která byla uvězněna ve třinácté komnatě, se mnou hovořila přes dveře a tvrdila, že je princezna Lilith, kterou čaroděj unesl poté, co odmítla stát se jeho ženou.

Rozmlouvali jsme spolu dlouho, byla velmi příjemná a milá a já jsem k ní pocítil jistou náklonnost. Spříznění duší, dalo by se říci, neboť jsem si také připadal jako ve vězení. „Narozdíl ode mne, ale můžeš kdykoliv odejít Dharuku," řekla princezna. "Ano, to je pravda." Toho večera jsem měl zvláštní sen. V pokoji jsem měl zrcadlo a mně se zdálo, jakoby z něho vystoupila překrásná žena a snažila se mě sevřít v náručí. Ale z toho objetí vyzařovala zlá, nenávistná síla. Zdálo se mi, že se z toho snu nedokážu nikdy vymanit a zůstanu v něm navždy uvězněn. Ale pak jsem si vzpomněl na ochrannou modlitbu a celý propocený jsem se probudil. Byla teprve jedna hodina v noci, ale mohl bych přísahat, že ten sen trval celou věčnost. Už jsem samozřejmě neusnul, druhý den mne bolela hlava a bylo špatně.

Svěřil jsem se se svým hrůzným zážitkem princezně. Velmi jí mrzelo, že mi nedokázala nijak pomoci. Ihned toho využila a řekla: „To byl jistě čaroděj, pokusil se tě tak ovládnout, abys později byl ochoten udělat cokoliv." „Ale proč by to dělal?" namítl jsem, „může přeci použít daleko účinnějších prostředků," něco se mi na tom nezdálo. Již tehdy jsem pocítil nějaké podezření, ale protože jsem byl zamilovaný do Lilith, nevěnoval jsem tomu pozornost. „To je jeho taktika," promluvila Lilith skrz dveře velmi sugestivně, až jsem tomu uvěřil. „Mám s ním svoje zkušenosti." Proti tomu se ovšem nedalo nic namítat a řekl jsem osudovou větu: „Jak ti tedy mohu pomoci?" Její strategie byla děsivá, ale velmi účinná a já jsem spadl do její léčky, o čemž jsem se měl již záhy bohužel přesvědčit. „Možná, že by jsi mohl otevřít okno a pokusit se přelézt do mého pokoje. Já jsem totiž připoutána řetězy a nemohu se ani hnout." S tím jsem nesouhlasil, jednak proto, že trpím závratí a fyzicky jsem se na to také příliš necítil. Tak nezbývalo, než najít klíče, protože dveře byly zamčené na několik západů a když jsem zkoušel vzít za kliku, tak s nimi nebylo možné ani pohnout.

Lilith ale odpověděla, že ví, kde mistr ty klíče má uschované. „Když jsem byla ještě volná a mohla se pohybovat po hradě, všimla jsem si, že čaroděj má skříň a v té skříni uschovává v truhlici nejvzácnější předměty. Snad by klíče mohly být uložené tam." „To je možné, byl jsem v jedné místnosti, kde se ta skříň nachází, bylo tam také magické zrcadlo." „Ano, to je to místo," zajásala Lilith, svoji radost už nijak neskrývala a dodávala mi odvahu. Byl jsem v ten okamžik přesvědčen, že čaroděj je darebák, který se nám snaží ublížit. Tak jsme se s princeznou dohodli, že společně uprchneme a dáme čarodějovi za vyučenou.

Musel jsem ovšem čekat na vhodný okamžik, až bude čaroděj pryč a já budu mít volné ruce. Do té doby jsem důsledně dodržoval své povinnosti, aby ani stín podezření na mě nepadl. Jednou večer byl čaroděj nucen odejít ven, řekl mi, že mu docházejí peníze a proto musí vyvolat pomocníka, který mu je obstará. Já jsem při těchto náročných evokacích ještě nemohl asistovat, pro-tože se jednalo o velice silného ducha. Když mistr odešel, využil jsem příležitosti a začal jsem nejdříve prohledávat laboratoř, jest-li snad klíče nenajdu tam. Ale protože jsem neměl štěstí, tak jsem vešel do vedlejší místnosti. Čaroděj mi důvěřoval a dveře nezamykal, pouze si nepřál, abych tam chodil bez jeho svolení. Skříň stála na svém místě hned vedle mahagonového, těžkého stolu. Byla samozřejmě zamčena, ale páčidlem se mi jí podařilo otevřít a klíče jsem v malé truhlici sku- tečně našel. Bylo tam ještě několik dalších předmětů, ale ty mne v ten okamžik nezajímali. Vítězoslavně jsem vzal klíče a nesl je s nadšením a s nadějí v srdci své princezně. Čekalo mne však strašlivé překvapení, namísto lásky a štěstí jsem poznal krutost a bezohlednost. Už, když jsem odmykal, pocítil jsem závan odporného zápachu. Náhle se na chodbě objevil čaroděj a volal na mne, abych ty dveře za nic na světě neotevíral. Samozřejmě, že jsem ho neposlechl. Domníval jsem se, že chce mé štěstí překazit. Otevřel jsem proto rychle dveře a vstoupil dovnitř, hned jsem je za sebou zamkl.

Spatřil jsem překrásnou dívku, která byla připoutaná řetězy ke stropu a za vlasy. Bezvládně visela dolu a nemohla se ani pohnout, smutně se na mne podívala a prosila mne o pomoc. Ihned jsem k ní přiběhl a rozlomil řetězy kleštěma. Potom se však stalo něco neskutečného něco, co mi dos- lova vyrazilo dech. Rozlomil jsem totiž jenom jeden řetěz, ale Lilith se přede mnou proměnila. Najednou z ní bylo odporné stvoření s ohyzdnou hlavou, velkým zobanem a dlouhými drápy. Hrůzou jsem pustil nástroj a začal před ní couvat, ale ona měla strašlivou sílu. Zbytek řetězu rozlomila velice snadno, jakoby se jednalo o párátko. Bytost děsivě zakřičela a já jsem ztuhl, neschopen jakéhokoliv pohybu. Striga se zatočila v kruhu a vytvořila obrovský vír, který jí dodával energii. Sotva striga zpozorovala mistra, který se jí pokusil zastavit, odmrštila mne od sebe a vrhla se na něho. Nemohl jsem nic dělat, byla na mne příliš divoká a silná. Striga uchopila mistra do svých pařátů a stáhla ho do víru. Potom se s ním několikrát zatočila, zvedla se do výše a roztrhala ho

Seděl jsem na podlaze u okna, s hlavou v dlaních a naříkal nad svojí neschopností. Pak jsem zdvihl hlavu a uviděl strigu, jak se snáší do místnosti. Dostal jsem hrozný strach a díval se bezmocně na její ohyzdnou tvář. Čekal jsem, že také ukončí moji existenci a sledoval každý její pohyb a v duchu jsem se modlil k svému ochránci. Striga stála nade mnou a pohrdlivě se na mě dívala. Sklonila se ke mně, ucítil jsem odporný zápach z jejích úst a odtáhl jsem se ještě dál do kouta. Striga promluvila pomalu a klidně: „Mám dnes velmi dobrou náladu Dharuku a proto tě ušetřím. Možná, že dělám chybu a budu toho v budoucnu litovat, ale potěšil jsi mne a proto tě nezabiji." Podíval jsem se Lilith přímo do jejích temně krvavých očí, ani nevím, kde jsem v sobě vzal tolik odvahy a odpověděl: „Zabij mne raději hned teď na místě, protože až budu starší, silnější a moc- nější, pomstím smrt svého mistra."

Stvůra se ušklíbla: „Ty pro mne nepředstavuješ žádné nebezpečí, nejsi schopen jakéhokoliv boje. Ale až se příště setkáme, rozpárám ti břicho a tvá střeva si dám jako dezert. A doprovodím tě do říše stínů." Otřásl jsem se hrůzou nad jejím proroctvím. Potom se vznesla ke stropu a svým vírem začala bořit hrad. Mí přátelé a já jsme museli vzít nohy na ramena a prchnout z hradu před běsněním strigy. Bloudil jsem pak dlouho po kraji a naříkal nad svým osudem. Vrátit se do hradu jsem si netroufal, ani jsem neměl dostatek odvahy navštívit otce. Podívat se, jak se mu daří a případně mu pomoci s prací. Několik dní jsem se ukrýval ve skalách a živil se kořínky, ale protože jsem to už nemohl vydržet, tak jsem si dodal odvahu a vypravil se na hrad. Objevil jsem rozpadlou trosku, zříceninu, z dřívějšího rozlehlého objektu nezůstalo téměř nic. Smutně jsem procházel ruinami a snažil se zachránit alespoň nějaké věci, které bych mohl použít pro svoji případnou praxi. V sutinách jsem nalezl vzácné knihy a obřadní předměty, které jsme používali při nejrůznějších rituálech. Snažil jsem se najít také nějaké cennosti, které měl mistr a které by pomohly financovat otevření malého krámku ve městě.

Pomalu se přiblížil večer a začalo se stmívat. Nastal čas, abych si vyhledal nějaký přístřešek na noc. Byl jsem již unavený a opět jsem pocítil hlad, pochyboval jsem však, že bych tady něco k jídlu nalezl. V polorozpadlém zahradním domku jsem našel nějaké roztrhané matrace a složil si je tak, aby se na nich dalo ležet. Musel jsem být opravdu hodně unavený, protože jsem ihned usnul. Probudil jsem se někdy k půlnoci a překvapením jsem sebou trhl. Nade mnou stál totiž mistr a díval se na mě svýma ostrýma, orlíma očima. Domníval jsem se, že jsem se nejspíš asi zbláznil, nebo, že mám nejspíš nějakou halucinaci a proto jsem si promnul oči.

Ale obraz nezmizel, můj mistr stál dál vedle mého lůžka a sledoval mě. Potom do mě šťouchl a já se definitivně probral. „To je neskutečný!" mistr se na mě obořil a postupně zvyšoval hlas: „ můj žák, kterého jsem toho tolik naučil tady hnije jako nějaký drban, jako poslední vandrák, neschopný se o sebe postarat!" Seděl jsem zkroušeně na matracích a netroufal si ani pohnout, čaroděj byl pořádně nazlobený. „Ale mistře, já přeci dělám co mohu," zkusil jsem oponovat. Mistr však jenom mávl rukou: „Ty ses toho tedy mnoho nenaučil Dharuku. Jest-li pak vůbec víš, co se děje ve světě?" Mistr náhle změnil téma hovoru, zavrtěl jsem hlavou, že nevím. Mistr spráskl ruce, bouchl se do čela a v zoufalství nad mojí beznadějností zvolal: „Ó Bohové! Proč zrovna já musím mít takového žáka, co jsem komu udělal?! No bodejť by jsi věděl,když hniješ v téhle díře." „Měl jsem malé existenční problémy, když jste zmizel, nevěděl jsem, co mám dělat," řekl jsem trochu vyčítavě. Čaroděj souhlasně pokýval hlavou a řekl, že tomu rozumí. „Nejdříve se pořádně najez," luskl prsty a objevil se černý mahagonový stůl. Luskl podruhé a na něm se objevila hora rozlič- ného jídla. Mnoho masa, ale málo zeleniny. Dal jsem přednost zelenině, mistra to potěšilo: „Zdá se, že jsi snad nějaké pokroky udělal," čaroděj opět luskl prstem, maso zmizelo a objevil se la- hodný,vegetariánský pokrm. „Ale pokaždé to nebudeš mít tak snadné, to jenom proto, že jsi tak strádal."

Na nic jsem nečekal a začal jsem hltavě jíst. Mistr se na mě díval a usmíval se. Měl radost, když viděl, že někomu chutná z jeho kuchyně. Kradmo jsem mistra sledoval, a když se zdálo, že už je opět klidný, zeptal jsem se: „Co se děje ve světě?" „Mnoho věcí chlapče, mnoho věcí. Celé naše království se řítí do záhuby." „A jen my tomu můžeme zabránit?," má otázka byla trochu ironická, ale mistr měl smysl pro humor a odpověděl: „Ano, vypadá to, že jenom čarodějové mohou uspět proti neskutečnému zlu, které se začalo probouzet." „Mají na to nějaký vliv ty minulé události, ke kterým došlo na našem hradě, mistře?" Mistr zakýval hlavou: „Patrně ano, my jsme jenom přilili oleje do již rozbouřeného ohně. S tak silnou strigou jsem se doposud neutkal. Vždy to byli jen takové ďáblice, co sice naženou strach, ale příliš neublíží. No, teď se ale vyspi, vidím, že jsi již dojedl, ať jsi na zítřek připravený." „Ano mistře." Ulehl jsem na své lůžko, které mezitím mistr proměnil v postel, a okamžitě jsem spokojeně usnul.

Když jsem se ráno probudil, domníval jsem se zpočátku, že se mi to všechno jenom zdálo. A ještě chvíli jsem snil, náhle se nade mnou ozvalo: „Tak vstáváme Dharuku, nastal čas vyrazit na cestu. Lenoch to nikdy nikam nedotáhne." Otevřel jsem oči a opět jsem vypadal jak vyplašený zajíc, když jsem uviděl svého mistra. Mistr mezitím připravil potřebná zavazadla a mohli jsme vyjet. Předtím my však ještě stačil vylíčit nastalou situaci. Princezna Jasmína zmizela a královská rodina se musela ukrýt na Ostříží tvrz, což je hrad, který sloužil jako úkryt v těch nejhorších dobách. Králův bratr Caaldor se lstí zmocnil trůnu, krále uvěznil ve vlastní věznici a pokusil se také vyvraždit celou jeho rodinu, včetně jeho dětí. Nastal konec zlatých časů, přichází doba temna, nepokojů a svárů, jak řekl mistr. Bratr teď bude nenávidět bratra, syn otce a navzájem se budou zabíjet a vraždit pro hrst zlaťáků.„Vezmu tě teď na jedno místo Dharuku. Je tam klášter zvaný Thelemos, je to velmi magické a mystické místo. Zde ukončíš svůj výcvik." Překvapeně jsem pohlédl na čaroděje. „Já vím, je to moc brzy, ale není jiná možnost. Potom už bude vše záležet jenom na tobě."  „Myslíte, že to zvládnu, že jsem na ten boj dostatečně silný a vyzrálý?" Mistr si povzdychl: „Tím si ještě moc jistý nejsem, ale neboj se budu ti vždy nablízku a společně nebezpečí překonáme."

Za pomoci mistrových magických sil jsme se přenesli přímo ke klášteru. Ocitli jsme se v podivuhodném a zvláštním kraji, ihned jsem pocítil příliv prostorové energie, která vycházela ze všech stromů, rostlin a bytostí, které se zde nalézali. S úctou a bázní jsem následoval svého mistra. Toto místo bylo určitě posvátné, pomyslel jsem si. Napadlo mne, jest-li jsem vůbec hoden přijmout takové zasvěcení. Vždyť jsem celý život žil vlastně jako darebák a nic zvláštního jsem nevykonal. Jenom jsem sloužil svému mistru a bohům. Příroda zde byla neuvěřitelně krásná, čistá a rozmanitá. Zvířata žila v harmonii, na nikoho neútočila, ani mezi sebou neměly žádné neshody. Včely příjemně bzučely a ptáci nádherně zpívali, kolem mne poletovalo několik motýlů. Na svazích nedaleko lesa jsem zahlédl několik krav, mezi kterými procházely pávy s duhovými pery. Občas kolem nich prošla nějaká šelma, která se byla napít u jezera, aniž by se cokoliv přihodilo. Na druhé straně jezera začínal hustý, nepropustný černý les, který byl plný tajemství a záhad. A v němž žili tvorové, které lidské oko doposud nespatřilo. Po levé straně jezera se pak tyčily do ohromné výše mohutné skály, přes jejichž vrcholky nebylo možné pohlédnout. Byly porostlé hustou a bujnou vegetací, která se pnula po stěnách až na jejich vrchol a splývala s ním.

Mistr se usmíval, když viděl, jak obdivně pozoruji celé toto údolí a řekl: „Tam dál, za těmi skalami je klášter Thelemos, ale my k němu dnes nepůjdeme." Ne? Byl jsem přesvědčený, že zasvěcení dostanu právě tam. Mistr pokračoval: „Chrám nepotřebujeme, Nejvyšší duch sídlí přeci všude. Můžeš ho najít v každé květině, lístečku, broučku nebo motýlu. Jeho dech prostupuje hmotným stvořením a oživuje každou částečku prachu. Vzpomínáš si na sestavu, kterou jsi se naučil na hradě?" Kývl jsem, že ano. „Připrav se přijmout energii, ale musíš celou sestavu projít s mnohem hlubším soustředěním a hlouběji prociťovat jednotlivé fáze." Dal jsem se do toho. Již při prvních cvicích jsem pocítil příjem duchovní energie, byl jsem z toho zmatený, něco takového jsem nečekal. Mistr mne však pobídl, abych se nezdržoval a pokračoval. Když jsem se později ptal mistra odkud pochází ta neuvěřitelná síla a moc. Sdělil mi, že je to díky požehnání Nejvyššího Mistra všech čarodějů a mágů, Herma. Zde získávali všichni adepti, kteří obstáli ve zkouškách skutečné zasvěcení do stavu mágů. Nebylo to nic jednoduchého. Ten, kdo projevil opravdový zájem o toto poznání, musil se vzdát všech hmotných pout, obětovat rodinu i přátele, hmotný majetek. Zkrátka pro okolní svět byl mrtev, zemřel a teprve potom mohl vstoupit do rodiny duchovní, která se se světskou nedala vůbec srovnat. Zde platili jiné zákonitosti a pravidla, která byla posvátná pro každého člena dharmy.

Jestli-že se například stává, že mezi tzv. příbuznými dochází ke sporům kvůli majetku, členové dharmy by pro vás dokázali i zemřít. Nebo se naopak vzdát svého majetku ve váš či prospěch rodiny, což je pro materialisticky smýšlejícího člověka naprosto nepochopitelné a nepřijatelné. Když jsem si toto vše probíral při cvičení, byl jsem stoprocentně rozhodnut, že i já se chci stát členem společenství. Nebylo to proto, že bych neměl jinou možnost. Můj důvod byl čistě vnitřní záležitost, domníval jsem se, že tímto způsobem budu moci lépe pomáhat lidem. Lidem, kteří jsou nemocní, duševně nebo tělesně postižení, kteří se ocitli v beznadějné situaci a podobně. Mé srdce bylo v ten okamžik naplněné touto jedinou touhou. Skončil jsem se cvičením a byl jsem připraven vstoupit do vod jezera. Mistr se zeptal, jestli jsem připraven a já jenom kývl. Věděl jsem, že se musím ponořit pod hladinu a servat zde několik hodin, aby energie mohla proniknout do celého těla a splynout s ním. Tak se také stalo. Sestoupil jsem do jezera a ulehl na jeho dno, ihned jsem pocítil, jak se moje vnitřní energie spojila s energií vnější a obě utvořili harmonický celek. Nevím, jak dlouho jsem byl uvnitř, ani co všechno se se mnou dělo. Když jsem však vystupoval z vody, zjistil jsem, že mé tělo slabě září a neustále jím prochází nová energie. Poděkoval jsem za to Hermovi a přijal jsem to jako dar. Mistr mi dal také nové jméno: Dargonius, což znamená drak. Nikoliv však ve smyslu drakobijec, nýbrž jejich přítel a bratr. Cítil jsem se vnitřně spjatý s celou přírodou a všemi jejími obyvateli, zvířata jsem vnímal jako své bratry a sestry.

Když jsem se ale vrátil z vody, mistr byl pryč a já zůstal opět sám, ale snad si s tou samotou tentokrát již nějak poradím, co myslíte? Protože jsem neměl žádné šaty, rozhodl jsem se, že vyzkouším své nové schopnosti a zkusil jsem si je přivolat. Pohybem ruky jsem vyslal signál a během okamžiku jsem byl oblečen. Oblékl jsem se jako rytíř a rozhodl jsem se používat svých magických sil jen vyjímečně, jenom když to bude nezbytně nutné. Protože jsem byl velmi zvědavý a vím, že by mne mrzelo, kdybych nevěděl, jak vypadá klášter Thelemos, pohlédl jsem svým vnitřním zrakem skrze skály a objekt jsem si prohlédl. Klášter byl opravdu překrásný a udělal na mne hluboký dojem, v duchu jsem mne napadlo, že bych zde snad mohl strávit zbytek života. Když jsem se rozhlédl po okolí, všiml jsem si, že se na břehu jezera volně prochází nádherný bílý kůň.

Byl to dárek od mého učitele. Pomalu jsem k němu přistoupil a dotkl se ho. Podíval se na mne a já se usmál, naše oči se setkaly. Poznal jsem, že to není jen tak obyčejné zvíře. V jeho očích se dala číst hluboká inteligence a poznání. Bylo to naivní, já vím, ale přesto jsem neodolal a zeptal se koně, jak se jmenuje. Odpověděl, že mu mohu říkat Džíva, což znamená živá bytost. Podíval jsem se na něho překvapeně a teprve až nyní jsem pochopil, co se vlastně stalo. Ten tvor skutečně promluvil, slyšel jsem však jeho hlas ve své mysli, nikoliv skutečná slova. „Budeme přátelé?," zeptal jsem se nahlas. Kůň mírně zařehtal, což bylo dobré znamení. Vyhoupl jsem se tedy na svého nového přítele a vyrazil vstříc novému dobrodružství.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---