Tak to jsme my!

Sedím zády opřená o čelo postele a čtu si knihu. Vedle levého boku mám položený hrnek s čajem. Mohla bych ho mít na nočním stolku a neriskovala bych, že když se špatně pohnu, vyleju ho a budu spát na mokré matraci. Znamenalo by to však také, že bych pokaždé, když se chci napít, musela odložit knihu a mírně se naklonit do strany, abych na něj dosáhla. Na to jsem moc líná. Hlavu mám jako střep a břicho jako použitý boxovací pytel. Ruce mě bolí ze včerejšího zápasu tolik, že sotva udržím knihu. Pokrčené nohy mi však poskytují dostatečnou oporu pro klidné čtení. Je mi trochu zima, ale jsem líná vstát a přiložit do krbu. Natáhnu si obě nohy, ale jen tak, abych neprobudila ji. V opačném rohu postele se v zachumlaném klubíčku choulí sotva dospělá dívka. Spí tvrdě už několik hodin. Při zápase ode mne dostala k.o., ale bojovala dobře a to je nejspíš důvod, proč ji tu teď mám. Dan sem dívku přinesl nad ránem společně se sto zlatými a vzkazem, že ji mám vycvičit. Ne, že bych teď měla stálé zaměstnání, ale ač mám v ponožce o dvě díry víc než bych si přála, nežiju si špatně. S bratrem dvojčetem se nám daří, nepotřebujeme víc. Napiju se čaje, který během mého zaujetí knihou stihl vystydnout na pokojovou teplotu. Převaluji vlažnou tekutinu v ústech a ani se mi ji nechce polykat. Nakonec však polknu a rozhodnu se, že vstanu. Připravím si teplou várku čaje, přitopím v krbu, vyměním si krví nasáklou látku za čistou a vrátím se ke čtení. Tři ze čtyř činností nejspíš v opačném pořadí. Vstanu a tiše jako myška vykročím z pokoje. Chodbou projdu na toaletu, kde vykonám potřebné. Netřeba zabíhat do detailu. V něčem, co by se dalo nazvat kuchyní, jídelnou, odpočívárnou, tréninkovým místem a obývacím pokojem zároveň, sedí Leo. Hrbí se nad účetními knihami. Nehodlám ho rušit, protože každý, kdo ho vyruší od počtů a sám umí počítat, to musí následně přepočítat po něm. Naleju si horký čaj a vrátím se do ložnice. Nestačím si ani sednout a ozve se tiché zaklepání na dveře. Leo. 

“Vstup,” řeknu polohlasem. Pokud se má Klubíčko vzbudit, tak ať. Leo si bez okolků lehne na poslední volnou třetinu postele. I když mě to absolutně nezajímá, vypráví mi o příjmech a výdajích, nových lidech a změnách. Vím, že s dvojčetem máme místo u krbu jisté, takže se mě to netýká osobně. Jako Danova šampionka v boji beze zbraně se o své místo nebojím. Dvojče, které cvičí Danovy šampiony a je členem jediným členem jeho ochranky, se o místo také bát nemusí. Členové ochranky se střídají pouze tak, že předchozí zemře. Dan se pohybuje v Šeru, což je oficiální název pro oblast trhu, kterou panovník trpí, protože mu vynáší peníze. Jedná se o ne zcela legální zápasy, obchod s podpultovým zbožím atd. Dům, ve kterém bydlíme, je po klášteru největší luxus od doby, kdy  jsme z naší alma mater odešli. Mistři by nás nejspíš zardousili v kolébkách, kdyby věděli, jakou cestu si zvolíme. Nám to však vyhovuje. Máme vlastní pokoj a dům sdílíme s dalšími třemi až pěti obyvateli. Stálými jsou Leo a Nina, nejlepší společnice, kterou Dan propůjčuje jen výjimečně. Jako spolubydlící je však perfektní. Má obsesivní potřebu udržovat pořádek, takže poté co uklidíme, to vezme ještě jednou, důkladněji.

“...co myslíš?” zeptá se mě Leo. Zamrkám a vzhlédnu. Naše pohledy se střetnou. Nechci dát najevo, že jsem ho jaksi zapomněla poslouchat. Přikývnu.

“Myslel jsem si to, díky.” Vstane. V první chvíli mám chuť ho zastavit, ale nakonec on je spokojený a mě to nic nestálo. Napiju se čaje, který je opět vlažný a naštvaně ho odložím na noční stolek. Dnes prostě nemám svůj den. Náladu mi nezlepší ani Nina, která vstoupí bez zaklepání s hromadou čistého prádla v ruce a hodí ho přímo na Klubíčko. Aniž by se obtěžovala s pozdravem, začne ho ukládat a třídit do něčeho jako šatníku. Chvíli mám nutkání jí pomoct, ale vzhledem k tomu, že jí to jde od ruky a mně se nechce, zůstanu na svém místě. Klubíčko se neprobere. Nakloním se, abych zkontrolovala jestli žije. Dýchá, takže žije. Nina si teprve teď všimne dívky pod peřinou.

“Máš konkurenci?” zeptá se mě.

“Bratr,” odpovím.

“Jasně,” uchcetne se.

“Takže nová pro stovku?” zeptá se Nina. Myslí tím výši sázky, kterou musí protistrana zaplatit, aby se zápasu mohla zúčastnit. Danovi řadoví bojovníci stojí stovku, šampioni pět set.

“Nejspíš. Gabi je v tom.”

Nina se zastaví a zesiná. Na několik úderů srdce vypadá, že se proměnila v sochu. Pak odloží moje balonové kalhoty zpět na postel, odejde z pokoje a ani za sebou nezavře dveře.