Řetěz moci Irinán 43.díl

Řetěz moci Irián 43. díl

Arian:

Nesmíme to vzdát a dostat se na druhou stranu města, kde se nacházela tajná cesta do hor. Věděl jsem, že to bude náročné a možná i nebezpečné, ale stále si říkám, že to zvládneme. Čekám se skupinou na znamení, že je vše v pořádku a posuneme se do další ulice. Dostáváme se do obydlenější části, kde nikdo nezkoumal co tam děláme. V okolí nebylo ani živáčka. Lidé se schovávali v domech a nebo dřeli pro blaho Ziela pod náporem biče. Kolik jich zaplatí životem, než bude Ziel spokojený?  

Postupujeme pomalu, ale vzdalujeme se od domu, který se před chvíli zbortil. Oblak prachu zvedající se k zemi a hluk způsobený spadnutí zbytku střechy upoutal pozornost a lidé otvírali okna a vykukovali od dveří. Nikdo z nich se však neodvážil běžet podívat blíž. Strach, který je držel na pevném vodítku a nedovoloval se volně nadechnout ani pohybovat byl silnější, než zvědavost. Přesně to jsem cítil z vyděšených tváří, které jsme míjeli. Ires zastavil a čekal na opětovný signál, který nepřicházel. Jsme namačkaní pod jednou malou stříškou, abychom vytvořili zdání jedné postavy se širokým pláštěm. Mel i Mari se krčily a snažily se nevydat ani hlásku. Dass společně s Iresem se vyřítili do uličky a nechali nás samotné.

Stali jsme se snadným cílem pro hlídku, která co nevidět dorazí a prošmejdí i okolní ulice. Starý Darek byl někde za námi. Nikdy se mi ho nepodařilo objevit, pokud sám nechtěl. Čím byl starší, tím mazanějším se stával. Čekal jsem, kdo se k nám vrátí jako první, ale stále se neukázali. Mám obavy, že se můj plán rozsypal jako ten dům. „Buďte potichu.“ Slyšel jsem tlukot a krátké nádechy dvou vyplašených holubic. Přitiskly se ke mně a já se víc shrbil, aby pod pláštěm zmizeli i nohy. Takřka splyneme s ulicí a pohnu se na levou stranu proti slunci, které se odráží od jednoho z oken.

Odsud nás nikdo neuvidí, pokud nebude moc blízko. Na druhé straně jsem vycítil Darekovu přítomnost, i když ho nevidím. Na konci u křižovatky se něco dělo. Nedokážu to odhadnout, ale tuším, že to budou hlídky zavolané k sesuvu domu, ale bylo jich tam nějak moc. Napočítal jsem minimálně deset mužů a to nevidím na celou oblast, kde bylo malé náměstí. „Musíme pomalu a nenápadně zmizet. Následujte mě. Dívejte se na zem kam jdu.“ Zašeptal jsem do pláště a udělal první krok a za ním další. „I slepej by poznal, že tam někoho máš. Vylezte.“ Darek se ukázal zrovna ve chvíli, kdy Mel skoro spadla, kdyby jí nezachytil. „Padejte odsud, než si vás všimnou. Sejdeme se u tří hrnců.“ Darek se vydal směrem k náměstí a my se pohnuli na opačnou stranu. „Ariane budou v pořádku?“ Mari se mě držela jako klíště, ale stejně se zeptala. „Určitě! Jsou to ty nejlepší z nejlepších. Nikdy nepodceňuj muže z mojí jednotky. Vždycky totiž vymyslíme něco, co nikdo nečekal. Musíme tudy. Obejdeme je zadem a ztratíme se jim z dohledu. Tohle si dej pod šaty. Honem!“ Sundal jsem plášť a sroloval ho. Poodstoupím a čekám, až budou hotové. Mel pomohla Mari nacpat látku na břicho a zase srovnat šaty, aby to vypadalo skutečně. Mezitím jsem se poohlédl v okolí.  Na jednom dvorku vyselo prádlo. Tohle se bude hodit. Vezmu klobouk s jedním opelichaným brkem a narazím ho Mel, když se ke mně přidaly. „Tady máš ty maminko. Zlato půjdeme nechci, aby si rodila na ulici.“ Mluvím hlasitě, protože se všimnu, že se pootevřelo jedno z oken na protější straně. Pochopily to dost rychle a přizpůsobily se situaci, kdy Mari začala vydávat zvuky a rychleji dýchat. „Bolí to. Musíme si pospíšit. Moc dlouho to nevydržím.“ Jednu ruku si dala na falešné břicho a druhou se mě chytla.

Odbočíme do jedné úzké uličky, než si uvědomím, že to byla chyba. Naproti nám se rychlím krokem blížili dva muži oděni v uniformě. Měl jsem to tušit! Pokud nás prokouknou budeme v pěkný bryndě. Rukou víc podepřu Mari a Mel se postavila před nás. Jako by si mohla někoho zvládnout ochránit. To jsem si myslel, než se to stalo. Narazila si klobouk víc do čela a od zdi sebrala deštník. Opřela se o něj jako o hůl a vyrazila. Od dlažebním kostek se odráželi její rázné kroky na nízkém podpatku a rytmické ťuknutí provizorní deštníkové hole. Já se snažil udržet krok s Mari, která doslova skoro odpadávala z rychlého tempa Mel. Instinktivně jí víc podepřu a zavolám. „Maminko počkejte.“ Stráže byli skoro u nás, když se dostali do křížku s Mel. „Stůjte! Musíme vás prověřit. Hledáme zločince.“ Jeden z nich vytáhl z kapsy papír. Rozložil ho a kontroloval podobiznu a popis. „Chcete, aby moje dcera porodila někde na ulici. Uhněte.“ Mel si razila cestu mezi hlídkou a přitom je párkrát přetáhla deštníkem a brkem v klobouku, který se zlomil skoro vypíchla oči. „Madam. Uklidněte se, hledáme mladou ženu, takže to nebudete vy.“

„Chcete říct, že jsem stará?“ Mel se načepýřila a znovu je švihla deštníkem.  I já jsem se začínal Mel bát.  „Můžete jít. My se poroučíme.“ Proběhli okolo mě a Mari, aniž by nás zkontrolovali a zmizeli někde v další odbočce. „Ariane koukej si pohnout. Ten klobouk je hrozně těžkej.“ Postěžovala si a pokračovala v cestě. Mari se snažila zrychlit, ale viděl jsem na ní, jak moc je unavená a navíc ani nespala. „Mel za další zahni doleva. Je to zkratka.“ Během chvíle jsme dorazili na určené místo. „U tří hrnců? To má být vtip Ariane? Já čekala hospodu nebo nějaké tajné místo plné zlodějů.“ Nechal jsem je sednou na lavičku v malém parčíku, aby si odpočinuly. Mel shodila klobouk z hlavy a Mari se opřela o její rameno. 

„Pane! Pane Ariane!“ Ires a Dass běželi k nám a stále se ohlíželi. „Musíme zmizet. Pronásledují nás!“

https://povidkyodkat.blogspot.com/