Černá díra - 24. Přiznání

Přiznání

„To není možné,” zamumlal Imiris. S odstupem pozoroval svého starého přítele a nevěřil vlastním uším. Zmátlo ho to natolik, že ho skoro ani nezaskočilo náhle zmizení třech postav. Pokud byl Arm Qveliiným synem, znamenalo to, že…. Je to princ? Sice se královna přidala ke králi až déle a Arm nebyl jeho synem. Ale sám král žádného potomka neměl, takže logicky byl Arm jediným možným následníkem.

„Musíme jít,” prohlásil Arm. Byl přeplněný několika emocemi. Cítil ztrátu, bolest, šok… Bál se, že to v něm opět překypí a temná strana ho ovládne. Ať se ale snažil jakkoliv, nenašel v sobě ani stopu temnoty. Upřímně netušil, jestli má cítit úlevu nebo znepokojení. Jediné, čím si byl jistý, byla Kvenlia. Musel ji najít. Nechtěl ani přemýšlet nad tím, jaké trápení ji čekalo v sídle jeho otce.

Imiris se na něj otočil s nevěřícným výrazem ve tváři. Kdyby se dozvěděl takovou věc, choval by se jinak. I když chápal jeho šok. Museli se dostat co nejrychleji zpět do paláce a o všem spravit jejich krále a královnu. Věděl, že budou naštvaní, ale musel to zvládnout. Jejich zloba bude odůvodněná. Sám byl na nebe naštvaný, že to dopustil. Zahnal myšlenky stranou a přikývl na Arma. Společně se vydali mezi stromy a pěšky se vydali do paláce. Nasadili ostré tempo. Imiris vedl koně po své levici, protože na něm oba jet nemohli.

„Moc mě to mrzí, Imirisi. To všechno.” Arm cítil silnou potřebu vypovědět mu své emoce i když věděl, že je může vycítit. Stalo se mezi nimi mnoho věcí a museli si je mezi sebou vyjasnit. „Vím, že moje chování se nedá odpustit, ať už bylo jeho spouštěčem cokoliv. Kvenlia ti zřejmě řekla, co se stalo. Změnil jsem se, ale přesto bych tě o něco rád požádal,” dech se mu zadrhl a po očku pohlédl na svého bratra.

Imirise zarazilo, že má ještě tu troufalost, ho o něco žádat. Probodl ho chladným pohledem ale nakonec souhlasil. Slíbil to Kvenlie. A pak tu bylo to proroctví. Musela to být pravda, jinak to nebylo možné.

„Děkuji,” řekl, když zaznamenal jeho chladný souhlas. „Kdyby… se náhodou vrátila ta druhá část mého já,” odmlčel se a sbíral myšlenky. „Chci, abys to ukončil. Zabij mě a budu ti zavázaný.” Zpříma se na něj zahleděl.

Zaskočilo ho jeho přání. Pokud říkal něco takového, jeho temná strana musela být opravdu pryč, nebo pohřbená někde hodně hluboko. Trochu pookřál a natáhl ruku, aby Arma poplácal po ramenou. „Pokud usoudím, že to je nezbytně nutné a nejlepší pro nás všechny, udělám to.”

Arm mu věnoval děkovný pohled a usmál se. Během jejich rozhovoru se dostali až k paláci. Srdce mu poskočilo, když spatřil jeho stěny a majestátnost. Už mu chyběl, byl jeho domovem už od dětství. Ale nikdy ho nenapadlo, jak moc pro něj znamenal. Navíc, pokud byl Qveliiným synem… Nechtěl na to myslet.

„Nevím, co jim řekneme. Budou naštvaní, ale musí znát pravdu. To proroctví a taky to, že jsi,” odmlčel se. „Řekneš jí to sám? Měl bys,” dodal nakonec.

„Co když to není pravda? Jak by mohla být?” Pořád nedokázal tu pravdu přijmout. Už pravda o jeho otci ho šokovala, ale ta podobnost se nedala popřít.

„Musíš zjistit pravdu. Navíc nezapomínej na skutečnost, žes byl nalezen u města společně s Qvelií. Dávalo by logiku, že je to tvá matka,” pořád mu to nelezlo na mysl, i když tam jistá podobnost byla. Nechápal, že si toho nikdy nevšiml.

„Proč si mě ale ona nepamatuje?”

„Třeba… Viděl jsi tu dívku a to, v jakém byla stavu. I když je to hrozné, Qvelii se mohlo přihodit něco podobného. A šok spojený s traumatem mohl způsobit amnézii. Nebo ji něco píchl, kdo ví. S tajemnými látkami je docela přeborník.” Děsilo ho, kolik věcí byl schopný způsobit jen malou lahvičkou tekutiny. Dokázal manipulovat lidmi, což by v blížící se bitvě mohlo značně zkomplikovat situaci.

Arm se ošil při pomyšlení na to, čím si královna mohla projít. Pokud to byla skutečně jeho matka, bál se, že ho to zničí zevnitř. „Možná máš pravdu. Zkusím jim to říct. I Lips si zaslouží znát pravdu. Je to čestný muž.”

„Ano, pravdu musí znát oba. Navíc Lips jí pomůže situaci překonat, pokud by ji to zasáhlo.” Imiris vešel do paláce a pevným krokem začal stoupat po schodišti. Srdce mu bušilo hluboko v hrudi až měl pocit, že vyskočí ven. Arm ho následoval a on vnímal jeho paniku a zlost. Zalekl se té emoce, ale záhy pochopil, že pramení ze ztráty. Pořád mu bylo záhadou, jak k sobě našli cestu. Protože její postup byl trnitý a plný nástrah a bolesti.

„Připravený?” zeptal se s rukou položenou na klice. Strážci jim v ničem nebránili. Jen stáli u dveří

„Ano,” odpověděl Arm, i když se tak rozhodně necítil.

Imiris přikývl a otevřel dveře. Král s královnou stáli zády ke dveřím a něco spolu probírali. Oba se s leknutím otočili. Příliš pozdě mu došlo, že ani nezaklepal.

„Proč jsi nezaklepal, Imi…” spustil Lips. Jakmile ale spatřil elfa za jeho ramenem, zůstal jako opařený. Pomalu se odrazil od stolu a vztáhl ruku na jílec meče. 

„Arme,” vydechla Qvelie a bezmyšlenkovitě se vrhla dopředu. Manžel jí chytil za rameno, aby jí v tom zabránil. Prudce se na něj otočila. „Nech mě jít.”

„Může být nebezpečný,” řekl razantně Lips. Měl o svou ženu strach.

„Je to v pořádku. Nehrozí žádné nebezpečí,” upozornil na svou přítomnost znovu Imiris. 

„Co tu tedy dělá, pokud není Frynův špeh?” chtěl vědět král. Očima propaloval Arma, který pořád stál těsně u dveří a snažil se je netečností přesvědčit, že není hrozbou.

„Musíme vám něco říct,” začal Imiris, ale přerušila ho královnina slova.

„Kde je Kvenlia? Předpokládala bych, že bude s vámi,” nadhodila a přesunula svou pozornost na oba elfy.

„Já… Moc se omlouvám. Měl jsem vám to říct, ale slíbil jsem Kvenlie, že to neudělám,” hlas se mu třásl a měl pocit, že se mu nohy proměnily v želé.

„Posaď se,” vyzval ho král, který si zřejmě všiml jeho rozpoložení. Naznačil i ostatním, aby se posadili do volných křesel. 

Když Imiris dosedl, nebyl pořád schopen formulovat slova. Cítil na sobě tázavé pohledy a donutil se formulovat slova. „Kvenlia se mi svěřila se svým snem. Zrovna jsem za ní šel a ona spala. Byla neklidná a mluvila ze spánku, až mě to znepokojilo. Ve snu ji našla Frynova mysl. Vydíral ji s tím, že má její sestru a Arma. Řekl jí, že může jednoho z nich zachránit, když se s ním vymění. Snažil jsem se to vymluvit, ale nedala si říct. Sešli jsme se s ním za městem u skal a,” nedokázal to doříct. Otevřely se mu smysly a ihned ho udeřila bodavá zlost. 

Král vstal a zlostně se naklonil nad Imirise. Chopil ho za límec košile a sevřel ji. „Na co jsi myslel? Tak na co?!” Třásl s ním a vyzařovala z něj silná zloba. „Co když s ní udělá něco, co nás zničí?”

Qvelií taktéž proplouval šok, ale snažila se působit klidně. „Uklidni se, drahý. Mám pocit, že nám chtějí ještě něco říct.” Zameřila svůj pohled na Arma, který za celou dobu nepromluvil ani slovo. Královna v něm ale teď zahlédla zlost.

„Jak se o ní opovažuješ mluvit? Není to žádný majetek Frakturnu. Je to živá bytost. Měl bys se spíše obávat o to, co se jí stane. Nemáte ani tušení, co se v jeho sídle děje,” odmlčel se a zhluboka oddychoval. Nechtěl udělat takovýhle první dojem, ale ta slova ho prudce zasáhla.

„Uklidněte se,” vstoupila jim do toho opět Qvelie. „Proč se rozhodla pro Arma a ne pro svou sestru? Měla jsem za to, že jí moc chybí,” nadhodila.

„To také pořád nechápu,” zamumlal Imiris. Ucítil, jak po něm Arm střelil pohledem a protočil panenky. „Když jsme šli na schůzku za Nyrealinem a ostatními bojovníky, vzal jsem ji do knihkupectví. Chtěla si pořídit nějakou knihu o našem království, až se jí pod ruku dostaly Prastaré dějiny a legendy Frakturnu. Zarazilo mě to. Vím, že se ta kniha zjevuje jen někdy a jen vybraným lidem. Narazila tam na proroctví, které znepokojivě sedělo na naši situaci. Měla za to, že se jedná právě o její a Armův případ. Možná to opravdu dává smysl,” přiznal nakonec.

„Jak zní to proroctví, Imirisi?” vyzvala ho královna.

„Až se den změní v noc, nastane čas postavit se zlu. Stínem a temnotou bylo vše špatné vpuštěno na svět a jedině tím samým to může být posláno nazpět. Bude to těžká volba. Finální rozhodnutí může svět zachránit, nebo zničit,” přednesl Imiris. Opět mu z těch slov přeběhl mráz po zádech.

„Nedává to smysl,” zamumlal král a pozorně se zadíval na Arma.

Ten se zavrtěl a do hlavy se mu nahnala krev. „Musím vám něco říct,” vysoukal ze sebe. Ohlédl se na Imirise a ten přikývl. Věděl, že i přes to, co se stalo, má jeho oporu. „Fryn mi v jeho sídle něco řekl. Nechtěl jsem tomu věřit, ale ta pravda se nedá popřít. Jsem jeho…,” ztěžka polkl, „Jsem jeho syn.” Zvedl pohled k Lipsovi a Qvelii, kterými projela ledová vlna šoku. Cítil se hrozně, už jen díky jeho původu. Přál si, aby si mohl obléct novou kůži. Aby vůbec nežil.

„To není všechno,” pokračoval ztěžka. Nyní svůj pohled upřel pouze do Qveliiných smaragdových očí. „Na palouku před skalami mi sdělil další pravdu, o které si ale nejsem jistý, že je pravdou,” odmlčel se a ztěžka polkl.

„Co ti řekl, Arme?” Královna opětovala jeho pohled a měla pocit, že ji pohlcuje. Na zádech ucítila dlaň svého manžela, která tam ledabyle kroužila.

Arm si promluv stehno a zapřel se do opěradla křesla. „Řekl mi, že mám pozdravovat svou matku,” střelil pohledem po Imirisomi, který se ho dotkl. Normálně odmítal jeho dotek, ale nyní mu byl vděčný. Projela jím vlna klidu. S pohledem pořád upřeným do Qveliiných očí řekl: „Že mám pozdravovat tebe. Tvrdí, že jsi má matka, jako je on můj otec.”

Místnost naplnilo ohlušující ticho. Kdyby někdo v tu chvíli upustil špendlík, byl by slyšet jako padání pytle kamení. První se pohnul Lips. Vyrazil k Armovi a chytl ho pod krkem. „To není možné. Jak se vůbec opovažuješ něco takového vyslovit, takovou lež.” Už podruhé během chvíle soptil a přetékal zlostí. Všiml si, jak jeho milovaná vedle něj ztuhla. Už tak musela být raněná z událostí poslední doby.

„Když se nad tím zamyslíte, dávalo by to smysl, i když to vypadá jako pravý opak. Qvelie se přeci jednoho dne z ničeho nic objevila u bran města s malým Armem. Nikdo netuší, odkud se vzali. Navíc když se zaměříte na jejich tváře, jistá podoba tam je. Nechápu, že jsme si toho nikdo nevšiml už dřív,” vstoupil do toho Imiris.

Všichni se obrátili na královnu, která upírala šokovaný prázdný pohled před sebe. Zamrzla, stejně jako okolní čas.

„Qvelie,” promluvil na ní Lips. „Jsi v pořádku. Třeba to není pravda,” začal říkat. Nechtělo se mu tomu věřit. Ale když se blíže zadíval na jejich oči, měli dost podobný odstín. Když se soustředil, i některé rysy byly podobné. Jako třeba plné rty…

„Já…” vykoktala ze sebe zastřeným hlasem. „Na nic si nevzpomínám. Nevím, jaký byl můj život před příjezdem do Liquendiru. Je ale možné, že bych si nepamatovala vlastního syna?“ To slovo jí vyklouzlo z úst s lehkým nádechem zoufalství.

„Nevím, co je pravda,“ přiznal Arm. Ani nevěděl, jestli chce vůbec znát pravdu. Část jeho duše to děsilo, ale ta druhá to chtěla vědět. Třeba by mu to konečně pomohlo poznat, kým doopravdy je. „Nechtěl jsem vás rozhodit. Moc mě to mrzí. Jen jsem si říkal, že byste oba měli znát pravdu. Dovolíte mi zůstat v paláci? Pochopím, pokud si to nebudete přát,“ dodal nakonec. Obrátil se na Imirise, který pochopil, že už jeho podporu nepotřebuje.

„Samozřejmě, že můžeš zůstat. Musíme ale zjistit pravdu. Protože pokud jsi…“ nedokázala to doříct, ale věděla, že ji pochopil. „Umíš pracovat se svou mocí? Pokud tedy nějakou máš.“ Nikdy ho neviděla vykouzlit jediný stín nebo temnotu. Maximálně se občas odrážela v jeho očích.

„Nikdy jsem si nemyslel, že bych měl nějakou takovouhle moc. Nicméně se při mém pobytu ve Frynově sídle ve mně něco odemklo. Alespoň myslím. Dokážu ji přivolat a zase potlačit. Musím se vydat směrem na sever, abych se alespoň pokusil uzavřít to zlo. Také musím pomoc Kvenlii. Nemůžu ji nechat trpět, když vím, co dělal s její sestrou.“ hlasitě si povzdechl. Dělalo se mu z toho špatně. Vůbec tomu nepomáhal fakt, že se tomu jeho chování častokrát velmi přiblížilo.

„Nemůžeš se tam vydat jen tak, úplně bez plánu. To je šílenství,“ promluvil konečně Lips. Pořád se držel v blízkosti své ženy. Jeho mysl už konečně vychladla.

„Nemám jinou možnost. Prostě to nemůžu nechat být. Zachránila mě před sebou samým. Nemůžu ji nechat tomu hajzlovi napospas, ať je to můj otec nebo ne. Ublíží jí a já to neberu. Pokud ji znásilní jako její sestru, tak nevím, jestli se ovládnu. Rozřezal bych ho bez váhání na malé kostičky,“ zavrčel skrze zuby. To co řekl, byla čirá pravda.

„Odpočiň si alespoň, prosím,“ špitla Qvelia. V hlavě se jí usadila myšlenka, jestli i ona nebyla znásilňována a držená v pevnosti proti své vůli. Zavřela oči a stiskla víčka. Byla to minulost, ve které se nesměla utápět.

„Pozítří vyrazím. Musím si ještě zařídit pár věcí,“ řekl a zvedl se z křesla. „Imirisi prokázal bys mi tu čest a doprovázel mě na této cestě?“

Imiris přikývl a také vstal a vydal se směrem ke dveřím. „Dostaneme ji zpět. Slibujeme. Moc mě mrzí, že jsem vám to neřekl dřív.“

„Před odjezdem se u nás prosím ještě zastavte. Vezmete někoho sebou? Myslím, že byste neměli jet jen sami dva,“ králova slova byla chladná, ale přesto byl znát nádech obav.

„Možná sebou vezmu Jsen,“ řekl Imiris. „Uvidím, jestli bude chtít jít s námi.“

Arm se na něj bleskurychle otočil a v očích se mu zračily otázky.

„Později,“ ucedil Imiris. Odpovědí mu bylo ne moc přesvědčivé přikývnutí. Odfrkl si, ale nic jiného neřekl.

Rozloučili se s Qvelií i Lipsem. Vydali se směrem od jejich komnat. Arma sžírala otázka ohledně Imirise a Jsen, takže už to nevydržel a musel se zeptat. „Ona je tu Jsen? Proč ji chceš brát sebou? Její tempo by nás mohlo zdržovat.“

Imiris chvíli mlčel a bylo na něm poznat, že trochu zčervenal.

„Nebo ses nám snad zakoukal?“ nadhodil pobaveně Arm.

„Tak to není,“ vyhrkl hned v odpovědi. Tím se ale vlastně hned usvědčil. Odkašlal si. „Možná ano. Je na tom snad něco špatného?“ Došli k jeho pokoji a zastavili se.

„Není, jen jsem to nečekal,“ odpověděl Arm a usmál se. „Jsem rád, že jsme opět přátelé. Bratři. Doufám, že to tak i zůstane. Chybělo mi to.“

„Mě taky. Odpočiň si,“ řekl a vklouzl do pokoje.

Osamělý Arm se vydal směrem ke kasárnám. Odjakživa měl pokoj právě tam. V paláci se cítil nesvůj. Teď už věděl, že to možná bylo díky jeho původu. Jeho otci.

?

S prvním slunečním paprskem už stál Imiris na nohou. Přecházel sem a tam po pokoji, a kdyby to bylo možné, už by tam měl vychozenou cestičku. Nedokázal spát více jak pár hodin, protože měl přeplněnou mysl. Potřeboval by se všeho zbavit, aby dokázal jasně myslet. Ale na to neměli čas. Kvenlia na to neměla čas. Promnul si tvář a hlasitě si povzdechl. Musel zajít za Jsen, aby zjistil, jestli se vydá s nimi. Upřímně si ani nebyl jistý, jestli chce, aby šla. Pokud by šla s nimi, byla by v mnohem větším nebezpečí. Pokud ale zůstane, Imiris se zblázní z té nevědomosti a vzdálenosti, která by je dělila.

Sebral světlou košili, kterou v noci odhodil na opěrku křesla. Po cestě ke dveřím se do ní oblékl. Už jistějším krokem se vydal k Jseninu pokoji. Než zaklepal, poněkud zaváhal. Nakonec ale zaklepal na dubové dřevo a vklouzl dovnitř. Jsen ležela rozvalená přes celou postel a zhluboka oddechovala. Imiris se pousmál a klekl si vedle postele. Začal Jsen hladit po rozpuštěných kadeřích.

„Vypadáš nádherně, i když spíš,“ zašeptal do tváře a políbil ji. Jsen se zavrtěla. Zasténala a otočila hlavu na druhou stranu. „Nechci tě budit, ale musíme něco akutně probrat.“ Posadil se na okraj postele.

Jsen se pomalu protáhla a najednou se vymrštila do sedu, když jí došel smysl jeho slov. Vytřeštila na něj ospalé oči. „Co se stalo?“

„Arm se vrátil. Fryn má Kvenliu a my… Musíme se za ním vydat, abychom ji vysvobodili, protože jinak…“ nedokázal tu větu dokončit. Do krku se mu navalila žluč.

„Arm je zpá… Cože?!“ Měla pocit, že pořád sní. Jak se mohlo během jedné věci stát tolik věcí? Ošila se, když jí po zádech přeběhl mráz.

„Kvenlia měla sen, ve kterém ji navštívil Fryn. Odhodlala se, že se s ním musíme setkat, že má Arma a taky její sestru. Říkala, že jednoho z nich může zachránit a… Poslyš, je to na dlouho. Vydáš se s námi k jeho pevnosti? Bude to nesmírně nebezpečné a vlastně bych byl raději, kdybys nechodila s námi,“ přinutil se říct nakonec, i když si část jeho duše přála pravý opak. „Zbytek ti vysvětlím po cestě,“ řekl, když přikývla a začala se ihned oblékat do haleny a kožených kalhot. Imiris si nedokázal pomoci a musel pohledem sledovat její dokonalé křivky a záhyby nahé kůže.

„Zavři alespoň tu pusu, když už na mě tak zíráš,“ houkla na něj Jsen, V jejím hlase byla znát stopa pobavení. Ohlédla se přes rameno, aby potvrdila své tušení. Imiris zrudnul až po uši a hned se jí omluvil. Široce se na něj usmála. Přešla k němu a pevně ho objala. Břichem jí proletělo hejno motýlů, když jí sevřel mohutnými dlaněmi kolem pasu. Zaklonila hlavu a s horoucí intenzitou vnímala polibky, kterými jí tiskl cestičku podél čelisti. Rukama mu vklouzla do vlasů a sevřela je mezi prsty.

„Musíme jít,“ zachraptěl Imiris. V žádném případě se mu nechtělo. Přinutil se pomyslet na Kvenliu a její sestru a to ho konečně přinutilo se od Jsen odtrhnout. „Sbal si do brašny jen to nejnutnější: Nadměrná zátěž by nás jen tížila. Víš, kde jsou stáje?“

Jsen přikývla. Viděla je, když šla poprvé do paláce. Navíc se nacházely nedaleko cvičiště. „Sejdeme se tam?“

„Ano. Musím se ještě zastavit s Armem u krále a královny, v kuchyni pro nějaké zásoby a taky pro své věci. Arm na nás pak ve stáji počká.“ Všiml si, jak se při jeho zmínce lehce zachvěla. „Nemusíš mít strach. Sice nevím jak, ale Kvenlia ho změnila. Už není tím zlem, kterým býval. Myslím, že to se z něj nadobro vypařilo. Strašně moc se změnil, sama to poznáš.“ políbil jí na čelo a nechal ji v pokoji samotnou.

Jsen se dlouho dívala za jeho zády, i když už byl dávno v nedohlednu. Mezi tím, co cpala náhradní oblečení do cestovního vaku, se snažila urovnat myšlenky. Nechápala, co ji to napadlo, že se vydá se dvěma elfy do centra všeho zla. Bylo jí jasné, že je bude brzdit, ale chtěla alespoň trochu přiložit ruku k záchraně Kvenlie. Navíc nechtěla, aby jí Imiris zanechal samotnou. Jejich pouto bylo příliš čerstvé na to, aby je dělila taková vzdálenost. Vydá ze sebe to nejlepší, jen aby nebyla pouhou přítěží.

Arm postával před dveřmi královských komnat a čekal na svého bratra. Přes široká ramena měl přehozené věci, které si rozhodl vzít sebou. Okolo pasu měl připevněné dva meče, další měl pak na zádech. Na stehně a u lýtka měl pak připevněné dýky, ostré jako zimní vítr. I přes takový počet zbraní se nedokázal ubránit myšlence, že je to málo.

„Připravený?“ zaskočil ho Imiris, když se zjevil za jeho zády. Leknutím nadskočil. Nakonec přikývl a společně vešli dovnitř.

„Opravdu se vydáte tak brzy? Bez přípravy?“ zeptal se král, aniž by se otočil jejich směrem.

„Ano, nemůžeme ztratit už ani minutu. Měli jsme vyrazit hned v noci,“ zahuhlal Arm.

„Je dobře, že jste načerpali alespoň trochu síly, i když jsem doufala, že si odpočinete mnohem déle. Jede s vámi nakonec to děvče?“ chtěla vědět královna.

Imiris souhlasně zabručel a váhavě pohlédl na Arma. V jeho očích ale nespatřil žádnou zášť nebo zlobu. Ulevilo se mu, že tomu tak bylo. Nechtěl, aby to mezi ně zase hodilo klín.

„Opravdu sebou nechcete vzít někoho dalšího? Nelíbí se mi, že pojedete jen tak, samotní,“ vyjádřil další obavy Lips, mezitím, co pevně objal svou ženu.

„Čím větší výprava, tím více je skupina nápadná.“ Založil si ruce na prsou a očekával, že se mu to bude král snažit vymluvit.

„Chápu,“ řekl nakonec, což ho naprosto překvapilo.

„Imirisi, Arme, chtěla bych vám předat poslední věc, než odjedete pryč,“ prohlásila Qvelie. Sáhla do hluboké kapsy, kterou měla schovanou pod první vrstvou sukně s rozparkem. Rozevřela dlaň a na té se zaleskly miniaturní krystaly zářivě modré barvy. Jeden z nich podala Imirisovi a druhý Armovi. „Toto jsou komunikační kameny. Jsou to prastaré magické předměty. Tyhle zbývají poslední tři. Ten poslední mám u sebe uschovaný já. Došlo mi, že bude rozumné, pokud zůstaneme v kontaktu, jakkoliv to jen bude možné.“

Elfové povalovaly krystaly po dlani a oboum se v očích zračila stejná otázka. Jak to funguje?

Královna se na ně vědoucně usmála. „Stačí, pokud je pevně sevřete v dlani a budete myslet na člověka, který má další z kamenů a chcete se s ním spojit. Vytvoří se jakási pomyslná energetická linka, ať j ten druhý kdekoliv. Pak už jen myslete na to, co chcete sdělit a ten druhý se to už dozví.“

„Jak poznáme, že se s námi někdo snaží spojit?“ zeptal se Imiris zvědavě. Nikdy o těchto předmětech neslyšel a nemírně ho fascinovaly.

„Prostě to poznáte,“ řekla královna. „Může to být zpočátku zvláštní, ale zvyknete si.“ Odstoupila od svého manžela a oba elfy objala.

Arm při jejím doteku ztuhl, jako solný sloup. Hlavou mu ihned mihla myšlenka, že by to mohla být jeho matka. Zahnal ji pryč, do koutu mysli, aby ho nemohla rozptylovat. Upřeně se jí zahleděl do očí, které až bolestně připomínaly ty jeho. Polkl a na krku mu poskočil ohryzek.

„Pokud nastane jakákoliv komplikace, ozvěte se nám. Uděláme, co bude v našich silách, abychom vám pomohli,“ dodal přívětivým tónem král a poplácal oba po ramenou. „Osud je na vašich ramenou.“

Tentokrát to byl Imiris, kdo ztuhl. Nést na ramenou takovou zodpovědnost nepomáhalo už tak přeplněné hlavě. Společně s Armem se rozloučili a opustili místnost, ve které bylo poněkud dusno.

„Nevylekej ji, prosím. A buď na ní milý. Záleží mi na tom,“ upozornil Imiris Arma.

„Ano, pane,“ opověděl Arm, jakoby se jednalo o vojenský povel, načež vyprskl smíchy, když viděl Imirisův nakvašený výraz. Poplácal ho po hlavě, jako když byly malí kluci. Pak se vydal opačným směrem, ke stájím, zatím co Imiris mířil pro nějaké zásoby.

„Ahoj,“ pozdravil Jsen, když jí spatřil postávat u jednoho z koní. „Nechtěl jsem tě vylekat,“ dodal, když si všiml, jak polekaně nadskočila.

„V pořádku. Jen jsem tě vůbec neslyšela přijít.“ Její oči byly přesto plné náznaků obav.

„Chápu, proč se mě bojíš. Moje chování je naprosto neomluvitelné, ale stejně bych se za něj rád omluvil. Mrzí mě, jak jsem se choval. Nevím, jestli ti už Imiris říkal, co se stalo.“

Jsen si ho zkoumavě a nedůvěřivě prohlížela. „Ještě ne,“ odpověděla váhavě.

„Dobře. Myslím, že bude lepší, když ti to řekne on sám, až budeme na cestě.“ Vyhledal svého běláka a pohladil ho po čenichu. Kůň spokojeně odfrkl a otřel se ho jeho dlaň. „Taky jsi mi chyběl hochu.“

Dívka si elfa i koně prohlížela. Připadalo jí zvláštní, jak si ti dva mají blízko. Jak dokáže být elf na zvíře tak milý a na ostatní bytosti tak zlý. Ne, musela konečně opustit minulost. Arm se změnil a ona také. Jen to musela příjmout.

„Všechno v pořádku?“ přerušil tíživé ticho Imiris.

„Ano,“ špitla Jsen a Arm také přikývl.

„Pak tedy vyrazíme na sever. Pojedeš se mnou v sedle, nebo chceš vlastního koně, Jsen?“ Doufal, že pojede v sedle s ním a tak ho její odpověď zklamala.

„Děkuji za nabídku, ale pojedu sama. Navíc si myslím, že se další kůň bude hodit, pokud nás zpátky pojede víc.“ Pokud… To slovo bylo příslibem všeho a zároveň ničeho.

Společně vyšli na sluncem osvětlené prostranství před stájemi. Drželi otěže svých koní a procházeli uličkami Liquendiru směrem k hlavní bráně. Obyvatelé se za nimi otáčeli a děti ukazovali prstem a po zuby ozbrojené elfy. Chystali se vzhůru do neznáma. Vzhůru do jámy lvové. Každý z nich, i když si to nechtěli připustit, měl obrovský strach z toho, co je na severu čeká.

---