Berany,berany,duc

Berany,berany,duc

Na Velikonoční pondělí jsme si s klukama přivstali. Měli jsme jasný cíl. Být letos první u  „hraběnky von Zvičina“

Tak jsme jí přezdívali. Ve skutečnosti to byla německá stařenka, která bydlí na polorozpadlém statku uprostřed divoké přírody pod Zvičinou. Místní jí říkají „Sudet´ačka. Česky moc nemluví. Má na statku tři roztomilé ovečky, které jsem si hned zamiloval a ochočil si je. A právě dnes, kdo k ní příjde první na  koledu dostane stovku. Poslechne si koledu, nechá se vyšlehat, poděkuje a zase zamkne. Další koledníci už nemají šanci. Loni nás předběhla brusnická parta širokýho Karla. Je už v páté třídě a má obrovskou sílu. Pořád chodí v ryflové vestičce plné kapes a nikdy v nich nechybí vystřelovací nůž s blýskavou perletí.

S Tondou a Vojtou jsem měl sraz v Kalu na návsi. Tonda měl zpoždění,  musel  se vracet pro pomlázku. Celý víkend se jí učil. Tak se chtěl pochlubit, že jí upletl úplně sám. No, uznávám, že se mu povedla.  Sluníčko se pomalu klubalo, všude bledulky. V Kalském údolí jsem si , nadával, že nebyla dobrá volba si na koledu brát nové bílé tenisky. V údolí jsem zahučel nohou do potůčku, který jsme přeskakovali. Z tenisek tekla hnědá čvachta. Bylo mi pěkně zima na nohy. Když jsme se  blížili ke statku v dálce už  bečely ovce. A u lesa se něco podezřelého hýbalo.

„Kluci, někdo je v lese. Určitě brusničáci.“ Než jsem to stačil doříct, vyřítilo se z lesa pět kluků. Okamžitě jsme sprintovali do strmého kopce. Při běhu se mi vyzula teniska. Nechal jsem jí ležet, vezmu si jí až půjdeme zpátky. Celý udýchání a veselý jsme plácali pomlázkami na masivní dubové oprýskané dveře.

Dokonce jsem se doma naučil německou koledu z učebnice němčiny. Tak jsem jí hrdě recitoval. „hraběnka von Zvičina“ nám otevřela třesoucí se rukou. Měla na sobě sváteční bílý šátek s kvítky a stejně bílou zástěru. „Guten Tag,“

Pozdravili jsme trojhlasně a lehce jsme jí šlehali po robustní sukni. Usmívala se na nás a z kapsy vytáhla stokorunu.

Poděkovali jsme a rozloučili se.

„Chodte zas,“ volala na nás špatnou češtinou.

„Ty jo, kde máš botu Marku?“ divil se Tonda.

„Někde pod kopcem, jdem jí hledat.“

„Myslíš tuhle smradlavou tenisku?“ Šklebil se na nás Karel se svojí partou.

„To vám nedarujem, že jste nás předběhli, hošíčkové.“ Karel se rozmáchnul a hodil tenisku za ohradu k ovečkám. Nebojácný Vojta se na Karla vrhnul a chtěl ho srazit k zemi.

„Kašli na to Vojto, nechceš přeci dostat do nosu.“ Odstrkoval ho Tonda.

„Hošíci, letos vám to odpustíme, ale za rok ať vás tu už nevidím. Jasný.“

„Jasný,“ špitli jsme a utíkali k ovcím.

„Hele, je tu novej beránek. Má rohy jak divokej čert.“ Ukazuji klukům. Ovečky se líně slunily, vypadaly jak slepice když sedí na vejcích. První si mě všimnul beránek. Běžel ke mně a nechal se pohladit. Jenže,  když jsem si chtěl jít pro tenisku začal do mě svýma gigantickýma rohama strkat. Jak může mít malej beránek tak velký rohy? Vůbec jsem nevěděl co dělat. Tenisku jsem sebral, neodvažoval jsem si jí nazout a utíkat. Ach jo, jak se mám dostat k brance. Celou cestu z ohrady mě pronásledoval beránek a bolestivě mě strkal. Kluci se mi smáli, ale mě do smíchu vůbec nebylo. Konečně jsem sahal na branku a opatrně za sebou zavřel. Ještě, aby tak   beran utekl a pronásledoval mě až do Kalu. Ovce se nezdaj, umí být pohotové i rychlé. To byly těžce vydělaný prachy. Kluci se rozhodli vzdát se své třetiny a stovku mi darovali. Ovšem další den ve škole mi nikdo neřekl jinak než ,,Berany,berany.duc."