Černá díra - 23. Volba

Volba

Kvenliin den se najednou neuvěřitelně táhl. Běžel podle vlastní časové osy. Od probuzení byla nervózní. Ať se snažila jakkoliv, všechny její myšlenky se ustavičně upínaly k večeru. Obavy se jí zařízly do kůže jako ostré žiletky a drásaly ji zevnitř. Ráno navštívila cvičiště, přesně jak měla ve zvyku. Jsen se k ní připojila a pořád ji sledovala. Několikrát se jí zeptala, co se s ní děje, ale Kvenlia nikdy neodpověděla, nebo řekla, že nic. Cítila se kvůli tomu lehce provinile, ale nemohla jí to říct. Čím méně lidí o tom vědělo, tím menší bylo i riziko, že se něco překazí. Byla ráda, že jí Thundrick dal co pro to do těla, protože alespoň na chvíli mohla zapomenout. Jak se rozhodne, to netušila.

Nepřekvapilo ji, když Jsen po výcviku vyzvedl Imiris. Věnoval jí zkoumavý pohled a vypadal, že se jí chce dotknout. Zavrtěla hlavou a Imiris chápavě přikývl. Položil svou dlaň na Jsenina ramena a odešel s ní do vnitřku paláce. Thundrick Kvenliu propustil, ale ona se ještě rozhodla oběhnout pár koleček po cvičišti. Když sotva popadala dech, postavila se před boxovacího panáka. Mlátila by do něj klidně několik hodin, kdyby ji sám Thundrick nevyhnal, aby si odpočinula. Překvapilo ji, že to říká zrovna on.

Když dorazila do svého pokoje, naložila se do horké vany a snažila se vyčistit si myšlenky. Také se chtěla naposledy pořádně umýt, protože podvědomě tušila, že k tomu dost možná nebude mít dlouho příležitost. Arm nebo má sestra? Uplynula už dlouhá doba a myslím si, že to oba těžce poznamenalo. Bude jim třeba ještě vůbec pomoci? Uvažovala nad tím pořád dokola.

?

„Co se to s Kvenliou děje?“ nadhodila Jsen, když procházela s Imirisem prosluněnými zahradami. Podívala se na urostlého elfa, který najednou ztuhl. „Nemusíš mi ni tajit, Imirisi. Ať je to cokoliv, nikomu bych to neřekla.“ Myslela to upřímně.

„Nic, jen,“ odmlčel se. „Slíbil jsem, že to zůstane mezi námi.“ Pořád působil upjatě a ustaraně.

Jsen pokrčila rameny a rozhodla se, že to nechá být. „Nechceš se večer podívat někam do města? Ráda bych viděla jako noční dění.“ Trochu se zdráhala, protože být s Imirisem pro ni bylo pořád nové. Zatím se vlastně jen poznávali. To, co spolu dělali předešlý den, je oba zmátlo. Najednou se jen opatrně oťukávali.

„Je mi líto, ale mám k večeru a v noci práci. Nedá se to odložit, promiň.“ Proboha, jak moc si přál vyrazit s ní do města a pořádně si užít nespoutané zábavy. Musel ale jít s Kvenliou, aby ji ochránil, i když nevěděl, jestli to vůbec dokáže.

Opět ji neřekl, o co se jedná. Vrtalo ji hlavou, proč je tak odtažitý. Nepřipadalo jí, že by měl ve zvyku něco tak moc tajit. Začínala o něj mít strach, i když věděla, jak moc je silný. „Nevadí. Můžeme jít jiný den,“ řekla nakonec.

Imiris přikývl a už nic dalšího neřekl. Tušil, že si to Jsen asi špatně vyloží. Po včerejším odpoledni měl chuť zahrnout ji laskavostmi, ale večerní plány mu do toho vrazily kůl. Nedokázal myslet na nic jiného než na nadcházející hrozbu. Co když se to zvrtne? Mohlo se pokazit tolik věcí. Neměl ponětí, jestli se vůbec dokáže ovládnout, až uvidí Arma.

Dovedl Jsen do jejího pokoje a posmutněle se na ní usmál. Na rozloučenou jí vtiskl jemný polibek na čelo a zhluboka nasál její vůni. Sám zamířil do svého pokoje, aby se stihl převléknout. Připozdívalo se.

?

„Nerozmyslela sis to?“ Pořád v to doufal, i když to byla marná naděje. Stál ve dveřích jejího pokoje a sledoval, jak si roztřesenýma rukama obouvá boty. Pociťoval strach, který z ní sálal do prostoru a naplňoval každou skulinku místnosti. Chápal to, on sám byl vystrašený. Byla to ohromná hloupost, setkat se s Frynem jen ve dvojici. Co když to byla past…

Kvenlia po něm střelila pohledem. Odhodlání v jejích očích mu bylo dostatečnou odpovědí. „Půjdeme pěšky?“ zeptala se místo odpovědi.

„Ne, pojedeme na koni. Skály jsou sice kousek za městem, ale chůzí by to trvalo mnohem déle.“

„Ale co když si nás na koni někdo všimne?“ Bylo jí jasné, že neprojedou bez všimnutí. Minimálně okolo stráží u hradeb.

„Nemusí vědět, kam jedeme,“ v duchu si ale přál, aby to věděli úplně všichni. Aby jim mohl kdokoliv pomoci, kdyby se věci příšerně pokazily. „Řeknu jim, že jedeme pozorovat noční zvěř. Což je mimochodem skvělá podívaná. Spoustu zvířat v noci vylézá a loví.“

Přikývla a vydala se za ním chodbou do stájí. Imiris si vyžádal běláka, na kterém přijeli do Liquendiru. Vytáhl se do sedla a pomohl Kvenlie, aby se mohla posadit před ním. U bran opravdu potkali stráže, kteří se zvědavě ptali, kam jedou takhle pozdě. Za hradbami zatočili doprava a dlouhou dobu jeli podél nich. Na jejich konci Imiris směřoval běláka dál, směrem do lesů.

„Mám strach,“ přiznala Kvenlia, když mezi kmeny stromů zahlédla okraje skalisek. Pootočila se na strnulého Imirise a snažila se pochopit jeho emoci.

„Já vím,“ odpověděl. Než si to stačil rozmyslet, položil svou dlaň na tu její. Nechtěl ji rozrušit tím, co by jí dozajisté řekl. Cukla sebou, protože už jeho dotyk dnes jednou odmítla. Proto ji sevřel pevněji, aby nemohla uniknout. Byla to jediná možnost, jak jí mohl pomoci. Třeba, pokud bude silná a nebude mít strach, líp ustojí situaci, která ji čekala.

„Děkuji. Nechtěla jsem být odmítavá, Imirisi. Omlouvám se. Jen prostě… Je toho na mě moc. Myslela jsem, že už jsem nejhorší přečkala, ale minulost bude vždycky součástí mě. Už jen tohle setkání je toho důkazem,“ odmlčela se a nepatrně se na elfa usmála.

Imiris seskočil ze sedla a pomohl Kvenlie. Koně uvázali ke stromu tak, aby nebyl přímo na očích, ale aby zároveň nebyl daleko. Měl takový pocit, že by jim útěk ale stejně nepomohl.

Slunce se přehouplo za obzor v okamžiku, kdy vešli na palouk. Oba se rozhlíželi, ale nikoho přímo neviděli. Drželi se při sobě. Imiris měl ruku nachystanou na jílci meče a Kvenlia svírala dýku v pravé ruce.

„Odhoďte ty zbraně. Nepřišel jsem s vámi bojovat,“ ozval se hlas zpoza nejbližší skály. Byl chladný a naprosto bez emocí. Oba dva se při jeho zvuku zachvěli.

„Ukaž se,“ křikl Imiris. „Chci vidět, že ani ty nemáš žádné zbraně, než odhodím ty své.“ Nebyl hlupák, aby se odzbrojil, pokud protivník mohl mít celý arsenál zbraní.

Zpoza skály vyšla tmavá postava. Postupně se přibližovala, až nakonec Kvenlia mohla spatřit Frynovu tvář. Ztuhla a po páteři jí přeběhl ledový mráz. Měl mramorově bílou pleť, černé vlasy a jeho oči. Jeho oči postrádaly bělmo. Byla to jen nekonečná čerň. Usmál se na ni a rozpřáhl ruce.

Imiris se vedle Kvenlii napjal. Neuvolnil se ani, když viděl, že temný elf nemá žádné zbraně. Velice ho udivilo, když zjistil, že z temného elfa nesálají žádné emoce. Byl jako chladný kámen. Snažil se nemyslet na to, v jakém stavu musela být Kvenliina sestra, pokud ji celou tu dobu držel. A Arm? Děsila ho ta podobnost, kterou měl s Frynem. Při jeho temných atakách působil téměř stejně.

„Odhoď ty zbraně, elfe. Vidíš, že nejsem ozbrojený. Nebudu s vámi diskutovat, dokud budete mít čepele v rukách.“

Kvenlia ihned odhodila dýku a vyzývavě koukla na Imirise. Zhluboka se povzdech a s lehkým zavrčením též odhodil svůj meč. „Kde jsou? Měla jsem za to, že tu budou oba s tebou,“ hlas se jí třásl, ať se snažila být jakkoliv silná.

„Napadlo mě, že se s nimi budeš chtít vidět v soukromí. Přeci jen jsou ti blízcí. Každý z nich čeká v jedné z jeskyní za mnou. Tvá sestra nalevo, Arm napravo. Máš hodinu na to vidět je oba. Jak si čas rozložíš, je na tobě.“ Fryn se usmál a odhalil špičaté zuby. Kvenlia by přísahala, že temnota kolem něj se stočila a znovu se rozběhla v malém výru.

„Proč jsi na ni tak laskavý a dáváš jí takového času a možnost výběru?“ Imiris mu nevěřil ani slovo z toho, co řekl. Byl si téměř jistý, že je to past. Že v jeskyních nikdo není.

„Kdybys byl na jejím místě pochopil bys, že to žádná laskavost není,“ odvětil posměšným hlasem.

Imiris zaskřípal zuby. Ten parchant měl pravdu a nelíbilo se mu to. Otočil se na Kvenliu, která stála jako solný sloup. „Určitě je to past, nevěřím, že v těch jeskyních jsou. Pojďme pryč,“ přemlouval ji.

„Musím to zkusit. Nemůžu riskovat, že v těch jeskyních opravdu jsou. Zabil by je oba dva. Věř mi, Imirisi, jako věřím já jemu.“ Otočila se k němu zády a pohlédla na nepřítele. „Jsem připravená.“

Elf nesouhlasně zavrtěl hlavou. Věděl, že nic nezmůže. „Ty zůstaneš zde, se mnou,“ zavrčel směrem k Frynovi.

„Samozřejmě. Kvenlio, koho chceš vidět jako prvního?“ obrátil se směrem k ní.

„Svou sestru,“ odvětila bez rozmyslu.

Fryn pouze přikývl a znovu jí věnoval ten zlomyslný úsměv. Posunkem ruky ji naznačil, aby šla doleva. „Jdi kousek rovně, pak tam uvidíš světlo. Obě jeskyně jsou celkem dobře odhlučněné, budete mít soukromí. Až budeš hotová se svou sestrou, Arm je v jeskyni napravo. Pamatuj, máš na oba jednu hodinu. Využij ji moudře.“ Ustoupil stranou, aby mohla projít a pak se zaměřil na Imirise. Už nepromluvil. Odehrávala se mezi nimi jakási vnitřní bitva.

Kvenlia se zachvěla, když prošla kolem Fryna. Jeho blízkost v ní probouzela chlad a starou bolest. Za první skálou se na chvíli zastavila. Opřela se o studený kámen a přiměla se zhluboka dýchat. Nedokázala si ani představit, co ji čeká. Bála se. Sotva se uklidnila, přiměla se pokračovat. Zahnula doleva po úzké pěšince, a jak Fryn řekl, brzy uviděla slabou záři vycházející z jeskyně. Před ústím se ještě na okamžik zastavila.

Když vešla dovnitř, srdce jí vynechalo jeden úder. Byla tam. Její sestra. Mia byla připoutaná u zadní stěny jeskyně. Řetězy byly dostatečně dlouhé, aby mohla dojít na okraj, ale ona se přesto choulila u ledové zdi. Vypadalo to, že dívka spí. Kvenlia se opatrně přibližovala.

„Mio, probuď se. Prosím,“ zavzlykala, když už stála skoro u ní. Pozorněji si ji prohlédla a do krku se jí nahnala žluč. Byla samá modřina a bledá jizva. Všude jí vystupovali kosti a vypadala jako duch. A její břicho… Proboha. Kvenlia si uvědomila, že Mia je těhotná. Byla si téměř jistá, kdo je otcem nenarozeného dítěte. Tentokrát se neudržela a s rukou na břiše se pozvracela. Nedokázala pochopit, jak někdo mohl páchat takové zvěrstvo.

„Mio,“ zopakovala ještě tišším hlasem. Poklekla vedle ní a slabě jí zatřásla kostnatým ramenem.

Chvíli se nic nedělo, ale nakonec se její sestra zavrtěla a otevřela oči. Leknutím sebou škubla a instinktivně si dala ruce před obličej.

Kvenlie vytryskly slzy. Nechtěla si ani představit, čím musela projít, když se vylekala už pouhého dotyku. „To jsem já. Tvoje sestra.“ Znovu se jí opatrně dotkla. Tentokrát už dívka neucukla.

„Kvenlio?“ Miin hlas zněl jako ostrý štěrk. Váhavě si sundala ruce s obličeje a zamžourala na svou sestru. „To není možné. Myslela jsem, že jsi…“ Nedokázala tu větu dokončit.

„Myslela jsem si to samé,“ Kvenliin hlas se trhal na kusy smutkem, který jí naplňoval. Váhavě svou sestru objala. Ta jí obětí neoplatila. Jen strnula, protože se neměla kam odtáhnout.

„Tvoje uši. Co se stalo?“

„O mě se teď nestarej. Potřebujeme si promluvit.“ Konejšivě ji hladila po propadlé tváři. Dala by jí cokoliv, kdyby mohla.

„Já… Jsi skutečná? Nebo jsem konečně mrtvá?“ Do zarudlých očí se jí vehnaly slzy.

„Co to říkáš? Jsme obě skutečné. Proč mluvíš, jako bys chtěla zemřít?“ Neměla sice Imirisovo schopnosti, ale ani je nepotřebovala. Z její sestry čpělo utrpení.

„Nemůžu dál žít s tím, co se stalo, Kvenlio. Ani nevíš, kolikrát jsem se modlila, aby mě konečně zabil. Zavraždili přede mnou Winlona. Usekli mu hlavu a donutili mě se na to koukat. Zneužívali mě. Nejsem ničím jiným než troskou. Jejich otrokem.“ Za řinčení řetězu si shrnula lem šatů, aby Kvenlia ukázala svou hruď.

Když spatřila Frynovo jméno vryté do kůže, měla znovu chuť se pozvracet. Ale potlačila to nutkání. Musela kvůli Mie zůstat silná. „Můžu tě osvobodit. Uzavřela jsem s Frynem dohodu.“ Nechtěl jí říct, v čem ta dohoda spočívala, ale měla za to, že to její sestra stejně ví.

„Nedělej to, prosí. Nezahazuj svůj život za ten můj. Já už to nedokážu. Podívej se na mě. Nosím v sobě jeho dítě. Démona. Něco mi musel píchnout, protože není možné, aby tak rychle rostlo. Nemůžu dovolit, aby vzešlo na tento svět. Nepřineslo by nic dobrého,“ chrlila ze sebe mezi vzlyky

Kvenlia byla zoufalá, když slyšela, jak o tom dítěti mluví. Ale co když má pravdu? „Mio, já…“

„Prosím. Prosím ukonči to. I kdyby zemřel a já byla volná, už nikdy nedokážu žít normální život. Zabij mě, prosím. Prosím….“ vzlykala neustále dokola.

Kvenlia se na ni snažila mluvit, uklidnit ji. Nic nepomáhala. Její sestra odmítala její dotek a neustále šeptala dokola to samé. Zabij mě.

„Je mi to strašně líto. Nic z toho se nemělo stát. Nezasloužily jsme si takový život. Já…“ hlas se jí znovu zadrhl a jen těžko ho dokázala znovu najít. „Musím už jít. Nemám moc času,“ zamumlala ke své sestře. Chtěla ji ještě obejmout, ale Mia se schoulila sama do sebe. Srdce se jí svíralo bolestí, když viděla, jak trpí.

„Nenechávej mě tu prosím. Zabij mě!“ zakřičela zoufale Mia, když se Kvenlia začala vzdalovat.

Sestřin křik se jí zařezával hluboko do kůže. I kdyby u sebe měla zbraň, nedokázala by to. Pořád doufala, že ji může zachránit. Přes proudy slz, které se jí hrnuly z očí, skoro neviděla na cestu, které se vinula opačným směrem. Pomalým krokem se šourala do druhé jeskyně, kde měl být Arm. Po setkání s Miou nevěděla, jestli v sobě najde sílu na další rozhovor. A jestli předtím měla pocit, že neví, co ji čeká, tak ze setkání s Armem byla ještě mnohem nervóznější. Nemohla tušit, jakou bude mít zrovna náladu, nebo jak ho pobyt v temnotě změnil.

Nahlédla do jeskyně, která byla stejně osvětlená, jako ta první. Pomalu posouvala svůj pohled do hloubi jeskyně, až… Byl tam. Zarazilo ji, že není spoutaný, jako její sestra, za ruce. Jediný řetěz by u jeho nohy. Šplhala pohledem po jeho statném těle. Zhluboka se nadechla a konečně mu pohlédla do tváře. Proběhl jí prudký šok. Oplácel jí pohled beze špetky lidskosti. V jeho očích se zračila pouze prázdnota a pobavení. A jeho vlasy… Dlouhý stříbrno-bílý cop byl pryč. Nyní měl krátký sestřih a vlasy mu trčely do všech stran. Pár zbloudilých pramínků mu padalo do očí. Vypadal úchvatně a Kvenlia to nedokázala popřít, ani díky prázdnotě v jeho pohledu. Ztratila veškerá slova. Mysl se jí rozpustila a nahradila ji hučící prázdnota.

Arm se k ní začal přibližovat a usmál se. V tom výrazu ale nebyla ani špetka pobavení nebo lásky. „Zdravím, dlouho jsme se neviděli.“

Ten hlas Kvenliu udeřil jako facka. Vyděšeně couvla. Byla pořád v šoku. Věděla, že to bude těžké. Musela se pokusit vrátit ho zpátky na dobrou stranu. Cítila k němu silné pouto, které ji pomalu škrtilo, když ho viděla v takovém stavu. „Arme, prosím tě,“ zašeptala hlasem plným strachu. „Vrať se na naši stranu. Musíš se oprostit tě od té temnoty, která tě svazuje.“

Chraplavě se zasmál. Neměl pocit, že by ho cokoliv svazovalo, kromě řetězu kolem jeho nohy. Nechal si ho nasadit dobrovolně, aby alespoň trochu vytvářel iluzi vězně. Jakousi zvrácenou část jeho já to těšilo. „Nic, kromě tohohle řetězu, který je tu jen tak mimochodem dobrovolně, mě nesvazuje. To, že jsem poznal otce, mi otevřelo oči. Ukázal mi spoustu věcí. Můžeš se k nám přidat a poznáš, co je to pravé potěšení a zábava.“ Znovu o krok přistoupil ke Kvenlie, která se zády opírala o kámen. Už neměla kam couvnout.

Jeho otec? Jestli byl Fryn jeho otcem, mnohé to vysvětlovalo. Ten chlad, tu temnotu. Všimla si stínu, který se začal plazit u Armových nohou a polekaně nadskočila. Ale co když jeho matka nebyla zlá? Jestli byla polapena a vězněna jako Mia, mohla to být dobrá žena, která mu předala dobrou duši. Musela tam být někde schovaná. Vzpomněla si na to, co přečetla v knize. Bylo to proroctví, které najednou začalo postupně dávat smysl.

Až se den změní v noc, nastane čas postavit se zlu. Stínem a temnotou bylo vše špatné vpuštěno na svět a jedině tím samým to může být posláno nazpět. Bude to těžká volba. Finální rozhodnutí může svět zachránit, nebo zničit.

 Otřásla se. Neměla ponětí, co má udělat, aby tu dobrotu vylákala ven. Odmítala se pustit naděje. Nemohla být navěky ztracená. Proto bezmyšlenkovitě udělala to jediné, co jí v tu chvíli proběhlo hlavou. Vrhla se Armovi kolem krku a políbila ho. Chutnal přesně tak, jak předpokládala, po svěžesti a dřevině.

Arm  překvapeně vytřeštil oči, když pocítil a ochutnal sladký šeřík. Dravě jí začal oplácet polibky s hladem a naléhavostí. Bylo mu fuk, že sotva popadá dech. Najednou se mu v hlavě začínali objevovat vzpomínky. Viděl sebe, jako malého šťastného chlapce. Skotačil s Imirisem v zahradách kolem paláce. Objevil se další obraz, kdy se skláněl nad Kvenliiným bezvládným tělem. Projela jím strašná úzkost, která mu pomohla procitnout. Stín z něj vyšlehl a pohltil jeskyni do temnoty. Opustil ho, ale pořád zůstával jeho součástí. Jen ho neovládal. To on, Arm, převzal kontrolu nad stínem. Nebo si to alespoň v danou chvíli myslel.

„Kvenlio,“ vydechl do jejích úst. Zajel prsty do hebkých černých vlasů. Strnul, když narazil na špičaté uši. Odtáhl se a tvář mu naplnily obavy. „Co jsi to provedla,“ špitl se zastřeným hlasem.

Kvenlia zamručela, když se Arm odtáhl. Naplno se ponořila do jejich polibku a zapomněla tak, proč tu byla. „Není čas to teď vysvětlovat. Přišla jsem vás zachránit. Tedy musím si vybrat mezi tebou a mou sestrou. Nevím, co mám dělat,“ přiznala tiše.

Zarazilo ho, že nad takovou věcí vůbec přemýšlí. Jak by si mohla zvolit jeho, po tom všem, co jí udělal? „Bojím se, že jsem se propadl moc hluboko do temnoty. Moje duše tam pořád bloudila a já… Já jsem udělal spoustu hrozných věcí, Kvenlio. Nezasloužím si tvou pomoc. Vím, že tu někde Fryn je. Pořád se ho cítím ve svém nitru. Ne přímo jeho, ale tu svíravou zlobu.“ Sevřel její drobný obličej do svých dlaní. Skoro se v nich ztrácel.

„To není pravda. Můžeš se vrátit, jen musíš najít cestu ven. Musíš si uvědomit, že máš sílu na to, vybrat si svou vlastní cestu. Bojuj s tím, Arme. Já ti pomůžu.“ Chytila ho za lem černé košile a přitáhla si ho k sobě. Toužila po něm celým svým tělem. Nevěděla, kde se ten chtíč a potřeba v ní vzaly.

Arm zachytil pach jejího vzrušení. Jeho zvířecí a temné já začínalo opět získávat převahu. Přistoupil úplně ke Kvenlie a řetěz u jeho nohy zachrastil. Zaklel, ale nakonec si uvědomil, že je dostatečně dlouhý a nebude ho omezovat. S dravostí se na ni vrhl. Křečovitě opřel dlaně o skálu vedle Kvenliiny hlavy. Uvěznil ji ve své blízkosti a políbil ji. Vklouzl jazykem do jejích úst a oba současně zasténali. Chutnala naprosto božsky. Cítil její ruce na svých zádech a na hrudi, jak se mu snažila neobratně rozepnout košili. Ani on nelenil a rovnou vyhrnul tenké šaty a přetáhl jí je přes hlavu. I jeho košile přistála na zemi vedle nich. Levou rukou sklouzl po nahém těle a sevřel její napjaté prso. Bylo tak pevné, že nad tím mohl jen žasnout. Sklonil se a ústy sevřel bradavku.

Kvenlia zasténala a tělem jí projel rozžhavený blesk, když Arm bradavku bolestivě skousl. „Arme,“ vydechla. „Já nevím, co přesně mám dělat. Víš, nikdy jsem…“ Její slova proťal výkřik, který se z ní vydral, když sjel druhou rukou po obnažené kůži a prsty stiskl bod mezi jejími stehny.

„Neboj se. Povedu tě,“ zašeptal jí do ucha, zatímco se pečlivě věnoval jejímu klínu. Cítil její vlhkost po celé dlani, když jedním prstem vklouzl do ní. Polibkem spolkl její výkřik. Měl pocit, že vyvrcholí už jen z toho, jak svým prstem pohyboval v jejím středu. Brzy začala přirážet proti jeho ruce a on z toho šílel. Druhou rukou putoval po jejím krku a jemně ho sevřel.

Jeho dotyk za sebou nechával praskající cestičku plnou elektřiny. Vzrušení jí praskalo na kůži a i pod ní. Před očima se jí začali dělat mžitky, když stiskl její krk. Omezil tak přísun kyslíku, ale ona se nedokázala soustředit na nic jiného než na jeho ruku v sobě. Chtěla víc, proto do ní svými boky pořád přirážela. Vyhověl jí a vklouzl do ní dalším prstem. Zasténala skrz zaťaté zuby a rukama pěvně sevřela bílé vlasy. Kmital v ní, dokud se její svaly nesevřely a ona nevybuchla. Sténala jeho jméno a nesla se na vlně sladké slasti.

„Lehni si,“ přikázal jí pevným hlasem. Vybuchla mu v náručí, ale nedopřál jí ani chvíli odpočinku. Byl tak napjatý, že myslel, že zešílí. Poslechla ho a on jí pomohl, když se jí podlomila kolena.

Položila se na pohozené šaty a vyčkávala. Neměla ponětí, co od toho čekat, přestože tušila, k čemu se Arm chystá. Když si svlékl kalhoty a nechal je vyset na jedné noze, která byla upevněná řetězem ke zdi, zatajil se jí dech. Byl obrovský. Očima hltala jeho nahou kůži a lesklé svaly. Prsty sevřela šaty pod sebou a celá se napjala.

Arm se k ní sklonil. Nohu mu ovinula svíravá bolest. „Zkurvený řetěz,“ zaklel, když se mu zahryzl do kůže. Sevřel Kvenliina stehna a odtáhl je od sebe. Opřel se o ně, až je téměř tiskl k zemi. „Jsi připravená?“ zeptal se. Doufal, že řekne ano. Nedokázal by se ovládnout, kdyby řekla ne.

„Ano,“ odpověděla zastřeným hlasem.

„To je dobře,“ odvětil spíš pro sebe. Napjal se a navedl do ní svůj úd. Byla tak dokonale úzká, že se mu z úst vydral sten. Chvíli v ní jen tak zůstal a čekal, až si na něj zvykne. Jakmile sebou trhla směrem k němu, odhodil sebeovládání za hlavu. Zahákl si její levé stehno za bok a volnou rukou jí opět sevřel kolem krku. Bušil do ní nelítostnými pohyby a ona mu vycházela vstříc.

„Arme,“ zasípala. Prohnula se v zádech jako luk a nabádala ho, aby přidal.

S radostí jí vyhověl a nelítostně přirážel, až se začínal blížit k vrcholu. Skousl její ret a ústa se mu naplnila krví. Vykřikl a s tím současně explodoval. Ještě párkrát přirazil, než se Kvenlia strhla do zapomnění s ním.

Myšlenky mu opustili hlavu a on jen zrychleně oddychoval. Zůstával hluboko v ní a začal si pomalu uvědomovat změnu, která přišla. Teď už to byl opravdu on. Nikdy si tím nebyl tak jistý, jako právě teď. Zloba a nenávist ho opustily a on vnímal jen sladké opojení náklonosti.

„Děkuju ti. Díky za všechno, Kvenlio. Pomohla jsi mi zpět na světlo a otevřela si mi oči.“ Pevně ji sevřel do svého objetí a tiskl jí jemné polibky, jeden za druhým, na jizvu na pravé tváři. Tak moc se za ní nenáviděl.

Kvenlia splašeně oddychovala a snažila se uvěřit tomu, že se to opravdu stalo. Náklonost, kterou k němu cítila, přerostla v něco víc v okamžiku, kdy podruhé vybuchla. Nebyla to pouhá přitažlivost. Byla to láska. Miluju ho, uvědomila si. Z očí se jí začali kutálet slzy. Plakala, protože se rozhodla, koho si vybere. Dávalo to smysl, když si to spojila s tím proroctvím. Najednou chápala všechno, co bylo jejím posláním. Pochopila, proč královna, ani nikdo jiný, neviděl přesný směr její funkce v tomto příběhu. Ani to nebyl příběh, jako skutečnost, která psala její život.

„Proč pláčeš?“ zeptal se. Setřel jí slzy z tváří a objal ji ještě pevněji.

„Já… Rozhodla jsem se, koho si zvolím. Nebude se ti to líbit, ale musíš to pochopit,“ řekla třesoucím se hlasem.

„Chápu, že si zvolíš svou sestru. Nemám ti to za zlé.“ Usmál se na ní. Musel si být jistý, že chápe, že to myslí upřímně.

„Ne, ty to nechápeš. Volím si tebe, Arme. Půjdu s Frynem a ty mi musíš slíbit, že mě necháš jít.“ Položila mu svou drobnou dlaň na tvář a pohladila ji.

„Cože?!“ vyjekl šokovaně. Ani v nejmenším se mu to nelíbilo. „To nemůžeš myslet vážně. Nenechám tě teď odejít. Nemůžu tě ztratit, sotva jsem tě získal,“ chrlil ze sebe a svíral přitom její tvář jakoby se bál, že ji ztratí.

„Ne, poslouchej mě Arme,“ řekla překvapivě pevným hlasem. „Jsi to ty, kdo dokáže uzavřít a zničit temnotu. Našla jsem proroctví v knize, která se podle Imirise objevuje, jen když chce, a jsou v ní skrytá mnohá tajemství.

„Prastaré dějiny a legendy Frakturnu,“ špitl Arm.

Kvenlia přikývla. „Tvá temnota dokáže zastavit to zlo, protože je stejná jako ta tvého otce. Ale ty jsi jiný. Dokážeš to, protože máš dobré srdce.“ Na důkaz svých slov odrecitovala proroctví, které měla vryté hluboko do paměti.

„Otec říkal, že naše temnota je stejná a je spojená s totožnou mocí,“ odmlčel se. Všechny věci se najednou začali spojovat dohromady jako skládačka. „Proto si odvedl mě a ne tebe. Proto o mě tak pečoval a zdrogoval mě, aby si udržel mou náklonost.“

Cukla sebou při náznaku utrpení, kterým musel projít, byť si to nepamatoval. Vzpomínky ho začínaly sužovat až nyní. „Musíš před ním hrát, že jsi na jeho straně. Náš čas teď vypršel a já se musím vrátit. Řeknu Imirisovi co se stalo a vysvětlím mu situaci. Musíš to hrát i na něj. Vím, že to bude těžké, ale musíš to udělat. Král ani královna neví o tom, kam jsme se s Imirisem dnes vydali. Budou se zlobit, ale musíte jim to vysvětlit. Nechci, aby mi to měli za zlé.“

Umlčel ji polibkem. „Jsi neuvěřitelně silná,“ řekl jí do nastevřených rtů. Vrátím se pro tebe a zachráním tě,“ slíbil jí. Natáhl se pro svou košili. Přetáhl si ji přes hlavu a počkal, až se obleče i Kvenlia. „Miluju tě,“ řekl jí na rozloučenou.

„Já tebe taky, Arme. Miluju tě tak, jak to jen mé srdce odvolí,“ odpověděla se slzou na tváři. Odvrátila se od něj a vyběhla z jeskyně. Měla za to, že by jinak nedokázala odejít. Nechala slzy kutálet se po její tváři. Nesnažila se setřít cestičky, které tam vytvářeli.

Vstoupila na palouk, kde se Fryn a Imiris neustále probodávali pohledem. Snažila se sebrat, aby působila silně, ale došlo jí, že to nemá smysl. 

„Copak? Návštěva těch, které miluješ, se ti nelíbila?” Vysmíval se jí a fungovalo to.

„Ty zpropadený hajzle,” odplivl si Imiris na jeho adresu. Prodloužil své smysly Kvenliiným směrem. Nejdříve ho uhodila bolest a zármutek. Postupně je ale začaly nahrazovat naprosto odlišné emoce. Odhodlání. Náklonnost. Láska. Zmateně si ji prohlížel a nevěděl, co si o tom má myslet.

„Kvenlio, jsi v pořádku?” Zeptal se opatrně, když k němu došla. Nabídl jí svůj dotek, ale opět ho odmítla.

„Jak ses rozhodla, děvče?” Z jeho ležérního postoje šlo vyčíst, že je mu to vlastně úplně jedno. Jediné, na čem mu záleželo, bylo, aby si získal Kvenliu. Ne že by věřil hrozbě, kterou měla představovat. Ale jistota byla jistota.

„Přeju si mluvit se svým přítelem, než ti sdělím mé rozhodnutí. Chci se rozloučit. V soukromí,” dodala pevným hlasem. Všimla si, jak Imiris vedle ní ztuhl. V tu chvíli si přála, aby uměla číst a posílat své myšlenky. Potřebovala mu to vysvětlit. To všechno.

„Přijímáš tedy mou nabídku?”

„Ano, ale chci si nejdříve promluvit s Imirisem,” trvala dále na svém.

Frynovi se viditelně ulevilo. „Dobrá tedy. Dojdu pro ty dva. Vy si mezitím promluvte.” Odkráčel do stínů za skálou a zmizel jim z dohledu.

„Nemyslíš vážně, že s ním půjdeš, že ne,” obrátil se na ní tázavě.

„Musím, Imirisi. Konečně to všechno dává smysl. Víš, jak jsem si v knihkupectví vybrala tu knihu?”

Elf pomalu přikývl. „Spíš si ona vybrala tebe,” neodpustil si poznámku.

Kvenlia ji přešla, jakoby to nebylo důležité. Možná to byl osud. „Stálo v ní proroctví, Imirisi. Až se den změní v noc, nastane čas postavit se zlu. Stínem a temnotou bylo vše špatné vpuštěno na svět a jedině tím samým to může být posláno nazpět. Bude to těžká volba. Finální rozhodnutí může svět zachránit, nebo zničit,” odrecitovala znovu. Čím víckrát to opakovala, tím větší to dávalo smysl. Zaznamenala Imirisův nevěřícný výraz. Skrývalo se v něm nepochopení. Ach jistě, nevěděl o Armovo otci. „Musím ti něco říct. Měl by ti to sdělit spíše sám Arm, ale na to teď není čas. Řekl mi, kdo je jeho otec. Je to on. Fryn.” Pořád jí to znělo neuvěřitelně.

Imirisovi sklapla čelist. Čekal hodně věcí, ale tohle mu sebralo vítr z plachet. „To nemůže být pravda,” zamumlal šokovaně. Udivovalo ho, jak dokáže Kvenlia tak klidně stát a mluvit. Sám cítil, že by si potřeboval sednout. „O to míň chápu, jak se můžeš obětovat. Tedy předpokládám, že mluvíš o něm, protože sis ho vybrala. Vybrala sis ho ve všech směrech, cítím to,” dodal nakonec.

„Nech mě to vysvětlit, prosím.” Kvenlia cítila, že jim dochází čas. „Ano, spojili jsme se,” řekla beze známky studu. „Propadl temnotě, ale dokázal se vrátit. Když se zamyslíš nad tím proroctvím, dává to smysl. To bylo mé poslání. Zjistit pravdu a přivést ho na světlo. Musím ho vysvobodit. I za cenu mého i sestřina života,” ta slova jí způsobovala bolest, ale dokázala jí přijmout.

„Myslíš, že když je jeho synem, dokáže…”

„Uzavřít temnotu. Ano,” dokončila za něj Kvenlia. „Viděla jsem Frynovo stíny. Ty Armovo jsou skoro totožné, jen je v nich schované více dobra. Už se z té temnoty dostal, Imirisi. Nadobro. Poznala jsem to, když jsme…” nedokázala tu větu dokončit. Bylo to pro ni něco nového, nepoznaného. Pohlédla na Imirise a ten přikývl, že to chápe. Byla mu vděčná za jeho pochopení.

„Jak to ale vysvětlím Qvelii a Lipsovi? To, že jsi pryč? Sám nedokážu přijmout, že bych tě měl nechat odejít do toho sídla plného bolesti a smrti.” Obojího to tížilo a svíralo, jako těžký kámen.

„Musím to udělat. Něco už s Armem vymyslíte. Jen se teď nenech zmást. Musí dál hrát roli chladného před svým otcem. Jinak by ho podle mě nenechal jít.”

„Ví o tom? O jeho moci?”

„Určitě ano. Proč by ho jinak tehdy unášel? A teď? Podle mě v tom uvidí příležitost. Bude si myslet, že jsem hloupá zamilovaná naivka. Pravděpodobně bude rád, že bude mít v Liquendiru svého člověka. A ty, Imirisi, musíš sehrát i svůj odpor k Armovo temné stránce,” dokončila svou myšlenku. Plán, o kterém doufala, že se vyplní.

„Vrátíme se pro tebe,” slíbil Imiris. Příčilo se mu ji vydat Frynovi, ale musel si přiznat, že má nejspíš pravdu. Pokud mohl jeden život, i když byl její, zachránit ostatní, museli to zkusit.

„Já vím,“ špitla, když se zpoza skály začali objevovat tři postavy. V hloubi duše dost pochybovala, že bude žít dost dlouho na to, aby jí mohli pomoci. Uzamkla v sobě strach a bolest, jak nejlépe dokázala. Nechtěla Imirisovi ještě víc ubližovat.

„Jak ses rozhodla, Kvenlio?“ přerušil její myšlenky temný elf. „Koho si zvolíš a koho zatratíš?“ Ve tváři se mu objevil široký úsměv. Působil obscénně, protože nekorespondoval s jeho charakterem. Sálalo z něj jen násilí.

„Volím si Arma,“ řekla slabým hlasem. Nedokázala se nikomu podívat do očí.

„Cože? Můžeš to zopakovat? Asi jsem tě dobře neslyšel,“ konstatoval, i když ji slyšel moc dobře. Chtěl jen podvrtat její utrpení, aby bylo ještě větší.

„Volím si Arma,“ zopakovala Kvenlia hlasitěji. Na tvář se jí vyhrnuly nové slzy.

„Musím přiznat, že mě tvé rozhodnutí rozhodilo. Takhle zradit sestru… To jsem nečekal.“

Vysmíval se jí a Imiris zatnul čelist. Přinutil se být klidný, aby nezničil jejich jedinou naději. Snažil se představovat, jak Fryna pomalu a bolestivě zabíjí. To jediné bránilo tomu, aby se mu vrhnul rovnou po krku.

„Co na to říkáš, synu?“ obrátil se na Arma. Poplácal ho po širokých zádech.

„Je to od ní hloupé rozhodnutí,“ prohlásil Arm hlasem, který by Kvenlia nepoznala. Nepatřil muži, se kterým se v jeskyni spojila. Patřil temné osobnosti, která se pohybovala na hraně propasti.

„Nerad budu odjíždět z tvého sídla, otče,“ dodal s velkou dávkou sebezapření. Podíval se na svou milovanou, která pro ně prolévala slzy. Přinutil se nasadit pohrdavý pohled, aby tak zatlačil své emoce.

„A já tě nerad posílám pryč,“ řekl nahlas. Naklonil se k němu blíž a šeptem mu sdělil: „Ale myslím, že nám to bude vlastně nápomocné.“ Objal svého syna a postrčil ho směrem dopředu. „Běž. Ještě se uvidíme,“ slíbil.

Arm se vydal jistým krokem k Imirisovi i Kvenlia. Zvedal se mu žaludek s přítelova nenávistného odporu. Vůbec se mu nedivil. Nedokázal si představit, jak si spolu promluví. Věděl, že mu Kvenlia o všem řekla. Zároveň ale nepochyboval o tom, že to bude nesmírně těžké.

„Je čas,“ ohlásil Fryn.

Kvenlia se vyklepaně otočila a odtrhla svůj pohled od blížícího se Arma. Šok ve tváři ani nemusela hrát, protože byl skutečný. Naposledy pevně objala Imirise.

„Najdeme tě,“ slíbil jí znovu, když ji svíral ve svém náručí. Rameno mu smáčely její slzy. Uzamkl své schopnosti, jak nejhlouběji dokázal. Nemohl číst další dávku strachu a bolesti.

Kvenlia se od Imirise pomalu odtáhla. Zvedla hlavu a zadívala se na Fryna a na svou zuboženou sestru. Arm zatím došel až k nim a postavil se po bok Imirise. Pořád působil tak chladně, až se Kvenlia začala bát, že to v jeskyni byla jen iluze. Arm se na ni podíval a ona spatřila lesk v jeho očích. Zrcadlila se v nich láska a hluboký zármutek ze ztráty. Pochopila, že je to pravé a surové jako svět sám.

Fryn nastavil pouta a se skodolibým výrazem nechal Kvenliu, aby do nich vložila ruce. Spoutal ji a nakonec držel její řetěz stejně jako ten Miin.

Arm se tázavě obrátil na otce, který se mu hnusil. Nedal nic z toho najevo a jen se zeptal: „Můžeme jít. Toužím po měkké posteli a odpočinku,“ řekl znuděně, i když odpočívat bylo to poslední, co si přál. Neuměl si představit, že by po téhle výměně byť jen zamhouřil oko.

„Jen běžte, .Arme,“ odmlčel se a rukou trhl řetězy, které zachrastily. „A pozdravuj ode mě tvou matku,“ dodal nenuceně.

Arm i Imiris zůstali stát jako opaření. Kvenlia na tom byla úplně stejně. Nikomu z nich nedocházelo, kdo by to mohl nýt. Navíc jak by se svou údajnou matkou mohl přijít Arm do styku?

Když ale Fryn řekl to jméno, všem proběhla tělem temnota a zmatek. Jakoby je někdo opařil vroucí vodou.

„Ty to nevíš, že?“ prohlásil Fryn, když si všiml jejich hlubokého šoku. Zhluboka se zasmál a odhalil přitom řadu lesklých zubů. „Qvelie je tvá matka, Arme.“ Jen jak to dořekl, obklopili ho stíny a než se Arm s Imirisem nadáli, byl pryč i s oběma dívkami.

---