POZNÁMKY O QUIRKOVITOSTI (4.)

STEFAN HEIDEN

„THE QUIRKY IN THE WORK OF WES ANDERSON.

METAMODERN OSCILLATIONS AT THE BASIS OF A QUIRKY SENSIBILITY“

"QUIRKY V DÍLE WESE ANDERSONA.
METAMODERNÍ OSCILACE V ZÁKLADECH QUIRKY SENZIBILITY"

Diplomová práce.

Univerzita Vídeň, prosinec 2012.

https://services.phaidra.univie.ac.at/api/object/o:1294186/get

2.2. Quirky a jeho konceptuální příbuznosti

Zejména s ohledem na různá vyjádření na internetu a vyjádření filmových kritiků v tisku se zdá, jako by mnozí uživatelé a kritici vycházeli z pojmu quirky, předstírali jeho neměnnou definici, aniž by si udělali jasný obrázek o jeho pojmových východiscích a filozofických souvislostech. V následujícím oddíle se budeme zabývat těmito aspekty, než se v další podkapitole budeme moci zabývat otázkou, které označení se nejlépe hodí jako kategorizace quirky, když se používá k popisu formálních nebo sémantických aspektů kulturních artefaktů.
Užívání termínu "quirky" se rozšířilo poměrně pozdě, jak bylo ukázáno výše. Nicméně i před tímto okamžikem byly určité vlastnosti a typy chování považovány za svérázné ve zvláštním smyslu. Netvrdím sice, že quirkiness [quirkovitost] je synonymem výstřednosti, přesto je zřejmé, že pojmy bizarní, kuriózní a quirky jsou s touto představou silně spjaty. Proto se zdá rozumné krátce se zabývat pojmem výstřednost.

V moderním pojetí se výstřednost vztahuje na neobvyklé nebo zvláštní chování osoby, která se výrazně odchyluje od společenské normy. Kromě chování může výstřednost ovlivňovat mnoho aspektů člověka, od vzhledu až po osobní názory, stanoviska a cíle. Jedinci, kteří vykazují tyto vlastnosti, jsou označováni jako excentrici a jsou považováni za zosobnění idiosynkratičnosti, bizarnosti, podivínství nebo výstřednosti. (Gill 1-2)
Zdá se, že existuje obecná tendence předpokládat, že aby mohl být člověk považován za excentrika, nesmí jeho chování vést k nadměrným, negativním důsledkům, a nevyvolává tedy reakce přesahující pobavení, překvapení nebo rozčilení. Podle tohoto názoru jsou excentrici vnímáni jako v podstatě "neškodné a sympatické postavy, které ...] poskytují ostatním příjemné rozptýlení od nudy každodenního života" (Gill, "Rethinking Eccentricity" 1). Jak se však vyjádřila Miranda Gillová, "výstřednost často vyvolávala prudké a rozporuplné reakce a byla spojována s potenciálně znepokojivými postavami, jako jsou šílenci, sociální marginálové, lidská 'monstra' a bouřlivý romantický génius". Tato rozporuplná tvrzení by mohla být klíčem k rozlišení excentričnosti a jejího mladšího příbuzného, quirky, protože, jak říká MacDowell, ta je "neškodná" (MacDowell, "Notes" 3). Na rozdíl od výstřednosti překračuje quirky hranice konvenčnosti, aniž by vyvolával agresi, urážku, nenávist nebo odpor. Jak říká Michael Hirschorn ve svém článku "Quirked Around": "Quirk je zvláštní, ale ne příliš zvláštní. To bychom se dostali až k podivínství a tam by se mohlo někomu něco stát." Dalo by se tedy říci, že quirky je spíše terčem posměchu než přímého útoku.

Vraťme se však nyní k excentricitě. Je zřejmé, že k tomu, aby měl pojem excentrika smysl, je třeba mít k dispozici normu, soubor "normálních" činů, postojů, projevů a cílů, který vychází z vlastností souvisejících s chováním většiny společnosti. Následně záleží na kulturních a antropologických předpokladech prominentních v daném okamžiku, které chování je identifikováno jako excentrické. Míra, do jaké se "jednotlivci mohou odchýlit od společenských norem, se v jednotlivých kulturách značně liší v závislosti na velmi specifických socio-historických faktorech". (Gill, "Rethinking Eccentricity" 10) Kromě toho je použití nálepky "výstřední" ovlivněno také sociálním zázemím, třídou a pohlavím jedince. Například "to, co bylo pro ženy hluboce výstřední, bylo pro muže často považováno za zcela normální a naopak" (tamtéž). Podle George E. Marcuse navíc hraje v případě výstřednosti roli i bohatství. "To, co by u chudého člověka bylo považováno za znaky šílenství, je u bohatých lidí z vyšších vrstev obecně přijímáno jako výstřednost". (48-49)
John Stuart Mill ve svém filozofickém díle O svobodě zdůrazňuje význam excentriků pro rozvoj společnosti: "Výstřednost byla vždy hojná tam, kde byla hojná síla charakteru, a množství výstřednosti ve společnosti bylo zpravidla úměrné množství génia, duševní síly a morální odvahy, které obsahovala." (Mill, Bentham a Austin 140) Mill tedy chápe výstřednost jako sousedství génia. Každopádně dichotomie normálnost versus výstřednost "je neoddělitelná od evropské modernity: výstřednost představuje jeden přesvědčivý soubor hodnot (novost, svoboda, individualita), který se výrazně střetl s jinými, stejně přesvědčivými hodnotami (stabilita, řád, společenství)". (Gill, "Rethinking Eccentricity" 10)
Stejně jako Millův postoj k excentricitě je i koncept spleenu typickým a důležitým prvkem romantické literatury klasické moderny. Tento pojem zpopularizoval Charles Baudelaire (francouzsky splénétique), který jím označuje stav melancholie či zádumčivého smutku tváří v tvář nemoci, zoufalství, smrti, osamělosti a nenávisti. Termín se používal již dříve - zejména v tzv. romantické literatuře 19. století. Mezi melancholií a výstředností je zřejmá souvislost: Jedinci, kteří nedokáží identifikovat příčiny svého trápení, nemají sny a vzdali se hledání smyslu, potřebují stále více excentrických rozptýlení, aby se s touto situací vyrovnali. (srov. Gill, Eccentricity and the Cultural Imagination in Nineteenth-Century Paris 71-102).

Další, zcela zřejmý přístup k chápání excentricity spočívá v morfologii slova (latinsky: eccentricus, starořecky: ?κκεντρος ekkentros, "nemající Zemi jako střed oběžné dráhy", z ?κ ek, "ven" + κ?ντρον kentron, "bod") (T. F. Hoad). Tím lze excentricitu chápat jako spojenou s pocity melancholie, tj. jako ztrátu vnitřního středu, která vede ke stavu duševní nerovnováhy. Zdá se tedy, že excentrickým osobám chybí citový základ, který je základem pro vybudování pocitu hodnot a sebeúcty. Podle německého pedagoga a filozofa Käteho Meyera-Draweho vede tento nedostatek vnitřního centra ke zvláštnímu druhu utrpení "excentrického já" - tento druh utrpení zřejmě souvisí s výše zmíněným pojmem slezina -, které Meyer-Drawe popisuje následovně:
„Ne pro každého z nás je pravý střed tvořen Bohem. V modernitě jeho místo zaujalo nově ustavené já, které samo sebe vnímá jako původní zdroj veškerého smyslu, jako jediný a nezpochybnitelný zakládající prvek. S ohledem na to má v sobě touha po vlastním já vždy cosi nostalgického či melancholického. (Meyer-Drawe 362)“
Na druhé straně je výstřednost úzce spjata také s komičností. Pokud je excentrická odchylka od normy použita jako dějový prvek ve filmu, zvyšuje jeho komický potenciál, protože "všechny případy komična zahrnují odchylku od normy, ať už se jedná o normu jednání, vhodného chování, konvenčního oblečení nebo stereotypních rysů" (Neale a Krutnik 67). Dovolte mi však zdůraznit, že výstřednost nelze zaměňovat s quirkiness nebo dokonce quirky sensibility. Přesto analýza pojmového pozadí quirky prostřednictvím jeho sémantického příbuzného, excentrického, přispívá k hlubšímu pochopení quirky a naznačuje možné interpretace, jak zde bude ještě ukázáno v kapitolách 4 a 5 této diplomové práce.

A poté, co jsem nastínil pojmové pozadí, v němž je slovo quirky zakotveno, se nyní budu zabývat pojmem quirky v užším smyslu, tj. v jeho funkci označení nebo kategorie uplatňované na filmy v diskursech týkajících se kinematografie.

.