Notturno

Zklidnil jsem se...
Myslím.
To jsou ta rána plná ran.
Seděje na pelesti,
pálí mě, tlačí
svědivě kousavou připomínkou - 
rozhoduji se
rozhodnout zase se vrátit.

A ještě je kalno, nad hlavou ostrov rov svatého Kryšpiniána - budu se učit být vstřícný;
strop plný hvězd, stále a stále pomaleji bliká. Patroni noci bojoval jsem s Drapomraky na zasněžených vrcholcích mrakodrapů,
toho horstva jež se v mlze pne, nedočkavě vyhlížející dne. Vrhal jsem se znova a znova uprostřed átria dolů a prožíval jaké je to mřít.
A už, už jsem byl takovýhle kousíček od toho; potkal jsem dva lidi, kteří se vzájemně ztráceli, až zbyla jenom duše. Celé pochopení do toho vnášel knoflík v kapse u kabátu, jehož tajemstvím bylo právě to, že s tím vůbec nesouvisel. Ještě půl vteřiny potom, co jsem se probral jsem to vše zcela jasně chápal a nakonec, nakonec se to vše rozplynulo - no to je právě to Jirko - a na stole mi tady zbyl pouze pár knoflíků ze saka, který s tím vůbec, ale vůbec nesouvisí. 
Ptáci zpívají, ale kalno zůstává, čím jen to, že však pouze za očima si sedí. Seděje na palesti, cítím jak tlačí se mi do stehen, to jsou poslední otisky noci a také zarudlé čáry po těle, jakoby někdo psal fixem po golfovém míčku. Takhle nějak vypadá Europa! Noc je pisálek? který svoji knihu nikdy nedokončí! Tak jako já, píšící a na rychlo čmárající další vzkazy do mnohých listů, papírů a knih, jež se okolo mně protnou, prolnou, aby zase mohli se rozplynout a zůstat jen, zůstat...
Je tedy ptačí zpěv poslední větou? Kontrapukt noci? Stoupavě se zvedající až ke svitu slunce, k polední magické hodiny běsů v nás, kam se ptáčku kam schováš? a odtud už provždy klesající až po setmění ramen větvích samotných, na které prší a vítr jimi cloumá, zpět k další magické hodině vlků plné všade okolo jen ne v nás. A nad tím vším přelétavě mihotá se temných můr Král nočních motýlů Hadeninae Noctuidae Noctuoidea. Podobni jmény, názvy jako jsou prachová moře a prach je i oceán tady dole, tady dole na Měsíci.

Duch není. A duch je. Duch už není. Protože když si vezmu po letech na sebe dědův kabát a prsty nahmatám v kapse zapomenutý knoflík, stůj co stůj, jistojistě, ať to stojí co to stojí, tomu knoflíku dědův duch dám.
 
Naftalínem vonící bělostný Měsíc boží oko noci líně mrkná planinou, krajinou tichou, tichou lesem, kopcem, horou, světem a i, a i člověkem. Rybí oko noci, přetnou ho křídla nočních můr a ptáků sněhem pokrytých. Bělostný Měsíc a vzácná chvíle, jíž přeruší hlas boží - voce tinula - údery starého barokního zvonu v rytmu dechu Jizerských dnes už němých duchů a i skal - berot als das wir begm das ein gut ende gewm - a jako mít v rukou od Magora k básním šém, přát si a doufat finis coronat opus, poraď tedy potom všem, poraď prosím, aby vše, co začneme, mělo i dobrý konec.