Poslední dny Daniela Resta 2

Danielovi Restovi táhlo na dvacet devět let a pocházel z Bostonu. Jako většina amerických dětí se narodil do Amerického snu, v jeho případě sice nepříliš zřejmého, vzhledem k tomu, kde bylo Massachusetts na mapě Spojených států situováno, avšak v jeho očích zcela reálného. Už odmala inklinoval k muzice, hard rock byl jeho devizou, a i přes přání jeho rodičů, kteří podnikali v automobilovém průmyslu, se nestal učitelem na základní škole. Zkoušel se prosadit, avšak setkal se s notnou dávkou nepochopení ze strany svých profesorských kolegů, když se setkal s notnou dávkou pochopení ze strany žáků prvního stupně, které vyučoval neortodoxními způsoby, tj. prostřednictvím aplikace empirických interdisciplinárních technik, kdy děti praktikovali předávané znalosti na realisticky zinscenovaných situacích, zároveň s jejich předáváním. Vše probíhalo v ohraničených prostorách tříd. Skvělý důvod nechat se vyhodit, děti se učily třikrát rychleji, přitom si hrály. Setkal se s posměchem a vykázáním ze školních pozemků. Dvakrát. Tato skutečnost ho přiměla přehodnotit své priority. Uvědomil si, že on chtěl dělat Něco, něco s ohromným významem, i když ne nevyhnutelně s ohromným dosahem, nicméně to muselo být cosi magického, stejně jako rocková hudba, občas. Opustil proto domov a odjel do Bolivie, kde dva měsíce žil s domorodým kmenem Yanaguiů. Nedalo by se říct, že našel co hledal. Existence v přírodě vypadala jinak v jeho představách, a navazovat spojení s Manitouem, Velkým duchem, Gaiou, nebo jakkoli jinak pojmenovatelným prapůvodním principem Země, po jehož nalezení Daniel toužil, se nedařilo natolik jednoduše, jak původně předpokládal. Po mnoha zkoumavých dnech a probdělých nocích, když byl již unavený ze života mimo civilizaci,  a když se rozhodl, že je na čase vrátit se zpět odkud pocházel, dostal otravu z nefiltrované vody, které se napil těsně před odletem, a poté, co se probudil na pohovce u jedné staré dámy v Bostonu, zjistil, že nebýt její determinované péče, asi by zemřel. V procesu boje s otravou se mu zdály akordy a noty, na jejichž základě složil svou první opravdovou rockovou baladu „Čtyři zvířata“, která se těšila obrovskému úspěchu u jeho publika a kterou na svou basu jménem Lulu hrál dodnes.

 

Od té doby, stále hledající konstantu svého osudu, potloukal se po U.S.A., od pofidérních bostonských předměstí s jejich právníky a bezdomovci, bílými taxíky, neartikulovanou kriminalitou a docela příjemnými lidmi, až po New Jearsey a Washingtonský kapital. Bydlel převážně u nově nalezených známých a moc nepracoval, žijící z našetřených peněz plynoucích ze zbytku kapesného z jinak hlubokých kapes svého otce a sociální péče pro nezaměstnané. Nakonec se i on cítil jako bezdomovec a občas, když finance došly, i jako kriminálník. Krom své sestry s rodinou dobré vztahy neměl, a nebýt jí, možná by zkončil na delší dobu ve vězení. Zkušenosti z oněch dní však přispěly k jeho uměleckému vhledu. Dosáhl svého hudebního vrcholu a kytarové zručnosti, zatímco sbíral všechny možné rady a poznatky pouličních bardů, které jen byly k nalezení. Naučil se také navazovat lehce vztahy a nehledět na vzhled. V americe nešlo o to jak člověk vypadal, spíše o to co a jak říkal, a v případě Dana, co skládal a hrál. První vystoupení přišla sama. Daniel Rest si rychle získal základnu fanoušků v rámci působení hned s několika undergroundovými neo-rockovými kapelami. Za několik měsiců již neřešil peníze ani bydlení. Muzika se tak stala jediným bodem, kterého se mohl v životě zachytit, nikdy však nenahradila tajně probuzenou touhu po nalezení magického smyslu bytí.

 

Nyní seděl s převázanou hlavou na chirurgické pohotovosti Motolské nemocnice v Praze. Taxíka si volal sám, i přesto, že neviděl na display svého mobilního telefonu. Když se mu nahrnula krev do hlavy a před očima se zatmělo, uvědomil si po chvíli, že Jeremiah necítí potřebu mu jakkoli pomáhat. Taxík byl na místě docela rychle a do Motola dorazil z Nových Butovic za necelých dvacet minut – řidič byl očividně vyděšený ze zkrvavené utěrky a pokrouceného Danova obličeje, takže mu dokonce odpustil placení. Nebylo strategicky správné mu vysvětlovat odkud a proč krev vytéká v takovém množství; hlava je důsledně prokrvena a rána doopravdy nebyla veliká. Jak projížděli po silnici, proložené přes pražský Přírodní park Košíře, zachvátil Dana za tmavými konturami stromoví skrývající se hluboký předěl přírodního odkazu Prahy, sahajícího až do prehistorie druhohor. Od již dávno zaniklých písků Vidoule, zformovaných u kdysi rozléhajícího se zde moře, k němu pootevřeným oknem ženoucího se taxíku zavanul svěží podzimní vítr, hovořící nevyslovitelným jazykem archaického ducha, a na chvíli zarazil Dana jako předzvěst transcendentního způsobu bytí. Ruku v ruce s hlasem moderátora, vedoucího debatu v rádiu, a jeho hosta, ustaraně líčícího mnohočetná zemětřesení, která udeřila za poslední dva týdny po celém světě, několik o síle 7-mi a více stupňů Richterovy škály, a pokrytectví medií asi v důsledku pozbytí zdravého rozumu o zemětřeseních neinformujících, propadl Dan dočasné úzkosti a touze po konejšivé přírodní náruči. Proč jenom nenásledoval ostatní americké emigranty, po desetiletí žijící v Praze bez potřeby naučit se jazyk, a nevykašlal se na kurzy češtiny, nerozuměl by teď ani slovu. Po příjezdu do Motolské nemocnice se Dana rychle ujali a k vyřešení celého problému přispěl fakt, že v čekárně v devět večer ve středu nikdo nebyl.

 

Krom v kukani spící sestřičky. Moc pěkná blonďatá dvaatřicetiletá doktorka, jménem Linda Machová, si ho vzala do parády a zatímco zastavovala krvácení, sešívala ránu a obvazovala Danovu hlavu a vůbec všeljak zevrubně projevovala zájem o jeho stav, pozoroval již relaxovaný Dan hopsající kreace jejího poprsí, vzruchem dění viditelně špulící se zpod chirurgovy, dle Danova mínění, sexy uniformy. Svůj úraz zpočátku dal za vinu své bývalé přítelkyni, kterou se snažil ochránit před jejím stávajícím druhem, nehledě na skutečnost, že Dana kvůli němu opustila po deseti letech vztahu ze dne na den, což se Lindě příčilo a imponovalo zárověn. Posléze však ke své výpovědi dodal, že jednal záměrně-aby se dostal do její ordinace. To Lindu zcela změkčilo, takže Danovy neustávající pohledy přeskakující z jedné její partie na druhou, a z očí do očí, již nebyly vnímané jako troufalé.

 

„Vždy jsem chtěl mít doktorku jako jste vy,“ pronesl s lakonickým úsměvem na rtech při práci Lindiných rukou, omotávajících jeho hlavu.

„Tak si budete muset najít nějakou jinou,“ odpověděla mu pobaveně, „protože tahle je zadaná.“

„Vážně je to tak? A vše je ztraceno?“

„Ale jděte!“

„Vy se mi líbíte.“

Smích. „Vždyť se vůbec neznáme.“

„No dobře. Ale jak se jmenuje váš přítel?“

„Radek.“ Moc dlouho jí odpověď netrvala. Sakra, možná je vážně zadaná.

„A co dělá, Radek?“

Zasmála se. „Proč bych vám měla vyprávět o svém osobním životě?“

„No, záleží na tom, jak dlouho tu pracujete?“

Mírně znejistěla. „Asi dva roky. Nevidím ale žádnou souvislost.“

„A jste spolu s Radkem asi dlouho, že?“ Přitakala.

„Hm. Usuzuji tedy, pokud vezmeme v potaz kolik směn tady ročně odpracujete, že musí být váš přítel podobně pracovně vytížen jako vy, aby dokázal akceptovat tak ojedinělý vzájemný kontakt, protože upřímně, moc často se asi nevidíte. Buď ráno, když přicházíte a on odchází, nebo naopak. Pokud ale přihlédneme k tomu, že jste spolu vydrželi asi déle než dva roky, nejspíš vás asi bude podvádět s nějakou svou kolegyní, což ale nejspíš nebude z vaší strany opětováno, protože jste mě právě kvůli němu usadila, což ale znamená, že asi nebudete mít příliš zajímavý milostný život, jestli vůbec nějaký, a že vám nejspíš docela dost chybí láska a něha, nemluvě o volném času na nějaké záliby a relax.“

Dan umlkl právě ve chvíli kdy Linda upevnila obvazy a ohromeně se na Dana podívala.

„Bože, jak příšerně nudný a jednotvárný život asi žijete,“dodal.

Linda si utřela pot z dlaní na rukou do bílého pláště a zmateně poodešla ke svému stolu.

„Já, vlastně ani žádného přítele nemám,“ začervenala se.

„Já vím,“ pronesl jen tak mimoděk Dan a vstal z lehátka, aby mezi nimi zkrátil vzdálenost.

„Prosím? Jak to víte?“

„Protože když lžete, vaše oči jdou doleva a naopak,“ úsměvně pronesl.

„Tak proč mě tady zpovídáte?“ zpruzeně zatónovala Linda. „A vůbec, přestaňte už na mě pořád tak civět.“

„Ale já jsem teprve začal,“ odvětil a přišel k ní blíž, načež rozepnul a rozhalil bílý plášť.

„Co.. si myslíte že děláte?“

„Nevím, chci se podívat trochu blíž.“

„Za těmi dveřmi jsou lidi.“

„Nikdo tam není.“

Jeho ruce na jejím pasu.

“Jsme.. v nemocnici, panebože.“

Rádoby ho odstrkuje.

„Můžeme zamknout dveře?“

Jeho rty dotýkající se jejích tváří.

„Blázníte? Z toho nic nebude.“

Pronesla to klidně a familiérně. Její ruce obmotávající se kolem mužných paží.

„Tohle není dobré pro vaši hlavu.“

„Co bych pro vás neudělal.“

Jejich oči se setkaly. První polibek.

„Tak dobře, a – ale rychle.“

 

Dan byl spokojený. Z celé nepříjemnosti vyšel s lehkým otřesem mozku a trochu těžším otřesem srdce – ani jedno však nebylo způsobeno škrtnutím o kredenc. K tomu se vázal charakteristický rys, příznačný Danielovi Restovi – obrovské charisma, srovnatelné pouze s jeho fyzickou velikostí. Dan měřil necelých sto devadesát centimetrů a vážil asi 95 kilogramů, ve svalech. Ženy se na něj lepily také díky jeho árijskému vzhledu – delší blond vlasy začesané dozadu a modré oči dělaly své. Umělec a bohém. Inteligentní a úspěšný? Perfektní příklad směsice, tak podmanivé pro ženské libido. A všechno by bývalo fungovalo, nebýt Danovy introvertnosti a neadekvátnosti v projevu a chování v určitých typech situací. Pokud neměl svůj den, nebo se správně nenaladil, ženy svým projevem sice nijak neodrazoval, na druhou stranu jim ale také nedával žádný podnět k náklonnosti. Tudíž vše, co se před chvílí odehrálo, bylo naprosto neobvyklým jevem, a tedy naplněním jeho potlačovaných, tajných tužeb. Vis-á-vis - něco nebylo v pořádku.

 

Chemie obou milenců, nasládle spalujícím nektarem zamíchaných do rituálu koitu, byla natolik kompatibilní, že samotné lekníny by se radči zřekly vodnatého prostředí, sobě tak jsoucího, než aby přerušily předešlé dění, stále čpěla z Danových pórů, tudíž když vyšel do chladné podzimní noci, bohatýrské tělo zakryto lehkou větrovou bundou z šedesátých let, ještě se z něho kouřilo. Co ho to popadlo? Stále překvapen přímostí svého jednání, cítil chuť jejího jazyku v puse, její voňavku na své šíji, potlačované výkřiky rozkoše znějící v hlavě, snažící jakkoli si onu prožitou eufórii vysvětlit, nedokazal substantivně myslet. Realizace tajných fantazií ve svém vlastním podání vyvěrala z každého jeho póru, nečekaná souhra náhod okysličovala osvíceneckým prozřením červené krvinky v Danových žilách. Meditativní stav takového rázu, jenž zažije méně než čtvrtina smrtelníků, kompletně pohltil jeho duši. Mimika vytvarovala úsměv. Oči zastřela blaženost. Tělo, zevnitř chvějící se ukojením primárních tužeb, vytvářelo sebevědomé kreace při automatizované chůzi kupředu. Jakoby náhle dosáhl na vyšší příčku svého já, na setinu sekundy, tady a teď, pochopil Dan, že není ničeho. Na jeho vizuální kortex se opětovně promítla latentní a přeci živá idea, jež nosil ve svém srdci po tak dlouhá léta – popisující touhu po něčem větším než byl on sám – a v tu chvíli jakýmsi šestým smyslem přiblížil se k poznání esence všehomíra. S pocitem opuštění svého fyzického těla, zbaven myšlenek, emocí, instinktů, a lehký jako pířko, pouze levitoval v prostoru. A nic nebylo podstatné.

 

Jenže vše rázem nabylo tíhy. Zprava, oslepující světlo, zvukotlakové trumpety, nárazová vlna plná kovu ženoucí se ohromnou rychlostí jeho směrem. Jediná myšlenka: „Co se to sakra děje?“

 

„Člověče,“ zaslechl. „Co ti je?“

„Je v pořádku?“ ptal se jiný hlas.

A pak zase ten první: „Slyšíš?“

Danova ramene se dotkla pevná ruka. Velmi opatrně zvedl hlavu a zpod vlastního ramene pohlédl na dotírající osobu. Zjistil, že klečí uprostřed silnice, po jeho pravici dvě zastavená vozidla, a zaostřil na hubeného vysokého muže, celého v černém, sklánějícího se nad jeho ustrašenou maketou polovičního lidství. Zcela zdráv a nedotčený se uprostřed noci krčil v záchvěvech bázně jako nějaký příšerný blázen a náhle si připadal pošetile a trapně.

„Co se stalo, kamaráde?“ ptal se ho ten čahoun, jakoby promlouval ke svému lehce dementnímu mladšímu bratrovi.

„Ehm,“ začal Dan, „já, nejsem si jistý.“

„No, odsud to vypadá,“ usmál se čahoun a narovnal se, „jakoby jsi trochu přebral analgetik.“

Tím Dana trochu pobavil, takže pozbyl své křečovité pozice a mírně se narovnal.

„Zdálo se mi, že mě nabere tahač, půltuňák,“ vyloudil ze sebe pak.

„No, něco takového by bylo asi hodně nepříjemné,“ odpověděl čahoun.

Započatá konverzace ale byla rázem přerušena, protože k oboum mužům došla jakási slečna a se slovy, že spěchá, se plna zatrpklosti zeptala, zda pánové nemohou dořešit své problémy až po tom, co vyklidí silnici. Dan ihned zareagoval a s nemotornými omluvami se už chystal dokráčet k autobusové zastávce, když mu ten zvláštní vytáhlý chlápek v černém koženém kabátě až po podrážky nabídl, že by ho mohl někam svézt. A tak Dan poznal Matouše Van Hopperse.

---