Okno za mřížemi 5.díl

Po delší nemoci tu mám další dílek. Na blogu budu brzo přidávat 6 díl. 

Okno za mřížemi 5.díl

Další den byl skoro u konce, když se Jana probrala a snědla prvních pár lžic polévky. Nenutila jsem jí, protože by se mohla zhoršit. Šeptám utěšující slova dokud tvrdě neusnula a sama zhasnu a odvalím se do postele. Po dnu stráveném žehlením a vařením jsem byla utahaná. Janě jsem převázala znovu rány a pomohla jí se převléct, než si znovu lehla, Byla o dost klidnější a třes se pomalu vytratil.  Za to Tom se raději odklidil z mého dosahu, když přijel opravář a nadával, který prase se v té pračce vrtalo. Oprava stálá skoro tolik jako bych kupovala novou. Všimnu se, že zmizelo nějaké jídlo. Však si to s tebou vyřídím později. Nebylo dne, kdy bych se s ním nemusela dohadovat. Venku začalo hustě pršet a z okna bylo vidět pročísnout blesk ztemnělou oblohu. Bubnování kapek o parapet mě postupně uspalo.

Mark Holter:

To jsem si uměl vybrat den na cestování. Nejdřív měla loď problém s odplutím a měla zpoždění kvůli zhoršení počasí, takže jsem nechytil přímí vlak do města a musel jet autobusem a pak přestoupit. Už při nákupu lístků na vlak jsem tušil, že budou další problémy,  jen co se dostanu do kupé. Vždycky to poznám, protože mě začne tikat v oku. Co za pohromu mě ještě čeká? Došlo mi to, když se venku setmělo a ozval se hrom. To bude počasí, že bych psa nevyhnal. Pomyslím si a ještě na chvíli se opřu do pohodlné sedačky v prázdném kupé. Po tolika hodinách konečně ticho. Ty ukecaný lidi museli vystoupit těsně před konečnou. Bolela mě hlava, jak pořád mleli a dozvěděl jsem se asi tak polovinu jejich života na vesnici. Jak může být někdo tak hrozně ukecanej? Jediný okamžik, kdy jsem nastražil uši bylo, když se zmínili o tom starém dědkovi na samotě. Vlastně to bylo kousek odsud, ale mimo to, že nepustí navíc ani korunu jsem se nic nedozvěděl. Nikdo nevěděl žádné informace, které by mohly být užitečné. O tom jsem se přesvědčil několikrát. Bylo to jako by skoro ani neexistoval. Vypátrat ho zabralo spoustu času a stejně jsem nebyl pravdě blíž.

Vlak konečně zpomaloval a já věděl, že se budu muset probojovat několik kilometrů pěšky v dešti. Někdo by počkal pod malou stříškou, ale to nebyl můj případ. Stačilo mi podívat se na oblohu a věděl jsem, že jen tak nepřestane. Doma mě čeká horká vana a teplá postel. Ráno se paní Marta zblázní, až zjistí, že jsem se vrátil. Určitě začne vyvařovat od samého rána. Jak já se těšil na její domácí jídlo, až jsem dostal trochu hlad. Vyndám poslední sušenku a rychle jí sním. Hodím batoh na záda a přitáhnu si kabát víc k tělu. Vlak zastavil na poslední stanici.

Vyskočím na nástupiště a rychlím krokem mizím mezi keři za stanicí. Podařilo se mi nepozorovaně zmizet. Dál byl menší les, kde mě trochu chránily stromy před silným větrem, ale za to jsem zmokl hned několikrát. Nad hlavou mi udeřil blesk a přidal se blížící se hrom. Dám se do běhu. Pod mokrým listím a jílovitým bahnem se mi smekají boty. Větve o sebe naráží a shazují listí, než se dostanu na menší cestu jsem úplně promočený. Déšť se zmírnil a vítr se pomalu uklidňoval. Zvolnil jsem krok a věděl, že tam vepředu budu doma. Doma jsem tam, kde je Paní Marta a malý Tom. Hodně mi přirostli k srdci. Bylo to několik let zpátky, kdy jsem najednou nebyl na všechno sám. Pomáhali mi hledat stopy a přitom sami utrpěli vekou ztrátu. Právě proto jsme se potkali. Byla to zvláštní náhoda, ale o to víc se snažím rozluštit tenhle starý případ. Nakonec jsme skončili tady a narazili na něj znovu. Pokud se nepletu. Tentokrát ho dostaneme.

Z úvah mě vytrhl ozářený dům bleskem. Nedal jsem vědět, že se vrátím. Uvnitř byla tma. Najdu klíče a odemknu postranní vchod, abych je nevzbudil. Chci rozsvítit v kuchyni, když zjistím, že nejde proud. Zřejmě ta bouřka někde přetrhala vedení. Vezmu si starou svítilnu a zapálím knot. Svítím si na cestu do svého pokoje. Svítilnu položím na stůl a začnu se svlékat.

Nejdřív sundám promočený kabát, z kterého kapala voda. Pověsím ho za dveře do koupelny. Rozepnu prvních pár knoflíků u košile, abych se převlékl do suchého. Vracím se ke skříni, abych si vyndal pyžamo. Rozepnu poslední knoflík a košile sjede z ramen na zem. Chci si rozepnout i kalhoty, ale všimnu si, že se v posteli něco pohnulo. Peřina se nadzvedla a zase klesla. Vezmu ze stolu svítilnu, abych se podíval. Čekal jsem tam zahrabaného Toma. Občas se tady schoval před Martou. „Kdo je to? Tome?“

„Aaaaaa.  Pomooooc. Nechte mě! Nesahejte na mě. Ne já nechci. Neubližujte mi.“