Jeden z mnoha

Jeden z mnoha dnů, kdy vstal jsem před budíkem
nestihl se ozvat a budit mne ze sna
po divném večeru a klidné noci do tichého rána
nasedl jsem na svou ovečku a brouzdal jsem se asfaltovou řekou k DíSímu
město tiché po ránu, nikde ani noha jen ty moje jdou pípnout příchod pána
připravil jsem vše k práci odcházející na snídani vklouznul jsem do míst jako v osmdesátých
připloužil se ke mne prodavač prý co chci, povídám něco k snídani
pak jen sedím do sebe tu baštu tlačím, nikde nikdo jen hodiny líně běží, ručička už pár desítek let se souží
obchůdek je liduprázdný občas kofolka z DíSí z okolí se u pultíku zastaví a divně na mne mžourá čučí
slušně po obřadu ranním, odchodem ve dveřích pozdravím bez odezvy staré osmdesátkové dveře prosklené se o futra za mnou zastaví
I venku nikde ani mrtváčka, místy někdo projde, ha pán s divnou botou všímám si že každou jinou
směr k železnému pasu nabírám kde už dávno párou velké kotle nejedou ale elektřinou se nesou
nástupiště před náporem  ranním zejí prázdnotou a smysl mi dává automat mi kávu podává
malinko se zasním i já jsem byl mladý a tato místa mi to připomíná dozajista a proto došel jsem až sem
chtěl jsem vajádřit jen jeden obyčejný den