První úryvky z knih prazvláštných

Se sluncem vstaň a po zemi choď, s mraky dýchej a ve světle viď, neb tento svět ty nabídl velkorysý dar… ŽIVOT. Proto slyš, že když se tvé nohy postaví a na zem padnou, ty už nebudeš pouze boží výtvor bez života, ty budeš kolébka všeho božského s kadeřemi ukolíbanymi světlem, s duhovkami zalitými svěžím dubovým lesem s vycházejícím měsícem na obzoru, s jemnou a hebkou pletí jako mají Vessenské Panny… Ty budeš středem všeho zbožného, nábožného a pobožného jakožto klenot a mistrovské dílo múzy, která dokáže oživit a roztancovat jemné tóny světla a odrážejícího jasu samotného Vessenského Boha, jeho bělasého stínu! Svatá zbožnost tě bude považovat za dítě Proroka Isénha al’Terniea samotného! Budeš žehnat lid jakožto i lid sám tě bude vzývat jako BOHA!

---

Tvář žíhaná světlem otevřela příliš unavené oči, plavé vlasy s pozůstatkem zrnitě žlutého témbru se s otevřením očí, s duhovkami sinalými, jakoby potěšili a s hřejivým přílivem červené, prameny vlasů povstaly a staly se kudrnatými. Jakoby s pomyslným probuzením duše celý výzor muže nadobil heroický a až kolosální pocit, jakoby muž představoval hrdinu z dávných dob kdy moc nebyla kována do zlata osetého šperky. Muž vstal a s tónem hněvu a s trochou božského strachu a ovšem také ze strachu z neznáma, vykřikl otázku, která nebyla otázkou neb se stala výrokem. Muž už nebyl mužem jak se mohlo zdát, stal se vtěleným nebeského světla, které slouží a sloužiti bude jako posel bohů samotných. Kdo-že to je? Pán všech bez rozdílu, se železnou rukou kraluje a taktéž i bude, neb nepohlíží na nikoho jako by mohli ostatní, už “rozkvetlý”, pohlížet neb jeho moc dopadá na každého stejně, jeho jméno tedy není smysl nadále utajovat - Slunce, zářící klenot dne. Narozdíl od jeho nočního protejšku, nebyl nikdy vázán k lidskému tělu, neb Slunce nadobije svoji lidskou podobu když zestupuje z Nebes, ale Měsíc byl člověkem, s utvrzelým jménem Hlanského původu - Stříbromil, ale po jeho nanebevzetí přijal jméno Měsíc. Po věčném odchodu Slunce za obzor, Měsíc se stal jediným tělesem na temných Nebesích. Slunce tak tkví na dalekém Západu, kde pouště jsou a úlomky světla Slunce, které šeptají z dalekých krajů, jenom přejí lidem z vlahých krajů. 

---

V mé duši jsou dva milenci krve, šílenství snoubící se s chaosem a neodolatelné nutkání vraždy duše. Jejich budoucí plémě tvoří cosi tak hrozného, že mou mysl uchvacuje starodávna hrůza jen co se milenci dvoří a tancují milostné a rychlé tance aby očarovali mou duší, která by se stala jejich… Duše by mohla být poté dítko jejich, dítko z břidlice a špinavého stříbra. 

---

V slazském spánku Aidar-Enn čeká snící v domě ztraceném, v městě Geréth al-Mae utopeném. Tak čekej když Aidar-Enn vzbudí se ze svého snu, který sní od sklonku noci, ode dne mraků až nedoslyšeném dni Khá! Khá, město nočního běsu, město Severní záře Měsíce, bašta chladných nocí a panství pána Úplňku. Khá jenž je provždy ztracené a stáva se provždy tak mrtvolným to městem.

---

“Neb jsem žadonil o pastýři mých snů, jakožto o snech zaplněné láskou a pochopení… Neb dlouho jsem dřímal v stínech plných mdlem a nenávistí. Celé ty noci jsem zde byl a vždy nemilosrdní sen plní nenávistí a strachu postihl mne.”

---

Zde dlím v hříšném těle večného putovatele, kráčejícího do svatého města Kré, domov jeho svatosti a duše vyvolené Zauera Lurtopa, který nese duši svou společně s duší padlého Ochránce města Kré, potomka hvězd a nebes Aia, samotného Zlatoústého Vierna Tauiera jehož dědictví se oslavuje dodnes. 

---

“První stromy tudíž vyrostli jako jeho děti, avšak zřel že žijí ale nechodí, jed je otráví ale přeci nenaříkají a proto velkorysý Ménd’hes il farlein-Láindún nařídil…” vypráví dcerce mladá žena zahalená v rudé, těžké a příliš teplé róbě na toto neobvyklé počasí, róba která zahaluje ženu od noh až po své nádherné sluneční vlasy, které mají to štěstí si ještě pamatovat Velkou Hvězdu, však právě žena naštve mnoho lidí tohoto dne na náměstí Bílého VelkoStromu. Do výkladu zrodu stromů se však zaplete nenávistná poznámka od kolemjdoucího.

“Nejenže ti hnusní Syndarijští se tu usídlili, ale dokonce vyprávějí žvásty o Hlanských bozích. Válka je sem dohnala, ale měla je radši všechny pobít…” říká rozhořčeně a z nepochopením muž nahlas, avšak bázeň mu jak si nedovolila zřít zanechané děti země Syndarilu.

“Ale, přeci někoho pobila…” dodá další.

---

Neb zde hledám a shromažďuji v útrapách lidstva sny, mým společníkem je měsíční světlo, a nepřítelem je notorická beznaděj bezbohých lidí. Kdo však jsem, aby jsem soudil nedokonalostí lidí a jejich hloupé radosti a rozkoše. Leč jak se může zdát, nejsem ten co sny tvoří a jejich pánem je, ba i božstvo ne, leč jsem pouhým sběratelem snů zapomenutých v bezblahých plání, kde sen umírá, společně s nadějí, která sen doprovází. 

---

I Měsíc byl člověkem, překrásní a přimklí k bohům, avšak čas jsi sebral daň z jeho božského těla a nebesa jsi ho osvojili jako svého. Stříbrná tvář třpytí svou nádheru na lidské bytosti, v těžkých nocích, kdy ani hvězda svůj jas přes černotu neprobije. Měsíc byl vždy pro každého majákem bezútěšné noci, když se Slunce odebralo k svému spánku. Avšak jednou už Slunce nevyšlo a Měsíc věčným jasem na nebesích se stal, obklopuje svou mocí Zem, která do propadlišť se propadla…

---

Růže byla, i stále je znakem prohnilého rodu Lernů, šlechtici co se zavázali chránit čest svého rodu navěky. Chrámy co vystavěli měli ve vytráži růži, tým dokazovali nadvládu nad církví samou, a že jsou svatý jako bohové sami. Povýšenost jich zavedla k poslednímu dítku jejich, dcerce Esmeray, narozena jako dítko co přivedlo slunce za obzor a nikdy se nenavrátilo, společně se hřejivými loučemi slunce a kolísajícími nespoutaními větry, co žíti budou jejich život nesporně nespoutaně. Esmeray prokleta a vyvržena rodem samým byla jejich záhuba. Když nastala její hodina narození, načerpala prohnilost svého rodu a překula ji k moci a síle vládnouti lesům co vyrostli pod zářním měsícem, posledním potulným božským tělesem, co uvězněné bylo na nebesích v tmavě modrých odstínech. Nebeské stíny dopadajíc na hrobku Lernů a snažíci se svrhnout jejich moc však nestačili. Esmeray padla do lesů jako poražena, pomsta nebyla dosti silnější než-li prohnilé srdce padlých pánů, zemřela uprostřed lesa, les ji však obrodil ze svého. Esmeray se stala elfkou a paní lesů u Gosoretu. Korunována měsícem samým a stromy, bílé listy z nebes přenesli na Esmeray klenoty hvězd, z plných a lehkých mraků koruny stromů ušili Esmeray šaty, které žádná královna doteď neviděla, osazena stříbrnými slzami a tkaná vodnou nití. Koruna ní vyrostla na čele ze stříbrných větvích tvořící diadém lesknoucí se před září lůna nové Esmeray - Měsícem, pánem noci.

Avšak i mrtvoly nezapomínají, i hrobka sama. Hrobka, samotná vůle Lernů, doteď kuje plány jak Esmeray zbavit síly a převezmout její prvenství jako dcera Měsíce, aby mohla pokračovat jako jedna z Lernů, býti jen lůno pro dalšího vládce nad královstvím, nadobít další zem pro jejich sen co ze tmy vstoupil. Sen co by vypustil nechutné hrůzy, co božstva uvěznili, protože ovládají hanebnou moc, co by pantheońy prohnila ze samého nitra.

---

Veleb mě a já budu velebit tebou, neboť pod zářním měsícem se stávám jasem a majákem svobody a naděje pro ty co se ztratí cestou kamkoliv jdou.