Černá díra - 22. Nová cesta

Nová cesta

Na holé kůži už jí stihly vyrazit první krůpěje potu, než se k ní na cvičišti připojila Jsen. Přivedl ji Imiris a Kvenlia si nemohla nevšimnout změny v jejich chování. Nedokázala ale určit, o co přesně šlo. Oba si od sebe drželi odstup, přitom se zdálo, že jsou si neuvěřitelně blízko. Dovolila si je zadumaně prohlédnout.

„Omlouvám se za zpoždění. Tak měkkou postel jsem nikdy nezažila. Bylo těžké z ní vylézt,” řekla omluvně Jsem.

„V pořádku, úplně to chápu.” Kvenlia se široce usmívala, dokud neucítila Thundrickův dech na zátylku. Hlasitě si povzdechla. „Jsen, tohle je Thundrick. Je jedním z nejlepších bojovníků. Thundricku, tohle je Jsen, která nám pomohla na cestě do Liquendiru.”

Jsen vytřeštila oči. Najednou chápala Kvenliino tvrzení, že si její mentor libuje v trénincích až do úplného vyčerpání. Zabolely ji svaly už jen při pomyšlení na to, co jí zajisté čekalo. Váhavě přijala elfovo ruku a zkřivila tvář při jeho silném stisku.

„Moc toho nenamluví, ale myslím, že tě toho hodně přiučí,” utrousil Imiris. Měl podivně zastřený hlas. Kývl na Thundricka a vzdálil se od obou dívek.

Kvenlia nadzdvihla jedno obočí a tázavě se obrátila na Jsen.

„Stalo se něco, co bych měla vědět?”

Odpovědí jí bylo jen dívčino začervenání.

„Už jste skončili?” Thundrick zněl poněkud podrážděně. „Musíme pokračovat v tréninku, než Kvenlia úplně vychladne. Dáte si společně dvě kolečka kolem cvičiště na zahřátí. Myslím, že ti to bude stačit, Jsen. A tobě, Kvenlio, to jenom prospěje.”

Kvenlia protočila panenky. „Na ní bereš ohledy, ale co já?” Nečekala na jeho odpověď a se Jsen v patách vyrazila v mírném poklusu.

„Ty jsi elfka,” houkl za ní ještě Thundrick.

Nahnaly se jí do pusy hordy nadávek, ale všechny je spolkla. Zpomalila, až je její tempo téměř rovnalo rychlejší chůzi. I tak viděla, že je to na Jsen příliš rychlé.

„Nemusíš na mě čekat,” zasípala Jsen. Viděla, že jí nestačí.

„Nevadí ti to?”

„Ne, jen běž.” Snažila se na ni pousmát, ale na nic se nezmohla.

Kvenlia ji tedy nedůvěřivě opustila. Zrychlila tempo a brzy stála před Thundrickem. Když viděla jeho pohled, se zasupěním přidala další dvě kolečka. Na konci z ní lil pot, ale pořád vypadala lépe než Jsen. Měla trochu strach, že dívka omdlí. Nabídla jí tedy alespoň měch s vodou.

Jsen hltala vodu plnými doušky. Myslela si, že je ve formě. Možná opravdu byla, ale ne na Thundrickovo poměry. Sotva popadla dech, válečník je hnal k boxovacím panákům. Dívka žasla nad Kvenliinou silou a mrštností. Oba se jí snažili poradit, jak vést údery a musela uznat, že se trochu zlepšovala.

Pokračovali s výcvikem celé dopoledne, až měla Kvenlia pocit, že se Jsen opravdu zhroutí. Musela už Thundricka zarazit, protože nevypadal, že by chtěl skončit. Doprovodila pak Jsen k jejímu pokoji. Imiris se za celou dobu neukázal.

„Odpoledne mám v plánu sejít se s Qvelií. Nechceš jít se mnou?” zeptala se ve dveřích Kvenlia.

„Jako… Jako za královnou?” vykoktala ze sebe Jsen. Nedokázala si představit, že by měla tu čest spatřit královnu elfů na vlastní oči.

„Ano, královnou,” usmála se Kvenlia. Vzpomněla si, že sama cítila podobné obavy. Qvelie byla neuvěřitelná osobnost. Věděla, že to bude pro Jsen šok.

„Mám se nějak vhodně obléct?” Absolutně neměla ponětí, co se slušelo a co ne.

„Vezmi si, co je ti pohodlné. Tady se nedodržují nějaké standardy postavení. Vyzvednu tě po obědě. Dáme si společnou kávu.

Jsen přikývla a vklouzla do komnaty. Nervozitou se jí začaly potit ruce. Já se setkám s královnou? Znělo jí to neuvěřitelně. Najednou na ní ale dolehla únava z drsného tréninku. Jakoby někdo vyslyšel její přání, protože když otevřela koupelnu, setkala se s napuštěnou vanou. Rychle se vysvlékla a vstoupila do horké vody. Z úst jí uniklo slabé zasténání. Ponořila se pod hladinu a začala se mydlit květinovým mýdlem. Teplota, která ji rozvolňovala svaly, kolébala její mysl. Brzy upadla do spánku, s hlavou opřenou o kraj vany.

Slyšela naléhavý hlas. Přicházel k ní z dálky a neustále zesiloval. Volal její jméno. Cukla sebou, když jí obrovské dlaně uchopili tvář. Prudce otevřela oči.

„Jsen!” Chvíli jí trvalo, než rozeznala tvář, které hlas patřil.

„Díky bohu,” zamumlal Imiris, když se Jsen přestala vzpouzet. „Myslel jsem si, že se ti něco stalo. Klepal jsem na oboje dveře, ale neozývala jsi se.” Vstal z podřepu a zapotácel se od vany o kousek dál. Jsen před ním byla úplně nahá a bubliny ve vodě zakrývali příliš málo. „Omlouvám se,” vyhrkl rychle.

I Jsen pomalu docházelo, proč se odtáhl. Rychle vystřelila rukama, aby si zakryla odhalená prsa a přitiskla nohy k sobě. Obě tváře jí zbarvil výrazný ruměnec. Cítila najednou hrozné horko, i když voda už dávno vychladla. Najednou se opět objevilo to podivné jiskření.

„Usnula jsem,” vykoktala ze sebe nesmyslně. Cítila se trapně, ale zároveň vnímala, že je to takhle správně. Ta situace, ve které se ocitli. Imiris přistoupil blíž a její srdce hloupě poskočilo, zastavilo se, a zase se rozběhlo. Mysl najednou začala pracovat naprosto neracionálně. Nepochopila, co ji k tomu činu vedlo.

Podal jí ručník a doufal, že se do něj zabalí a odpustí mu. Místo toho, aby si od něj ručník vzala, ale udělala něco, co ho naprosto zaskočilo. Vstala z vody a nedbala na to, že je nahá. Dala mu ruce kolem krku a téměř na něm díky jeho výšce visela. Přitáhla se a vtiskla mu váhavý polibek na ústa. Vytřeštil oči a chytil ji pod pažemi. Mírně ji odtáhl, aby se jí mohl nevěřícně zahledět do obličeje.

„Já… Omlouv..” Jsenina slova zanikla. Pohltila je Imirisova ústa, která se k ní tiskla znovu a znovu. Ruce, které jí před chvílí držely pod pažemi, sklouzly k jejím bokům. Kůže se jí pod ledabylým dotykem napínala. Na okamžik ztratila podlahu pod nohama, protože ji Imiris vytáhl z vany. Neobratně mu opětovala polibky, které se s každým dalším prohlubovaly. Prsty mu zajela do tmavých vlasů. Téměř zasténala, když zjistila, jak jsou hebké.

„Neměli bychom…” vysoukala ze sebe zadýchaně. Odpovědí jí bylo neurčité zamručení.

Imirise spalovala nekonečná touha. Postupně si ji přitahoval blíže k tělu a společně postupovali směrem do Jsenina pokoje. Nezastavila ho, když jí položil na postel a sundal si košili. Mysl mu splašeně přeskakovala a on nedokázal zachytit moment, kdy ta touha a potřeba vznikla. Cítil dívčin pohled, který neskrývavě putoval po lesklých svalech. Zaváhal, jakoby čekal na její svolení.

Nestyděla se. Ne. Bylo to opravdové, to mezi nimi. Ať už to bylo cokoliv. Rychle to vzniklo a hrozilo, že to i rychle pomine, ale teď si nad tím nedovolila přemýšlet. Nepatrně na elfa kývla a dala mu tím svolení k tomu, k čemu se oba chystali.

Imiris si klekl obkročmo jejího pasu a znovu ji začal líbat. Rty uctíval ty její. Pomalinku se přesouval níže a lemoval její čelist. 

Jsen přerývavě dýchala. Prsty křečovitě svírala prostěradlo a neměla nejmenší tušení, co má dělat. Bože. Z úst jí uniklo hlasité zasténání, když jí Imirisův jazyk polaskal bradavku. Zkroutila prsty na nohou pod návalem vzrušení, které jí šimralo hluboko v podbřišku. Cítila vlhkost mezi stehny. Zrak upřela do Imirisovo vlasů a konečně se pustila prostěradla. Zajela mu prsty do vlasů a trhla mu hlavou lehce dozadu.

„Imirisi,” špitla zadýchaně. Hleděla mu zpříma do očí.

„Já vím,” odpověděl zastřeným hlasem. Měl pocit, že nějakým způsobem rozumím, co mu chtěla říct. Dovolil jí, aby se zvedla. Sledoval, jak třesoucíma se rukama rozepíná pásek jeho kalhot.

Když mu Jsen sundala kalhoty, zůstala ohromeně civět. Jistě, nebyl její první, ale… Pane Bože. Nebyla si vůbec jistá, zda se do ní vejde. Imiris se na ní vrhl. Líbal ji s nově nabytou naléhavostí. Jejich jazyky se proplétaly a vířili. Jsen pocítila jehké bodnutí ve rtu a trhla sebou.

„Promiň,” vyhrkl Imiris. Nechtěl jí ublížit, ale přesto se mu povedlo kousnout ji do rtu.

„Nic se neděje, jen jsem se lekla. Vlastně se mi to docela líbilo,” na důkaz svých slov olízla krev ze svého rtu. Imiris si jí nevěřícně prohlížel z ohromné blízkosti. Na nic nečekala a přitáhla si ho nad sebe za zátylek.

Imiris žasl nad tím, že se jí to líbilo. Samozřejmě, že jemu také. Chutnala jako lehký svěží vánek. Její krev byla tak čistá. Do dlaní sevřel její prsa a svíral je čím dál pevněji. Sklonil se, až na Jsen nalehl z větší části.

Když Jsen ucítila v oblasti podbřišku jeho tvrdost, rozproudila se jí krev ještě rychleji. Proudila jí v žilách jako divoká řeka. Obmotala mu nohy kolem pasu, takže mu byla celá vydaná na pospas.

Zpřel si ruce vedle její hlavy. Měl pocit, že jí nahlíží do samotného nitra, když řekl: „Může to trochu bolet.” Věděl, že jsou mezi elfi a lidmi jisté rozdíli a opravdu jí nechtěl ublížit. Usmála se a ukradla mu další polibek. S jeho nástupem sevřel prostěradlo u její hlavy a pronikl do ní. Z úst se mu vydralo majetnické zavrčení. Jsen pod ním naopak hlasitě zasténala a prohnula se v zádech jako luk. Oddaloval a přibližoval své boky v pomalém a plynulém rytmu, který mu připadal jako jistý druh mučení. Chtěl víc. Byla tak moc vlhká a kluzká, že ho to přivádělo k šílenství.

„Víc,” vydralo se jí z úst mezi těžkými vzdechy. Poznala, že se drží na uzdě, aby jí neublížil. Přesto že na začátku cítila silnou bolest, když do ní poprvé vnikl, nyní pomalu ustupovala a rozlévala se v blaženost. Roztahoval její svaly a ona toužila po tom, aby se nedržel zpátky. Imiris jí vyslyšel. Zrychlil své přírazy a sál krev z jejího rtu. Sál celou její podstatu. Když už měla pocit, že vybuchne, přitáhl si jí k sobě. Nyní na něm seděla a oba udávali zběsilé tempo. Chytil ji za vlasy, až zaklonila hlavu. Silně přirazil a ona explodovala. Před očima se jí rozzářili miliony hvězdiček a v břiše se jí honilo hejno motýlů. Vydral se z ní výkřik, který se rozlehl po místnosti.

Imiris se v ní stále pohyboval. Zrychloval a přidával na intenzitě a chvíli po ní ho také strhla vlna slasti. Hučení v hlavě ustalo a naplnilo ji čiré štěstí. Zůstal v ní, když ji opět položil na zmuchlané prostěradlo. Oba přerývavě dýchali, ale on cítil její štěstí. Proto byl i on štastný tak, jak dlouho nebyl. Svou dlaní jí začal jemně kroužit po jemném břiše. Nakonec z ní vyklouzl a Jsen nesouhlasně zamručela. Pousmál se.

Dívka mu prsty zlehla přejížděla po vyrýsovaných svalech na jeho břiše. Hlavu si uložila na jeho širokou hruď a soustředila se na jeho hluboký dech. Vychutnávala si jeho silné obětí a to, jak si jí paží přivynul k sobě. Nevěděla, kolik času uběhlo, zatím co jen tak leželi. Byl to Imiris, kdo protnul tu husté a zároveň lehké ticho.

„Měl bych jít. Ale než opravdu odejdu, chci abys věděla, že to pro mě opravdu mnoho znamenalo. Děkuji ti, Jsen, žes mi tohle umožnila.” Nevěděl, jak dostatečně vyjádřit svou nákonost a nakonez z něj vylezlo tohle. Snad to nepochopí špatně.

„I pro mě to něco znamenalo,” špitla s ruměncem ve tváři. Najednou v ní hrklo. „Také mám vlastně plány. Kvenlia mě pozvala na kávu s královnou,” sklousla si protržený ret, „musím se připravit. Uvidíme se brzy, že ano?” dodala poněkud váhavě.

„Ano. Uvidíme se dřív, než si uvědomíš, že ti chybím.” Imiris se pousmál, načež si začal sbírat svoje oblečení. Vklouzl do kalhot a košile. Látka ho na kůži najednou podivně dráždila. Vtiskl Jsen na čelo polibek, než z pokoje vyklouzl.

?

„Proč jsi tak roztěkaná?” nadzdvihla Kvenlia. Čekala na Jsen v křesle u okna. 

Dívka roztržitě přehrabovala oblečení ve skříni, které před hodinou přinesly služebné společně s pozdním obědem. Myšlenky se jí honily kolem předešlých událostí.

„Jsem nervózní. Však víš, královna…” Nedokázala se soustředit a představa setkání s královnou jí rozhodně nepomáhala. „Myslíš, že jsou tyhle šaty vhodné?” zeptala se a ukázala Kvenlie světle zelené šaty.

Kvenlia si jí zkoumavě prohlížela. Něco na Jsen bylo jinak. „Ano, určitě jsou vhodné. Už jsem ti říkala, že na oblečení moc nezáleží. Jedná se jen o kávu, Jsen. Nemusíš se kvůli tomu tak stresovat.”

To se ti řekne. „Jo. Máš pravdu.” Vzala si šaty do koupelny a převlékla se. Žasla nad tím, jak jí sedly. Vyšla ven a s Kvenliou zamířila váhavým krokem ven z komnaty.

Myslela si, že se sejdou někde uvnitř. Překvapilo ji, když Kvenlia zamířila ven z paláce. Prošly zahradami, až se dostaly do její části za palácem. Ve stínu vysokého dubu se nacházely lavičky a malý stolek. Jsen se trochu zarazil dech, když spatřila postavu, která se k nim přibližovala. Sdce jí splašeně tlouklo a na okamžik se zastavilo, když královna promluvila.

„Zdravím vás a moc ráda tě poznávám, Jsen,” Qvelie natáhla ruku a položila ji na dívčino rameno. Jsen sebou cukla a třeštila oči.

„R-ráda vás poznávám. Chci říct, že je to pro mě čest, Vaše Veličenstvo,” vykoktala ze sebe Jsen. Nevěděla, co má čekat, ale stejně byla zaskočená. Královna působila tak… Netušila, jak to správně popsat. Staře? Vlídně? Mladě? Byla zmatená.

„Říkej mi Qvelie, děvče. Kvenlia mi o tobě říkala i Imiris se zmínil. Stejně bych se ale o tobě ráda dozvěděla od tebe.”

Jsen sebou při Imirisově jméně jemně cukla a do tváří se jí vkradl nach. Nicméně se na královnino pokynutí společně s Kvenliou usadila na lavici a pustila se do vyprávění svého příběhu. Cítila na sobě pronikavé pohledy obou žen, ale po chvíli si na ně zvykla. Brzy se uvolnila a nakonec strávila moc příjemné odpoledne ve společnosti neuvěřitelných žen.

Později, když Kvenlia doprovázela Jsen do jejích komnat, si konečně uvědomila, co bylo jinak. Ten pach. Znala ho. Neměla tolik zkušeností se svým novým tělem, proto ji tak dlouho trvalo, než na to přišla. Pokud to zaznamenala ona, musel na to přijít i královna, přesto nic neřekla.

„Co je?” zeptala se Jsen, když si všimla, jak na ní Kvenlia zírá. Upřímně ji to vyděsilo a nevěděla, co si o tom má myslet.

„Poslyš, už vím, proč jsi byla tak roztržitá. Zpočátku jsem to nedokázala rozšifrovat, ale teď už to vím. Nemusíš se za to stydět, ale pokud to nebyla tvá vůle, musíš se mi svěřit. I když si myslím, že Imiris není takový, stejně se chci ujistit. Je všechno v pořádku?”

„Cože?!” Jsen byla naprosto ohromená. „Jak jsi na to přišla?”

„Tvůj pach. Je jiný a mísí se s jeho,” vysvětlila Kvenlia.

Jsen okamžitě zrudla a kdyby mohla, tak se hanbou propadne do země. „Jo, ano, jsem v pořádku. To mezi námi, ať je to cokoliv, je v pořádku,” vysoukala nakonec ze sebe. Nebyla zvyklá mluvit o tak intimních věcech. Překvapilo ji, že Kvenlia vypadala, jakoby se bavily o vaření. Byla naprosto nezaujatá. Nevěděla, jak ji ta otázka napadla, ale ihned zalitovala, že ji položila. Ale bylo už pozdě. „Ty už jsi s někým..? Však víš…” Pořád to nedokázala vyslovit nahlas a ani nevěděla proč.

Kvenlia se posmutněle usmála. „Tak v tom případě vám to moc přeju, hodíte se k sobě. A ne, Jsen, ještě jsem s nikým nespala. Nějak nebyla příležitost… No a když už to vypadalo, že ano, celý můj život se obrátil vzhůru nohama.” Nepatrný úsměv z tváře zmizel stejně rychle, jako se objevil.

„To je mi líto, nechtěla jsem tě ranit.” Jsen mezitím otevřela dveře do svého pokoje. Cítila se na nic z toho, že otevřela starý zármutek, který Kvenlia pečlivě schovávala.

„V pořádku. Myslím, že už jsem se přes to s větší části přenesla. Budoucnost je mnohem důležitější, než minulost. Zítra s tebou počítám na cvičišti,” řekla na konec a s tím se se Jsen rozloučila.

?

Zamířila do svých komnat a těšila se, až si bude číst do noci.. Jenže když si sedla do pohodlného křesla s knihou v ruce, zmohla ji únava. Ještě než dočetla první stránku, ponořila se do spánku. Do své náruče ji polapil děsivý sen. Temnota jí naplnila každičkou část těla. Svíjela se a kroutila a způsobovala neuvěřitelná muka. Pak ale uslyšela hlas. Hlas temnější a chladnější než cokoliv, co znala.

„Kvenlio, nadešel tvůj čas. Schovávala jsi se příliš dlouho. Chci ale, abys veděla, že i já dokážu být velkorysý. Mám tvou sestru,” hlas zněl, jakoby se usmíval.

Kvenlie přeběhl mráz po zádech. Přesto, že nic neviděla a vše se odehrávalo v její mysli, byla k smrti vyděšená. Její sestra? Myslela si, že je mrtvá a přestala doufat. „Ona je… Je naživu?” vykoktala nakonec ze sebe. Její hlas se rozplynul do prázdna.

„Ach ano, je živá. Ale nemusí to tak zůstat.”

„Máš i jeho?” odvážila se zeptat Kvenlia, když jí došlo, kdo bude zřejmě majitelem onoho chladného hlasu.

„Myslíš Arma? Ano, je se mnou a je v pořádku, než se začneš ptát.” Temný hlas si s ní pohrával.

„Co ode mě chceš?” zeptala se vystrašeně Kvenlia.

„Mám pro tebe nabídku. Můžeš jednoho z nich osvobodit. Výměnou za tvou sestru nebo Arma ale chci tebe. Myslím, že je to fér obchod.”

„Jen jednoho?” Začala se jí zmocňovat vnitřní panika. Neměla tušení, jak si má vybrat. Ale musela to zkusit.

„Ano, i tak je to ale štědrá nabídka. Můžou zemřít oba, když se orzhodneš špatně.”

„Mám podmínku,” nasadila bojovný hlas.

Fryn se uchcechtl, protože zřejmě poznal její strach. „Ano?”

„Chci s každým z nich mluvit, abych se mohla rozhodnout,” hroutila se zevnitř, ale pořád doufala, že nějak zachrání oba.

„To zní jako zajímavá záležitost. Ostatně proč ne. Dám ti s každým z nich půl hodiny.”

Tak málo času, pro tak velký čin. Přikývla, i když netušila, jestli jí temný pán vidí. „Kde se sejdeme?” zeptala se odhodlaně.

„U skal za městem. Je to kousek. Buď tam zítra v podvečer a přijď sama.”

„Netrefím tam, dovol mi přijít s přítelem.”

„Jen vy dva, nikdo jiný,” hlas zněl tak autoritativně, až Kvenliu přeběhl znovu mráz po zádech.

„Ano. Co uděláš s tím, kterého si nevyberu?” chtěla ještě vědět.

Fryn se začal smát a ten zvuk zněl jako bodání nože. Protínal jí kůži a měla pocit, že doslova, i když to byl sen.

„Ne, neeee!” začala křičet z plných plic. Hrdlo ji pálilo a nestačila se nadechovat. Plíce se sevřely.

„Proboha, Kvenlio, prober se!” křičel na ni zděšený hlas. Někdo jí třásl rameny. Pomalinku začínala cítit vlastní tělo. Vytřeštila oči a s trhnutím se posadila.

„Už je to v pořádku, byl to jen sen.” Imiris. To jemu patřil ten vyděšený hlas.

„Co se stalo?” Prohlédla si samu sebe a uvědomila si, že její kůži pokrývá ledový pot.

„Přišel jsem za tebou, protože nám posel přinesl zprávu. Spala si, tak jsem se posadil a rozhodl se, že počkám, než se probudíš. Jenže najednou jsi začala mluvit ze spaní a házet sebou. A to, co jsi říkala, znělo dost děsivě, Kvenlio. Co se ti zdálo? S kým jsi ve snu mluvila? Měla jsi strach, poznal jsem to,” ustaraně se na ni díval a pořád sledoval jakoukoliv známku strachu, který si sen sebou přinesl.

Kvenlia se snažila vzpamatovat. Pořád nechápala, co se jí sen snažil říct. Nebo to byla skutečnost? „V čem spočívala zpráva, kterou posel doručil?” zeptala se nakonec místo odpovědi.

„Viděli ho, nebo alespoň si to myslí. Spíše ho cítili. Fryna. Bylo to nedaleko Liquendiru,” jeho hlas byl plný hořkého strachu a vzteku.

Zbledla ještě víc. Tyhle dvě náhody dohromady, to nemohly být jen náhody. „Mluvila se s ním, Imirisi. Mluvila jsem s Frynem. Říkal, že drží mou sestru i Arma a že oba žijí. Mám se s nimi zítra v podvečer setkat. Nechá mě s oběma z nich promluvit. Jednomu z nich můžu zachránit život, za výměnu toho mého,” když to říkala takhle nahlas, dělalo se jí z toho špatně ještě víc. Nedokázala si představit, jak by si měla vybrat. Ano, Mia byla její sestra, ale na Armovi jí taky nesmírně záleželo, akorát jiným způsobem. Začala se znovu neovladatelně třást.

Imiris ji objal a snažil se jí poskytnout alespoň malou útěchu. „Doufám, že se s ním nehodláš setkat,” nadhodil zděšeně, i když už tušil odpověď.

„Musím to alespoň zkusit, Imirisi. Nemohla bych žít s pocitem, že kvůli mě přišli o život.”

„Takhle ale o život přijdeš dost možná ty,” konstatoval.

„Pochop to. Prosím.”

Imiris si z hluboka povzdechl a zakroutil hlavou. Věděl, že nemá na vybranou. „Král ani královna to nedovolí. Je to příliš nebezpečné.”

„Nemusí to vědět. Zítra musím být v podvečer u skal za městem, ať to stojí, co to stojí. Dovedeš mě tam, prosím? Nemám nikoho jiného, koho bych o to mohla požádat.” Položila Imirisovi ruku na svalnatou hruď a vnímala jeho dech. Působil na ni uklidňujícím dojmem.

Dlouho si ji prohlížel, až nakonec zoufale vydechl. „Dobře, dovedu tě tam... Ale slib mi, že neuděláš žádnou nečekanou hloupost. Nemůžeme tě ztratit,” myslel to upřímně. Nedokázal si představit život bez ní, i když měl teď po svém boku Jsen. Kvenlia byla jako sestra, kterou nikdy neměl. Přirostla mu k srdci.

„Děkuju,” vydechla Kvenlia do jeho hrudi. 

Ještě dlouhou dobu se nechala objímat, než se konečně odtáhla. Rozloučila se s Imirisem a zamířila do koupelny. Potřebovala dlouhou koupel, ke které si vzala do vany knihu. Tedy vlastně si ji nevzala, sama se zjevila na okraji vany, jakoby ji vybízela ke čtení. Byla to ta kniha, kterou předtím zakoupila ve městě s Imirisem. Jedna stránka byla založená. Kvenlia podiveně zdvihla jedno obočí. Nevybavovala si, že by jakoukoliv stránku zakládala. Nalistovala ji a nahlas přečetla, co stálo na jediných pár řádcích, které se nacházely v prostředku stránky.

„Až se den změní v noc, nastane čas postavit se zlu. Stínem a temnotou bylo vše špatné vpuštěno na svět a jedině tím samým to může být posláno nazpět. Bude to těžká volba. Finální rozhodnutí může svět zachránit, nebo zničit.”

Měla pocit, že jí po zádech přeběhly ledové prsty. Rychle knihu zaklapla. Těch pár vět znělo děsivě a ona netušila, co si z nich má odnést. Ale na sto procent věděla, že je nikdy nesmaže ze své paměti.

Když voda vychladla, vylezla ven a zachumlala se do tlustého županu. Potřebovala si odpočinout. Doufala, že jí tentokrát žádný sen nenavštíví.

 

---