O dětském žvatlání - Pompanza

     Asi každý, kdo se stal rodičem nebo již prarodičem, by mohl o dětském žvatlání zasvěceně hovořit. Děti jsou schopny vytvořit téměř nekonečnou řadu zapeklitých slovních rébusů, jejichž řešení může i jinak zkušenému dospělci řádně zamotat hlavu.

     Pamatuji se na svého synovce, který mluvil velice málo až do svých tří let a tak bylo velice těžké se s ním dorozumět, jelikož použil-li nějakou zkomoleninu, nebyl schopen jinak vysvětlit, co vlastně chce. Jednoho dne svoji babičku zcela zaskočil, když na ní s vážným výrazem ve tváři požadoval  "popuku".

     Když jeho přání nebylo ani po několikátém zopakování vyslyšeno, protože si s tím slovem nevěděla rady, naklonil se k ní a naléhavým hlasem zřetelně, pomalu slabikoval:

"Po - pu - ku"

Naštěstí právě v tu chvíli dostala spásný nápad a zeptala se, kde že je ta popuka a zdali ji tam vnouček může zavést.Okamžitě ji chytnul za ruku a dovedl do kuchyně před lednici.Otevřeli ji a záhada byla rozluštěna.Neboť, přátelé, "popuka"  byla docela obyčejná okurka.

      Někdy si dospělí zadělají na problém tím jak s dětmi mluví.Nedoporučuji, a varuji hlavně babičky, které jsou k tomu náchylné,

používat zdrobněliny.

Jako malý jsem chtěl jednou po rodičích  "čudličku". Nedokázali mi moje přání vyplnit ale zjistili, že  "čudlička" je u babičky, která naštěstí bydlela v té samé bytovce, jen ve vedlejším vchodu.Musel jsem být asi hodně neodbytný a tak tam se mnou šli a světe div se.Čudlička totiž nebyla nic jiného než štrůdlička, jak mi sdělila babička.Já to jen neuměl správně zopakovat.Takže, babičky a dědečkové, žádné zdrobněliny.

     Musím se však pozastavit i u případu svojí vnučky, která z původního názvu vytvořila foneticky úplně jiné slovo a věřím, že není člověk, který by ho bez pomoci její matky (ta jediná věděla) dokázal rozluštit. Šli jsme na procházku, vnučce byl rok a třičtvrtě.Kolem rodiné domy se zahradami, vnučka mi trůnila na ramenou, rozhlížela se po okolí a najednou povídá:

"Pompanza lozbitá"

Pochopil jsem, že je něco rozbité.Ale co je pompanza, na to jsem nepřišel.Pustil bych to z hlavy, jenže za chvíli se vnučka ozvala znovu, jako by chtěla na něco upozornit.

"Pompanza lozbitá"

Nedalo mi to a zeptal se dcery, co že je ta pompanza? Jestli to ví.Odpověď byla omračující.

Pompanza byla trampolína, kterou mají  mnozí na zahradě u domu.Ale proč rozbitá? Vždyť všechny ty trampolíny vypadaly v pořádku?

"No to já jí říkám schválně, protože jinak by tam chtěla jít a si nenechá vysvětlit, že na cizí zahradu nemůžeme."  odpověděla mi dcera.

Na takové vysvětlení bych sám opravdu nepřišel.Jak to dítě mohlo takto zkomolit slovo trampolína do ůplně jiného tvaru?Přiznám se, asi mám velkou představivost, na chvíli jsem se zasnil a představil si Itálii, možná Toskánsko, kde již 128 let Luigi Pompanza pokračuje ve staré rodinné tradici nejlepších výrobců trampolín na světě.

      K něčemu ovšem ta příhoda přece jen dobrá byla. Představte si to překvapení, samozřejmě utajené do poslední vteřiny, když ke mně asi po měsíci vnučka přišla na návštěvu a v pokoji stála úplně nová trampolína. Tři vteřiny nic a pak vydechla:

"Pompanza."

      Tři roky jsem byl, a věřím, že mě nikdo nepřekoná, jediným dědečkem, který kdy měl v bytě 1+1 na šestnácti metrech  čtverečných trampolínu o průměru metr osmdesát.

Možná je to ale už příznak stařecké demence a já jen doufám, že umřu dřív, než jedna dáma, která si postěžovala příbuzným, že už si nic nepamatuje a stále víc zapomíná, jelikož, jak jí říkal doktor, má oppenheimera a fritézu.