Černá díra - 21. Shledání

Shledání

Dny a týdny plynuly jako voda. Kvenlia každé ráno cvičila a začínala dělat pokroky. Každodenní bolest pomalu ustupovala a objevovala se jen tehdy, kdy jí Thundrick dopřál extrémně dlouhý trénink. Čím dál více obdivovala svoje nové tělo. Najednou chápala, jak je možné, že byl Arm o tolik rychlejší, když ji vysvobodil z Kenty. Často na něj myslela. Pokaždé, když se s tím svěřila Imirisovi, jí nechápavě vynadal. Neměl by taky cítit strach a obavy? Však je Arm jako jeho bratr, sám to říkal. 

Ve volném čase se toulala prázdnými chodbami paláce. Před pár dny jí Imiris ukázal knihovnu. Byla obrovská. Když tam poprvé vešla, klesla jí brada údivem. Pro dnešek měla po tréninku, takže se tam chystala strávit odpoledne. Jeden z mnoha pracovníků knihovny Kvenliu přivítal s vřelým úsměvem. Všichni tu byli stejně přátelští.

Několik hodin strávila pohlcená do příběhu nového románu. Popisoval život dvou obyčejných lidí, kterým do něj vstoupila smrt blízkých. Bylo zvláštní, že právě ona smrt je svedla dohromady. Smrt, která na konci knihy dala vzniknout novému životu.

Kvenlia knihu s povzdechem zaklapla. Její pohled zůstal prázdně upřený do modrého koženého přebalu knihy. Nadskočila leknutím, když za ní promluvil Imiris.

„Neříkej mi, že jsi přečetla za odpoledne další knihu,” řekl se smíchem zastřeným hlasem, který se mu však neodrážel v očích.

„Není tak tlustá,” bránila se Kvenlia. „Má sotva čtyři sta stran.”

Imiris se zazubil a vytrhl jí knihu z rukou. Pohledem přelétl obal a nadzdvyhl jedno obočí.

„Ten příběh znám. Co tě k němu přivedlo?” Popustil uzdu své moci a zapátral po střípcích bolesti a smutku. Našel je, ale už nebyly tak ostré jako dříve.

„Já jen… Chci říct, že mě napadlo, že je jejich příběh podobný tomu mému,” vysoukala nakonec ze sebe. Po očku se zahleděla do Imirisovy tváře, na které se objevil náznak znechucení. Věděla, co přijde.

„Neměla bys k němu chovat city. Nestalo se z něj nic jiného, něž monstrum.” Popravdě si myslel, že monstrum bylo ještě slabé slovo. Zmocnilo se ho opětovné znechucení, ale nechtěl se s Kvenliou dohadovat. Pomocí schopností vycítíl, že ty city jsou opravdové.

„Neříkej mu tak,” bránila ho ihned. „V hloubi duši cítím, že za to nemůže. Že i jeho duše v jeho těle trpí. Potřebuje naši pomoc, Imirisi,” hájila Arma. Vzpomínky na něj jí opět rozesmutněly, i když to nechápala a nechtěla si to přiznat.

„Vydat se na Frynovo území by byla sebevražda a ty to víš.”

Kvenlia sebou při Frynově jméně cukla, ale už nic nenamítala. Místo toho se zeptala: „Proč si mě tu vyhledal? Něco se děje?”

Imiris přešlápl. „Nemůžu se u tebe po dlouhém dni zastavit, abych se zeptal, jak se máš?”

Provrtávala ho pohledem. Věděla, že lže. Vstala z křesla, které stálo před vysokým oknem. Sebrala mu knihu a položila jí na malý vozík, kam se ukládaly přečtené knihy, nebo ty které si člověk nechtěl vypůjčit. Nasměrovala si to ven z knihovny a vytrvale Imirise ignorovala. Po chvíli uslyšela jeho rychlé kroky. Usmála se pro sebe.

Imiris frustrovaně vydechl. „Okolo paláce začínají růst stany. Na zavolání o pomoc se k nám připojilo spoustu vojsk z okolních měst a vesnic. Jejich počty ale nejsou velké,“ prohodil se zasmušilým tónem.

„Už dorazili Páni severu? Slyšela jsem, že jim Lips a Qvelie posílali dopis se žádostí o pomoc.“ V očích se mu mihlo něco, co nedokázala identifikovat.

„Před pár dny od nich přišla zpráva. Jejich území utrpělo notné škody. Jsou na cestě sem i s ženami a dětmi. Neměli se kde ukrýt.“ Nechtěl jí říkat, že i jejich válečníků nebude mnoho. Už tak musela být vyděšená.

„A tady se mají kde ukrýt?“ ztišila hlas a pokračovala chodbami do svých komnat. Imiris s Kvenliou srovnal krok. Pod tenkou látkou šatů jí naskočila husí kůže. Ošila sebou.

„Pod palácem se nachází nespočet tajných chodeb. Jedna z nich vede do opevnění pod zemí. Je to nejbezpečnější místo, protože je téměř nemožné se tam dostat. Je jen pár lidí, kteří vědí jaká chodba je ta správná. A i ta má mnoho odboček. Všechno je tam z chladného, ale pevného kamene.“ Byl tam jen jednou a to když mu ukazovali, jaká z cest tam vede. Dále to věděla jen královna, král a Arm. Najednou se zarazil. Arm. Že ho to nenapadlo dřív! Pokud žije a přijde, mohl by ohrozit jejich plány.

„Musím už jít,“ vyhrkl spěšně a rozběhl se chodbou.

„Počkej!“ zavolala za ním, ale už to bylo k ničemu, byl pryč. Povzdechla si a zamířila do své komnaty. Nebylo nic, co by potřebovala víc, než pořádnou koupel. Zakručelo jí v břiše. Dobře, možná ještě jídlo.

Na rohu chodby se Imiris málem srazil s Nyrelainem. Poplašeně se omluvil a chtěl pokračovat dál, ale Nyrelain ho zadržel.

„Co se děje?“

„Kde je Lips a Qvelie, musím s nimi ihned mluvit,“ nemohl mu říci o co jde.

„Jsou v pracovně, zrovna měli poradu. Zítra musíme vyjít mezi zástupce bojovníků,“ Nyrelain se nadechl, aby pokračoval.

„Ráno mě vyzvedni. Promiň, ale teď opravdu nemůžu.“ Nechtěl to udělat, ale využil svou moc, aby na chvíli zmátl jeho emoce. Nyrelain ztuhl. Ve tváři se mu objevil zmatený výraz. Imiris toho ihned využil a vyběhl k pracovně.

Stráže u dveří na něho zmateně koukali, když bez váhání vtrhl dovnitř.

Lips sebou trhl a polekaně se otočil. Instinktivně schval ženu za svá záda.

„Imirisi, co se stalo?“ Královna střelila pohledem po svém manželovi a vystoupila zpoza jeho záštity.

„Mluv,“ vyhrkl král, když se vzpamatoval.

Imiris zůstal chvíli jako opařený, než se vzpamatoval. Armovo znalost tajného vchodu ho děsila, jak dlouho nic jiného.

„Arm. Ví kudy dojít do pevnosti pod palácem. Nechápu, jak jsme na to mohli zapomenout! Může všechny ohrozit. Snad už není naživu…“ vychrlil ze sebe.

„Imirisi!“ okřikla ho královna. Nesnesla poslouchat, jak o něm mluví. Brala je oba jako své syny.

„Uklidni se,“ vstoupil do toho Lips. Nechtěl vidět svou ženu smutnou. „Věřím, že není mrtvý a že se k nám v pořádku vrátí. I kdyby ne, postavíme ke vchodu do podzemních chodeb spoustu vojáků. Neprošel by ani on, ani kdokoliv jiný.“

„Ale on je silný,“ namítl Imiris. „A jeho temná strana mu určitě jen pomohla znásobit moc.“

„Zvládneme to,“ zopakoval Lips. Objal svou ženu a dal tím Imirisovi najevo, že je jejich debata ukonce.

Imiris se frustrovaně nadechl a otočil se k odchodu.

„Děkujeme, Imirisi. Vážíme si toho, že jsi si tuhle maličkost uvědomil. Provedeme všechna opatření, abychom ochránili ženy a děti.“ Qvelie se uvolnila z králova sevření a položila mu ruku na rameno. Imiris jí opětoval pohled. Ani nevěděl, co v něm hledá.

„Jistě jsi potkal Nyrelaina,“ nadhodil král.

„Ano. Zítra ráno mě vyzvedne.“ Nervózně přešlápl.

„Vezmi sebou Kvenlii. Mohlo by jí prospět vyměnit prostředí. Už dlouho nebyla jinde než v paláci nebo na cvičišti. Už příliš dlouho,“ královnin hlas se zastřel.

Když ticho trvalo příliš dlouho, Imiris usoudil, že může odejít. Potřeboval si odpočinout. Byl k smrti vyčerpaný a hlava mu třeštila nasbíranými emocemi. Ráno byl na cvičišti, aby z povzdálí sledoval Kvenliu. Zlepšovala se, ale pořád nesouhlasil s Thundrickovo poněkud drastickými metodami výcviku. Nejhorší byl ale strach, který uzavíral cvičiště do pomyslné bubliny. Bylo plnější než obvykle. Vojáci měli strach, ať už o svou rodinu nebo o svůj život. Potřásl hlavou, která ho bolela. Spánek mu pomůže, tak jako to udělal už mnohokrát.

?

Kvenlia se divila, když jí Imiris ráno vyzvedl. Od svého příjezdu neviděla z města vůbec nic. Pod kůží se jí hromadilo napětí a vzrušení. Sležebná jí poradila, aby si na sebe vzala neutrální šaty. Ve skříni našla tmavě hnědé šaty s odhalenými zády. V obavě z chladu si přes ramena přehodila téměř průhledný šátek.

„Kam jdeme?“ zeptala se už po několikáté. Jak očekávala, ihned se jí dostalo stejné odpovědi.

„Uvidíš,“ odvětil s nepatrným úsměvem. Než ji vezme mezi stany válečníků, chtěl jí ukázat i něco pěkného. Proto ráno vyslal Nyrelaina napřed s tím, že se k němu připojí později. Nic mu na to neřekl, pouze pokrčil rameny.

„Proč mi to nechceš říct?“ Ne, že by neměla ráda překvapení, ale byla z toho nesvá.

„Chci vidět tvůj výraz plný překvapení. Neměj strach, už tam skoro jsme.“ Když zatočili za pravý roh, zastavili se.

„Budu ti muset zakrýt oči.“

„Jako vážně?“ Začínala se cítit opravdu nervózně.

„Věř mi,“ řekl, načež jí zakryl oči dlaněmi. Jemně ji popostrčil a přinutil ji tak k chůzi.

Kvenlia se pod jeho dotekem zachvěla. Neměla ponětí, jestli to způsobily elfovy schopnosti. Uslyšela vrznutí dveří. Jakmile se za nimi zaklaply, udeřil jí do nosu povědomý pach. Imiris se postavil před ní, ale přitom jí pořád zakrýval oči. Když jí konečně uvolnil ze svého sevření, Kvenlia zalapala po dechu. Byli v knihovně. Ne, počkat. Bylo to knihkupectví. Nikdy v žádném nebyla, takže nedokázala určit, jak by mělo vypadat. Ale tušila, že vzhled tohoto místa je neobvyklý. Obchod se nacházel uvnitř bílého stromu. Jeho základna nebyla veliká, ale bylo tam více pater. Jednotlivá podlaží tvořila podlaha z tmavého dřeva, která kontrastovala s bílými stěnami. Obrovské množství knih bylo umístěno kruhovitě, podél stěn. Poličky byly vysekány do onoho bílého dřeva.

„Musím přiznat, že tvá reakce předčila má očekávání.“

Kvenlia sebou trhla, protože dočista zapomněla, že tam není sama. „Je to… Je to dokonalé. Nikdy jsem neviděla nic tak nádherného. Škoda, že si nemůžu nic z toho tady dovolit,“ povzdechla si.

Imiris se zazubil. „Ale můžeš. Stačí u pokladny, která je támhle,“ ukázal směrem doprava, „že je to na účet paláce. Jen tě prosím, nechoď sem sama. Vždycky řekni mně, nebo někomu ze strážců. Je to pro tvé bezpečí.“

Kvenlia přikývla. Byla ohromena jejich štědrostí. Neznali ji, a přesto ji nechali utrácet jejich peníze.

„Chceš se tu porozhlédnout?“

„Neříkal jsi, že ještě máme plány?“ Nechtěla zdržovat, přestože toužila po tom, dotknout se každé knihy.

„Musíme pak do tábořiště za Nyrelainem. Je nutné začít projednávat plány. Ale troufám si říct, že to určitě ještě nějakou chvíli počká. Jakou sekci bys si přála navštívit?“

Kvenlia mu byla vděčná za pozornost, kterou jí věnoval. Na chvíli se zamyslela. Knihovna v paláci byla plná veškerých žánrů. Nejvíce jí bavila beletrie a romány. Nakonec si ale uvědomila, že by se měla naučit něco o historii země, kterou měla bránit. O zemi, o které ještě před několika týdny sotva věděla, že existuje.

„Myslím si, že bych si ráda pořídila historickou knihu. Měla bych se něco naučit. Nejen o elfech, ale i o tomto území.“ Čekala na Imirisovo reakci, ale ten pouze pokrčil rameny.

„Máš pravdu. Nějaké znalosti by určitě nebyly ke škodě.“ Trochu ho její volba zaskočila. Čekal, že sáhne po jejích oblíbených románech. Když se nad tím ale zamyslel, bylo logické, že se chce dozvědět víc.

„V tom případě pojď za mnou. Historické knihy se nachází ve druhém patře.“ Vydal se k točitému schodišti. Kvenlia ho následovala a sálalo z ní nadšení. Nesmírně ho těšilo, že jí mohl konečně rozveselit. Ostatně její radost pomáhala i jemu samotnému.

Když vystoupali do druhého patra, ukázal Kvenlie poličku, na která se nacházeli naučné knihy. Pozoroval, jak dlaněmi zaujatě přejíždí po hřbetech knih. Posadil se do nedalekého křesla, aby jí nechal chvilku času.

Kvenlia zavřela oči a plně se zaměřila na dotyk. Knihy byly pokryté kůží ve všech různých formách. Nakonec se zarazila na jedné konkrétní. Obal byl hebký a nějakým způsobem hřejivý. Prudce otevřela oči a vytáhla knihu z poličky. Na titulní stránce stálo: Prastaré dějiny a legendy Frakturnu. Prolistovala pár stran a měla pocit, že cítí neskutečnou energii a respekt. Bylo to zvláštní, protože to byla jen kniha a ona neměla zkušenosti s tak zvláštním propojením. Otočila se k Imirisovi.

„Myslím, že je to ona. Skoro mám pocit, jakoby na mě čekala.“ Podala mu ji, aby si ji mohl prohlédnout.

Imiris se zarazil. Znal tu knihu. Byla od neznámého autora a existovalo jen několik výtisků. Překvapilo ho, že jeden z nich je právě zde, v Liquendiru. On sám četl kdysi dávno jeden úryvek, když jí zahlédl v jednom knihkupectví na svých cestách. Tradovalo se, že se objeví jen tehdy, kdy ji člověk nejvíce potřebuje. Byla plná děsivých legend, o kterých ani nechtěl přemýšlet, že by mohly být pravdivé. Oklepal se a řekl: „Zajímavá volba. Musím tě ale upozornit, že místy se jedná o děsivé čtení.“

Nepatrně na něj vykulila oči. „Ty ji znáš?“

„Četl jsem jen část. Jedná se o vzácný a prastarý výtisk.“

„Nevěděla jsem, že je tak vzácná. Určitě bude i drahá. Vrátím ji zpátky,“ začala se natahovat k polici, aby ji vrátila na své místo.

„Ne, nech si ji. Vybrala si tě, musí to něco znamenat.“ Usmál se, i když ho tahle náhoda děsila. Proč si kniha vybrala zrovna Kvenliu?

Pokladní si je odměřeně měřila pohledem. „Věděla jsem, že tu někde je, ale nikdy jsem jí nedokázala najít,“ řekla na konec. Poté se rozlehlo tíživé ticho. Imiris ani Kvenlia nevěděli, co na to říct. Nechali to napsat na účet paláce a v tichosti odešli.

?

Volné prostranství v blízkosti hradeb bylo zaplněné stany. Byly uskupeny do několika skupin, Kvenlia si všimla, že mají různé barvy. Hádala, že je to podle původu vojsk. Následovala Imirise, který směřoval k největšímu stanu z tmavě zelené plachty. U vchodu stála dvojice strážců, kteří je bez otázky pustili dovnitř. Prostor uvnitř byl osvětlen žlutou září lamp umístěných na podpůrných sloupcích u stropu. Uprostřed stál mohutný stůl, na kterém byla umístěná mapa Frakturnu a okolních území.

„No konečně,“ zahlásil Nyrelain, který se doposud skrýval ve stínech.

Kvenlia nadskočila, protože si ho vůbec nevšimla.

„Prošvihli jsme něco?“ zeptal se Imiris. Promnul si krk a přesunul se ke stolu.

„Ne. Čekal jsem na vás. Dám svolat jednotlivé zástupce, ať můžeme začít. Nyrelain vyšel ze stanu. Vzal sebou pár dalších vojáků a společně se rozešli mezi stany.

„Můžu tu nějak pomoct? Přijdu si, jako bych překážela,“ špitla Kvenlia. Nervózně si pohrávala se zabalenou knihou, kterou držela v rukách.

„Ne, ale chci, abys poslouchala. Byl bych rád, kdyby ses trochu zorientovala v tom, jak to ve válkách chodí. Každá informace by ti mohla v budoucnosti pomoct.“

Zarazila se a v žilách pocítila náhlý chlad. Slovo válka a to, jak ho zmínil, ji šokovalo. Najednou cítila spoustu strachu, který se dral na povrch.

„Promiň. Já… Nechtěl jsem tě šokovat a zkazit ti dobrou náladu. Ale bohužel, realita je prostě taková.“ Ihned zaznamenal tu změnu nálady. Byla surová a ostrá. Uzamkl své schopnosti, jak nejlépe dokázal.

Setrvali v tichosti několik minut, než se stan postupně začal plnit jednotlivými zástupci. Kvenliu zarazilo, když mezi příchozími zahlédla povědomou postavu. Jseniny blonďaté vlasy se nedaly mezi ostatními muži přehlédnout. Všimla si, že Imiris vedle ní ztuhl. Po očku se na něj podívala. Upřeně sledoval Jsen. Když se k nim konečně otočila, ve tváři se jí zračil zmatený výraz. Po chvíli ho vystřídalo poznání a vřelý úsměv. Kvenlia Jsenin úsměv oplatila a vydala se jejím směrem.

„Vítej Jsen, jak se daří?” Imiris šel za Kvenliou jako stín a pořád mlčel.

„Ráda tě opět vidím,” odvětila, než náhle zmlkla. Sklapla jí brada, když spatřila Kvenliiny špičaté uši. Její zmatení bylo téměř hmatatelné. Jsen nechápala, jak to, že to bylo vůbec možné. 

„Hodně se toho změnilo,” začala opatrně Jsen. „Už nejsem s Lambrem. Nevyšlo nám to. Díky úsilí jsem se propracovala až na vedoucí pozici, protože náš velitel zemřel při boji. Jak vidím, i u tebe se toho hodně změnilo. Zdravím, Imirisi,” dodala, když si ho všimla.”

„No, bylo by to na dlouhé povídání. Každopádně jsem teď šťastná a cítím se celkově mnohem lépe.” Kvenliina slova, přes veškerou její snahu, nezněla úplně upřímně.

Imiris se konečně probral. Jeho samotného zaskočila vlastní reakce. Jsenina přítomnost v něm najednou vybolala zvláštní pocity. Pocity, které poprvé necítil.

„To je mi líto, Jsen. Ale zároveň gratuluju k povýšení. Určitě to pro tebe hodně znamená.” Věnoval jí váhavý úsměv, který mu ona vřele opětovala.

Kvenlia si odkašlala, aby je upozornila, proč tu jsou. Do stanu konečně vešel Nyrelain jako poslední člen schůze. Prostor najednou ztichl a všichni se obrátili na Nyrelaina s Imirisem.

Nyrelain se ujal slova. „Jménem Jejich Veličenstva krále a královny bych vám rád vyjádřil díky. Nesmírně si vážíme, že jste se rozhodli přijet do Liquendiru a spojit naše síly. Temná moc na severu, u Frynova území, se vymyká kontrole.”

Ve stanu to začalo znepokojeně šumět. Ze čtveřice mužů, kteří postávali v rohu, jeden vystoupil. Kvenlia zaznamenala, jak z něj sálá teplo. Když se zaměřila na ostatní může, pocítila i chlad. Měla za to, že vychází z toho, který vypadal nejstarší. Ošila se.

„S mými bratry jsme se rozhodli spojit. Neměli jsme jinou možnost, protože naše území dočista padlo. Nedokázali jsme tomu zabránit. Ztratili jsme spoustu mužů. Museli jsme se všichni zabalit na poslední chvíli s utéct. Máme sebou ženy i děti, musíme je někam bezpečně ukrýt,” z jeho hlasu byl patrný osten strachu.

Imiris zatnul čelist, než odpověděl. Kvenlia zaznamenala jeho napětí. „Vím, že je to pro vás těžké. Ostatně to pro nás bude podobné. Město ale nesmí padnout. Znamenalo by to zkázu celého světa. A ty, Wanisi, neměj obavy. Nachází se zde jedno tajné místo, kde se všichni, kteří jsou neschopní bojovat, mohou ukrýt.”

„A kde to je? Ať se tam mohou dopravit co nejdříve,” ozval se ten, ze kterého Kvenlia vnímala ostrý chlad. Ošila se, když se jí zařízl až do morku kostí.

Imiris se ani nepohl, jakoby to nevnímal. „Jak jsem říkal, Beture, to místo je tajné. Čím méně lidí o něm bude vědět, tím bezpečnější to pro ženy a děti bude.”

„Jak ti máme věřit, mohla by to být past,” namítl Betur.

Imiris nadzdvihl obočí a už se chystal něco namítnout, když do rozhovoru vkročil další z mužů.

„Má pravdu, Beture. Co kdyby tě zajali a mučili? Jsi ji opravdu jistý, že bys vydržel mlčet?”

„Děkuji ti za podporu, Konrile,” prohlásil Betur ironicky. Sám si ale začal uvědomovat, že má jeho bratr i Imiris pravdu.

Nyrelain si všechny čtyři pozorně prohlédl. „Wanisi, Konrile, Pudusi a Beture, nemusíte mít strach, o vaše lidi bude postaráno, dostane se jim bezpečného úkrytu i dostatek potravin.”

Kvenlia byla z nových jmen zmatená, ale usoudila, že se jedná o Pány severu. Zaslechla nějaké zvěsti o jejich území. Debata se po chvíli vrátila k plánování různých strategií útoku. Obdivovala, jak Jsen dokáže udržet pozornost u tak nudné debata. Ona sama přestala poslouchat po přibližně hodině. Místo toho sledovala všechny přítomné a snažila se je odhadnout. Většina z nich byla odtažitá, ale chápala to. Válka byla nevyzpytatelná, stejně tak jako její účastníci. Zaznamenala ale také, jak Imiris neustále po očku sleduje Jsen. I ona se na něj sem tam otočila. Kvenlia netušila, co to může znamenat, ale bylo to zvláštní.

Po několika hodinách, kdy už si myslela, že se opravdu neudrži ve stoje, Nyrelain ukončil debatu. Přikradla se k Imirisovi s nadějí v očích.

„Už je konec, že ano,” zaškemrala. Jsen na ně čekala u východu ze stanu.

Imiris se usmál a řekl: „Ano, je konec. Vidím, že tě válečná porada příliš nezaujala,” slabě se usmál a pak se zahleděl na Jsem. „Co ty na to, když zajdeme na večeři? Jsen, přidáš se k nám?”

Kvenlia se od srce zasmála, což už dlouho neudělala. „Rozhodně máš pravdu. Porady a válka nejsou rozhodně pro mě,” překvapilo ji, že dokázala říct slovo válka s takovou lehkostí. „A večeře zní jako skvělý nápad,” dodala.

„Pokud to nevadí, ráda se k vám přidám. Budeme jíst v paláci? Moc ráda bych ho viděla zevnitř. Takhle z dálky je nádherný.” Jsen cítila vzrušení při představě toho, že by se jí to mohlo poštěstit. Spatřit palác elfů zevnitř jí připadalo jako velká pocta.

„Kdyby to vadilo, nenabízel bych ti to,” nadhodil Imiris.

„Budeme jíst uvnitř,” dodala Kvenlia, když pochopila, že Imiris nic dašího neřekne.

Všichni společně vyšli na široké prostranství a mezi stany. Venku se zatím sešeřilo, ale Kvenliin zrak se tomu ihned přizpůsobil. Všimla si, že Jsen našlapuje opatrněji. Chápavě tedy zpomalila krok. Až moc dobře věděla, jaký rozdíl je mezi elfským a lidským zrakem jaké to je, když se člověk snaží udržet krok s elfem. Dokonce i Imiris zpomalil na Jsenino tempo. Pořád si ji zkoumavě prohlížel.

?

Trvalo jim téměř půl hodiny, než se Jseniným tempem dostali k paláci. Dívce se viditelně ulevilo, když se konečně ocitli v dosahu lamp. Zahrady v okolí sídla byly nádherné ve dne, ale v noci měly také své kouzlo. Světlo vrhalo roztodivné stíny mezi větší keře a zároveň se odráželo od lesklého listí a uzavřených poupat.

Kvenlia byla z takového ticha nesvá, proto byla velmi vděčná, když ho Imiris prořízl.

„Jaké je to vést tvé muže, Jsen? Muselo být těžké získat si důvěru,“ konstatoval.

„Znamená to pro mě velkou čest. Nikdo se po velitelově smrti nechtěl ujmout vedení. Všichni měli strach z vedení v tak náročné situaci. Bylo pár lidí, kteří s mou novou pozicí nesouhlasili. Musela jsem je vyzvat k boji. Po své porážce už všichni uznali mou pozici. Ničeho nelituji a doufám, že dovedu mé lidi k vítězství.“ Jsen se odmlčela. Myšlenky se jí vrátili k matce a sourozencům, které zanechala doma. Moc doufala, že je ještě někdy uvidí.

Imirise zasáhl smutek, který Jsen cítila. Přál si dotknout se jí, aby jí ulevil. Nesnášel, když trpěl někdo, na kom mu záleželo. Záleží mi na Jsen? Podivil se a zatřásl hlavou.

„Kde je vlastně ten třetí? Arm, že?“ Jsen ihned zarazilo, že s nimi nebyl ve stanu a neplánoval válečné strategie. Zároveň jí ale vůbec nechyběl. Děsil ji už tenkrát.

Kvenlie se bolestně sevřelo srdce. Většinou se snažila nemyslet na to, jaký osud ho asi potkal. „Po cestě do Liquendiru jsme měli potíže. Přepadli nás Frynovi příznivci. Arma zajali a vzali ho sebou. Nemáme o něm žádné informace,“ zakončila a snažila se skrýt bolest, kterou vzpomínky vyvolaly. Čekala, že do toho Imiris vstoupí, ale zdálo se, že ji vůbec nevnímal.

„To je mi líto,“ konstatovala Jsen. V hloubi duše se jí ale ulevilo, že tu násilný elf není. „Jaké je to být elfkou? Proč jsi tu změnu podstoupila?“ stočila nakonec rozhovor jiným směrem. Zajímalo ji, co zapříčinilo, že se Kvenlia rozhodla k tak radikální změně.

„Qvelie si myslela, že by má proměna mohla pomoci k záchraně. Musela jsem to alespoň zkusit. Pokud mohu přispět jen tímhle, je to to nejmenší i se všemi svými riziky. A jaké to je? Upřímně, nikdy jsem se necítila lépe. Zpočátku to bylo těžké. Smysly byly najednou o tolik vnímavější. Jinak je to ale úžasné. Ta síla, rychlost…“ Kvenlia se pousmála. Ano, cítila se najednou opravdu ve svém těle.

Imiris si nesouhlasně odkašlal. „Byla to nerozvážnost a obrovské riziko. Pořád nevěřím tomu, že to Qvelie vůbec navrhla.“

Dívku trochu zmátlo, že oba oslovují královnu jejím jménem. Ještě víc jí ale mátlo, jak Imiris vystupoval proti Kvenlii. Když je poznala, pořád se jí zastával a chránil ji. „Proč to bylo tak nebezpečné?“

Kvenlia se nadechla k odpovědi, ale Imiris jí do toho skočil. „Nikdy v historii se proměna nepovedla. Qvelie připravila novou látku, ale ta nebyla ozkoušela. Mohlo to dopadnout tragicky…“

„Ale nedopadlo,“ dokončila za něj Kvenlia a věnovala mu kritický pohled. Nechtěla s ním znova vést tu samou debatu. Chápala jeho rozhořčení z dlouhého života. Také mu už říkala, že i jeho osud se jednou naplní. Napadlo ji, že to možná bude dřív, než čekala.

Během rozhovoru se dostali až ke vstupní bráně. Když vešli, Jsen klesla brada úžasem. Ohromil ji přírodní vnitřek a kontrast bílé podlahy se stěnami tvořenými stromovím. Následovala Imirise a Kvenliu, kteří klesali po spletitém schodišti. Podivila se tomu.

„Najíme se v kuchyni. Bude to rychlejší, než si zažádat jídlo do komnat,“ osvětlil Imiris.

„Jaké jsou kuchyně?“ vyzvídala Jsen.

„Nevím, ještě jsem tam nikdy nebyla,“ přiznala Kvenlia. Byla zvědavá, jak to tam vypadá.

Imiris se pousmál, načež otevřel dvoukřídlé dveře. Do nosu všechny udeřila vůně pečených brambor, bylinek a masa. Jsen hlasitě zakručelo v břiše a Imiris se hlasitě rozesmál. Kvenlia na něj zůstala zaraženě zírat a Jsen se naopak začervenala.

„Vidím, že jsme dorazili právě včas. Posaďte se támhle, přinesu nám něco k jídlu,“ ukázal k dlouhé lavici umístěné vedle poličky s kořením. Vzdálil se a prohodil přitom pár slov s kuchaři.

„Je velmi pozorný,“ nadhodila Kvenlie. Nemohla si nevšimnout, jak se začervenala, když k ní směřoval veškerou svojí pozornost.

„To ano, Jen mě to zaráží a ani nevím proč,“ vypadlo ze Jsen. Očima téměř hypnotizovala vracejícího se Imirise. Pohled se jí zaleskl a Kvenlia mohla jen odhadovat, co to jiskření způsobilo.

Imiris podal oběma dívkám plný talíř. Z kapsy vytáhl příbor. Posadil se na lavici vedle Jsen, která se při jeho blízkosti celá napjala. Mlčky se pustil do jídla a sledoval, jak obě dívky téměř hltaly.

Jsen se při prvním soustě téměř rozpustila blahem. Z její vesnice rozhodně nebyla zvyklá na takto bohatě ochucené jídlo. Styděla se za to, že takhle hltala, ale naposledy jedla oběd předešlý den. Po cestě se snažili moc nezastavovat, aby se neocitli ve zbytečném nebezpečí. Navíc byla ohromně vystresovaná. Než se nadála, na talíři jí přistála další porce. Překvapeně vzhlédla. Imiris se na ni zazubil a pak odnesl svůj talíř. Ani nepostřehla, že by se předtím z lavice zvedl. Pohyboval se neuvěřitelně tiše. Všimla si, že Kvenlia už také dojedla. Rychle do sebe naházela druhou porci a chystala se odnést svůj talíř.

„Nech to být, já to odnesu,“ řekla Kvenlia a vytrhla jí talíř z rukou. „Musíš být unavená.“

„Děkuji, ale zvládla bych to sama.”

„Nemusíš odmítat pomoc, Jsen. Pro nás to neznamená projev slabosti, ale naopak projev síly.” Imiris stál u dveří a obě sledoval. „Kvenlio, doprovodíme tě do tvých komnat, pak odvedu Jsen.”

„Můžu jít sama,” prohlásila Kvenlia, i když věděla, že to zamítne. A taky že ano. Stačil jeho pohled a bylo jí to jasné. Povzdechla si a prošla kolem Imirise otevřenými dveřmi ven.

Mlčky stoupali po schodištích a procházeli tichými chodbami. Jsen udivovalo, že nikde není ani živáčka. Když se na to zeptala, Imiris jí řekl, že je to kvůli bezpečnosti. Zastavili se přede dveřmi z dubového dřeva. Jsen usoudila, že se jedná o Kvenliin pokoj. Ticho mezi nimi bylo najednou ještě hlučnejší.

„Děkuji za doprovod. Doufám, že se brzo uvidíme, Jsen. Nechceš se mnou zítra zajít na cvičiště?” Kvenlia se vřele usmála.

„Moc ráda. A děkuji.” Jsen věnovala Kvenlie pevné ojetí. Všimla si, jak elfka ztuhla. „Promiň,” vyhrkla omluveně.

„V pořádku, nic se neděje. Jen jsem to nečekala.” Kvenlia otevřela dveře a ještě než vklouzla dovnitř, řekla: „A doporučuji ti nesnídat. Thundrick si libuje ve výcviku, který probíhá do úplného vyčerpání. Jídlo bys v sobě příliš dlouho neudržela,” s těmito slovy vklouzla do svého pokoje a nechala dívku s Imirisem osamotě.

Imiris nervózně přešlápl. Projel si rukou mezi vlasy. Nechtěl nechat Jsen odejít, i když sám nevěděl proč. Cítil na sobě Jsenin tázavý pohled. „Napadlo mě, jestli nechceš zůstat přes noc v paláci. Měla bys mnohem větší pohodlí.” A bezpečí, pomyslel si.

Jsen se zarazila. Zůstat v paláci? „To by bylo skvělé. Ale nebude to nikomu vadit? Navíc bych měla být s mou družinou,” povzdechla si.

„Nikdo nebude mít námitky. Jejich Veličenstva ví, že nám při cestě někdo pomáhal. Kdyby se s tebou setkali, byli by vděční.”

„Tak dobře. Jedna noc snad nic nezkazí.” Nervózně se pousmála a vydala se za Imirisem. Toužila po pohodlné posteli, jak nikdy po ničem jiném. Sešli o jedno patro níže. Jsen pořád sledovala vnitřek paláce. Nijak se to tu od spodních pater nelišilo. To ale neznamenalo, že to nebylo fascinující.

„Kde máš pokoj vlastně ty?”

„Na konci téhle chodby. Je to blíže do kasáren a na cvičiště. Pro tebe jsem vybral tento volný pokoj,” řekl, když se zastavili u dveří zhruba v polovině chodby. Otevřel je a nechal Jsen vstoupit do malého pokoje. Byl velice podobný tomu, který obýval on sám. Strohé, ale praktické vybavení bylo rozmístěno po celé místnosti. Nacházel se tam malý stolek s křeslem, skříň, dveře do malé koupelny a velká postel. Sledoval úžas, který se objevil v Jsenině tváři.

„Je to kouzelné. Nikdy jsem neviděla tak nádherně zařízený pokoj. Je to jako z pohádky, kterou mi otec vyprávěl, když jsem byla malá.” Vzpomínky na otce ji zabolely. I když už to byla delší doba, pořád jí jeho ztráta trápila.

Imiris si toho smutku okamžitě všimnul. Nepromyslel si to ani vteřinu a položil jí dlaň na tvář. Nejprve ucukla a pak zkameněla. Vytřeštila na něj oči, ale Imiris ji stále držel za tvář

„Co to bylo?” zašeptala Jsen. Cítila se hrozně a najednou ji polila vlna klidu a usmíření.

„Nechtěl jsem tě vyděsit, jen jsem chtěl pomoct. Mám jistou schopnost. Umím vycítit emoce a do jisté míry je ovlivnit. Dnes z tebe velmi sálaly bolestné a utrápené vzpomínky. Nemohl jsem se už ovládnout.” Imiris konečně ustoupil, i když neochotně.

„Bylo to…. Děkuju,” váhavě se usmála. Prošla pokojem a posadila na postel. Zavřela oči a protočila panenky, když přejela rukou po hebké a měkké látce. Opět to byl neuvěřitelný kontrast s hrubou pytlovinou z domova. Na vteřinu zapomněla, že tam není sama. Když jí to došlo, tváře jí polil ruměnec. Elf ji strnule a zaujatě pozoroval. Jejich oči se střetli a vytvořilo se mezi nimi jakési jiskřivé spojení. Nebyli schopni pohlédnout někam jinam, jakoby jejich pohledy byly velmi silné magnety.

Imiris polkl a přitom mu poskočil ohryzek. Najednou mu bylo neuvěřitelné horko. Na povrch se drala neznámá touha. Věděl, že se mu rozšířili zorničky a oči tak ztmavly.

Dívka si plně uvědomovala jak moc jsou rozdílní. Byla obyčejná smrtelnice a on věčná a silná bytost. Elf. Prostor mezi nimi, jakoby se ztenčoval. Začala zrychleně dýchat. Nakonec se ale snažila vzpamatovat a ošila se. To vytrhlo elfa z tranzu a přerušil tak jejich spojení.

„Já… Asi už bych měl jít,” vyrazil ze sebe Imiris. S rukou na chladné klice se zarazil. „Zítra ráno se pro tebe zastavím a odvedu tě za Kvenliou na cvičiště,” odmlčel se. „Dnes ti to moc sluší,” řekl nakonec a zabouchl za sebou dveře.

Jsen zůstala přihlouple civět na zavřené dveře. Nebyla s to pochopit, co se mezi nimi stalo. Po chvilce přemýšlení nakonec zalezla do hloubi postele a zachumlala se do peřin. Na koupel už neměla ani pomyšlení. Byla opravdu vyčerpaná, ale přesto dlouho nedokázala zamhouřit oči.

Myšlenky jí vířily neznámo kde.

---