O strážných andělech a o vražednosti duchovní nevědomosti

    V povědomí lidí je zažito, že každý z nás má svého strážného anděla, který nás chrání a pomáhá nám. Tento názor je v něčem správný a v něčem nesprávný. Správný je v tom, že každý má opravdu svého pomocníka, nebo vůdce. A nesprávný je v tom, že to vůbec není anděl.

 

    Proč?

 

    Protože andělé jsou bytosti vysoce duchovně stojící a lidé naší země jsou bytosti nízko duchovně stojící. Rozdíl mezi jedněmi a druhými je tak obrovský, že lidé by anděly nebyli schopni pochopit a nerozuměli by jim.

 

    Proto mají takové pomocníky a vůdce, které jsou schopni chápat a rozumět jim. Jsou to totiž stejní lidé, jako oni sami, ledaže již odložili své fyzické tělo a nacházejí se v jemnější úrovni bytí. V této jemnější úrovni však poznali a přehlédli své chyby, kterých se dopouštěli na zemi. A právě proto, že se stali duchovně zralejší, než pozemští lidé, a zároveň nejsou od nich ještě příliš vzdálení, mohou jim efektivně pomáhat. Mohou je vnitřně vést a usměrňovat tak, aby se vyvarovali týchž chyb, jakých se dopouštěli oni sami, když ještě žili na zemi.

 

    Naši vůdci a pomocníci se tedy s námi spojují na základě duchovního zákona stejnorodosti. Čili na základě stejných chyb a nedostatků.

 

    A toto spojení je užitečné pro obě strany. Pro nás pozemské lidi tím, že nás usměrňuje a vede někdo, kdo měl na zemi naprosto stejné chyby, jako máme my. Kdo je však přehlédl, poznal jako špatné, zbavil se jich a umí proto ukázat, jak to máme a můžeme udělat i my. K tomu nás vybízí svými vnuknutími, která jsou součástí našeho svědomí.

 

    Ale prospěšné je to i pro našeho vůdce a pomocníka v tom smyslu, že pokud svým působením dosáhne toho, že se my na zemi zbavíme nějaké chyby, nebude se již muset on sám kvůli tomu opět narodit na zemi.

 

    Neboť platí, že pokud někdo chybil pozemsky, musí to i pozemsky napravit. Takový je zákon! Když však vůdce dosáhne svými vnuknutími a pokyny nápravu u svého pozemského chráněnce, splní zákon tím, že svou chybu napraví jeho prostřednictvím i čistě pozemsky. Proto se již nebude muset kvůli tomu na zemi narodit.

 

    A když se pozemskému člověku takovýmto způsobem podaří odstranit jednu svou chybu, přichází okamžitě na řadu druhý vůdce a pomocník, aby s ním začal pracovat na odstranění další chyby.

 

    Jak je tedy vidět, prospěch je oboustranný. Pozemský člověk získává vždy přesně takového vůdce, který kdysi měl jeho vlastní chyby a prožil všechny jejich negativní důsledky sám na sobě. Proto může řadit a pomáhat z vlastní zkušenosti. A  může také dokonce pozemského člověka i před mnohým ochránit, bude-li dbát jeho tichých vnuknutí a napomínání.

 

    Zde však narážíme na zásadní problém lidí ve vztahu k jejich vůdcům a pomocníkům. Problém spočívá v jejich vlastním chtění. Chtění člověka je totiž bránou k možnosti působení našeho vůdce a pomocníka, protože ve skutečnosti může vůdce pomáhat jen tehdy, když to my chceme. Když po tom toužíme, nebo o to prosíme.

 

    Neboť člověk může jen tehdy něco pocítit a prožít, když to chce, a když se o to ve svém chtění snaží. Pouze naším chtěním můžeme navázat spojení s naším vůdcem. Jen tímto způsobem nás může efektivně podporovat. V tomto spočívá rozdíl mezi duchovní nevědomostí a duchovním uvědoměním. Duchovně uvědomělý člověk ví o těchto skutečnostech a vnitřně s nimi pracuje. Proto se snaží svým chtěním vědomě plně otevřít bránu k působení svého vůdce, a snaží se naslouchat jeho radám a vnuknutím. A samozřejmě se snaží podle nich i řídit.

 

    Duchovně nevědomý člověk však o těchto věcech neví, nechce vědět a ignoruje je. Tím však nesmírně oklešťuje možnost působení vlastního vůdce a pomocníka. Nebo ji téměř úplně znemožňuje. Takový člověk pak zůstává vlastní vinou sám a bez pomoci. Zůstává bez vedení, protože se od něj svým vlastním chtěním, nebo lépe řečeno nechtěním sám odstřihl.

 

    Tyto skutečnosti byly důležité vždy, protože ovlivňovaly osudy lidí a jejich zásadní životní rozhodnutí, které následně vedly jednotlivé lidské bytosti ke štěstí, nebo k neštěstí. Avšak v dnešní době se jejich důležitost ještě znásobuje, protože žijeme v době očisty země, a v ní bude každý z nás konfrontován s nejrůznějšími hraničními situacemi. V nich bude záležet, jak se rozhodneme a co uděláme. Budeme-li vědomě usilovat o to, abychom vnímali vnuknutí svých vůdců a zařídíme se podle nich, vzrůstá naše šance projít nastávajícím očistným děním bez úhony.

 

    Podívejme se v této souvislosti na nedávné katastrofální zemětřesení v Turecku, s obrovským množstvím obětí na životech. Já osobně jsem přesvědčen, že mnozí tito lidé byli na blížící se nebezpečí upozorňováni nejen svými vlastními vůdci a pomocníky, ale také přírodními bytostmi, připravujícími a spouštějícími toto tragické přírodní dění.

 

   Jsem přesvědčen o tom, že se lidi intenzivně snažili varovat prostřednictvím vnitřních vnuknutí a prostřednictvím citu. Žel, tyto možnosti pomoci však byly zablokovány lidským chtěním. Tyto možnosti kontaktu a komunikace nebyly lidským chtěním aktivovány. A proto lidé nic nepoznali a nic nevnímali. Proto zněly do prázdna naléhavé hlasy jejich vůdců, jakož také hlasy jejich bytostných pomocníků, čili přírodních bytostí. Zněly do prázdna, protože lidé se o tyto věci nikdy nezajímali. Protože ignorovali existenci vůdců a pomocníků, které každý z nás má, a nikdy k nim prostřednictvím vlastního chtění nehledali cestu. Proto tato cesta zůstala neprůchozí a výstrahy, které po ní mohly přijít, nepřišly. A proto tito lidé zahynuli, přestože nemuseli.

 

    To, co se stalo v Turecku, berme proto jako naléhavé varování a jako výstrahu. Jako varování před vražednou duchovní nevědomostí, v níž setrvává většina lidské populace naší planety.

 

    A právě proto je zapotřebí duchovní probuzení a obrození. Právě proto je třeba rozvíjení základních duchovních znalostí, neboť vývoj na naší planetě dospěl do stavu, kdy nás duchovní nevědomost a duchovní ignorance zabije.

 

    Ve všemoudrosti našeho dobrotivého nebeského Otce jsou pro každého jednotlivého člověka nachystány velké pomoci, aby mohl obstát ve svém vlastním životě, a aby mohl obstát v nadcházející očistě země.

 

    Avšak tyto pomoci musí člověk chtít. V tom spočívá výsada jeho svobodné vůle. Nikdo ho nemůže nutit, ani ho nikdo nebude nutit. Jedině on sám musí chtít. On sám musí svým chtěním otevřít bránu k působení a k možnosti projevu jeho vlastních pomocníků a vůdců. On po tom musí toužit, on o to musí prosit a on to musí chtít. Potom se mu dostane toho, co chtěl. Dostane se mu vnuknutí a upozornění, kterými se má řídit. Dostane se mu jich skrze impulsy jeho svědomí a jeho citu, čímž se radikálně zvyšují jeho šance úspěšně zvládnout veškeré nadcházející dění.

 

    Kdo však nechce, nic neaktivuje a nic nedostane. Jeho duchovní ignorance mu pak v rozhodujících momentech znemožní zachytit upozornění a výstrahy jeho pomocníka. Proto zůstane úplně sám a bude kráčet vstříc neštěstí. Tak, jak se to žel stalo mnoha lidem v Turecku, kteří se mohli zachránit.

 

    Ať se nám to všem stane ponaučením a výstrahou! Neboť čas posměchu z věcí duchovních a jejich ignorování definitivně končí, protože nastává nová doba, ve které bude schopen přežít jen ten, kdo je duchovní.

 

ve spolupráci s https://smeromkzivotu.blogspot.com/

---