Černá díra - 27. Zlomený symbol

Zlomený symbol

Qvelie celou noc nemohla zamhouřit oka. Měla neodkladný pocit, že je něco hodně špatně. Zamhouřila oči teprve nad ránem. Ze spánku ji ale brzy vytrhl svíravý pocit na hrudi. Trhla sebou a splašeně se posadila. V místnosti byla sama. Lips musel odejít těsně poté, co usnula. Vstala a přešla k oknu. Měla neblahé tušení, že ví, co se děje. S chvějícíma se rukama rozhrnula závěsy. Krve by se v ní v tu chvíli nedořezal. Podél hradeb se zvedala oblaka kouře. A hradby samotné… Jejich věčné květy uvadaly. Ne. To nemohla být pravda. Pokud vadly ty posvátné květy, musela to být jedině Frynova temná magie. Její mysl explodovala vlnou bolesti. Jakýmsi způsobem byla k tomuto království připojena. Možná to bylo slibem, který Lipsovi a království složila. Budu ho bránit, řekla tehdy.

Bez přemýšlení vyběhla z ložnice a zamířila si to rovnou do pracovny. Lipse tam opravdu našla, jak sedí nad hromadou dokumentů.

„Naše hradby,“ vydechla. Do očí se jí nahrnuly slzy, kterým nedokázala zabránit. Věděla, že to dříve nebo později přijde. Ale nebyla na to připravená.

„Co se děje?“ naléhal Lips. Neměl tušení, co tím jeho žena myslí. Všiml si, že zalétla očima k oknu. Rozhrnul závěsy a tiše zaklel. Jak bylo možné, že si toho nikdo nevšiml.

„Nevím,“ přiznala Qvelie. Musel tu otázku zřejmě vyslovit nahlas.

„Pošli zprávu Imirisovi a Armovi. Musejí si pospíšit. Naše vojsko je připraveno, dám jim povely, aby se shromáždili u tajného východu. Frynovo zrůdy se nesmějí dostat za hradby.“ Lips se hnal ihned ke dveřím.

„Ty květy. Umírají,“ zamumlala Qvelie. „Co když je to předzvěst našeho konce?“

Lips se vrátil ke své manželce a rychle jí políbil na čelo. „Zvládneme to, má drahá. Naši muži jsou silní a lidé, co nám přišli na pomoc zrovna tak,“ odmlčel se. Sám si to musel říkat neustále dokola, aby nepropadl panice. „Dovedeš ženy a děti do úkrytu?“ Málem by na to zapomněl.

„Jistě,“ špitla Qvelie. Myšlenkami ale byla zatoulaná úplně jinde. Co když se tu objeví Fryn? A co když je to, co tvrdil Arm, pravda? Nebyla připravená se tomu postavit.

?

„Thundricku, sestav šiky jak bylo v našem plánu. Sejdeme se u zadní brány, musím se ještě obléct do zbroje. Nechal jsem ji v paláci,“ sdělil mu Lips. Za normálních okolností by to dal na starost Armovi nebo Imirisovi, ale oba teď byli pryč. Doufal, že se jim podaří proklouznout do sídla temnoty nepozorovaně a bez úhony. Nepochyboval o tom, že Fryn zůstal v sídle, i když jen s hrstkou stráží. Neměl ve zvyku účastnit se bitev, které nepovažoval za přelomové. Bylo by to Lipse urazilo, že je tak podceňuje, ale byl nesmírně vděčný, že tu ta zrůda není. Nedokázal si představit, co by to udělalo s jeho milovanou ženou.

„Jistě pane,“ slíbil Thundrick. „Kde je Nyrelain? Měl mi pomoci s koordinací,“ vzpomněl si, když už se král chystal odejít.

„Poslal jsem ho k hradbám, aby zjistil co nejvíce,“ odpověděl mu. „Připojí se k tobě, až získá nějaké informace.“

Thundrick přikývl a vydal se k stanovému městečku, které už zaregistrovalo kouř a bylo na nohou. Nesmírně si ctil toho, že Lips vybral pro tento úkol jeho. Byl odhodlaný udělat vše, co bude v jeho silách, aby dovedl jejich vojsko k vítězství. Měl za úkol zkoordinovat vojsko na tři šiky. V prvním měli být nejzkušenější a nejsilnější válečníci. První část to bude mít totiž nejtěžší, protože bude muset prorazit nejvíce nepřáteli. Druhý šik měli tvořit převážně lidé, aby měli už alespoň trochu pročištěnou cestu. V posledním šiku měli být nováčci a mladí chlapci, kteří neměli žádné zkušenosti. Nelíbilo se mu, že musí jít do boje, ale potřebovali každou ruku, která dokázala udržet meč. Bylo mezi nimi i pár žen, které byly odhodlané bránit své rodiny.

Začal vykřikovat rozkazy na všechny strany. Brzy se kolem něj začali shromažďovat vyzbrojení lidé. Řekl jim, aby se drželi plánovaného postavení. Musel zajít ještě zpátky do kasáren, aby zkoordinoval své muže. Šel nejdříve za lidmi, protože předpokládal, že jim to bude trvat o něco déle. Překvapili ho, ale jeho muži byli přeci jen rychlejší.

Mohla uplynout přibližně hodina, kdy byla vyhlášena pohotovost. Thundrick byl už připravený, i s celým vojskem, u tajného východu z města. Nemohli tušit, jestli je na druhé straně přivítá Frynovo vojsko, nebo jestli se nachází jen v okolí hlavní brány. Jakmile se ocitl u zdi, vyděsil ho pohled na věčné květy, které byly zničené. Uvadly a zčernaly. Byla na ně příšerný pohled. Cítil, že i v jeho společnících to vyvolalo rozruch. Snažil se je nabádat ke klidu, ale sám měl co dělat, aby nepropadl zoufalství. Zničený symbol dokázal vždycky velmi rychle podvrtat naději.

„Konečně jsi tady,“ prohlásil, když spatřil, že se k nim blíží Nyrelain. Ve tváři byl neskutečně pobledlý. „Co se děje?“ zeptal se opatrně. Nikdy ho neviděl tak zaskočeného a to bylo co říct. Jako králova pravá ruka už viděl hodně věcí na různých misích, na které byl vyslán.

„Nedohlédl jsem na konec jeho armády,“ hlesl Nyrelain. Rukama si bezděčně projel vlasy a nervózně poklepával nohou.

„Jak to myslíš? Nepodařilo se ti dostat na hradby?“ Thundrick nechápal, jak by nemohl dohlédnout na konec. Leda že by…

„Podařilo. Neviděli mě. Ale je jich mnoho. Tisíce,“ řekl přiškrceným hlasem. Nikdy neviděl tak obrovskou armádu.

„To není možné,“ zamumlal Thundrick. „Jak dokázal nashromáždit tolik zrůd a mužů?“ Věděli, že sbírá síly, aby mohl udeřit. Ale pokud Nyrelain nedohlédl na konec vojska… Nechápal, že to předtím nikdo ze zvědů nezaregistroval. Jak dokázal skrýt takovou armádu? Vlastně asi nechtěl znát odpověď. Polkl, ale knedlík, co se mu usadil v krku, nezmizel.

Obrátil se ke svým mužům a společně s Nyrelainem jim vysvětlil situaci. Přestože realita na jejich tvářích vykreslila hrůzu, měl za to, že by měli znát pravdu, než se vrhnou do boje. Nabádal je k odvaze. Povzbuzoval je, i když byl sám plný strachu. Musel je podpořit, jinak by jako velitel stál za starou bačkoru.

Vyhoupl se do sedla. Nyrelain ho napodobil. Stáli v čele vojska, které bylo podle elfova popisu rozhodně menší, než to Frynovo, přestože zabíralo skoro všechny prázdné ulice města. S napětím, které se jim kroutilo pod kůží, čekali, až se k nim připojí jejich král.

?

Královna stála na stupínku v sále, který byl přeplněný k prasknutí. Shlížely k ní tváře žen, dětí a nemocných. Každý z nich měl svůj vlastní životní příběh, ale jedno je spojovalo. Strach a hrůza se jim leskly v očích. Vnímala to každou částečkou svého já. Nasadila si masku vyrovnanosti a odhodlání, i když cítila pravý opak.

„Jak už jste mnozí zaznamenali, Frynovo vojsko dorazilo k Liquendiru,“ promluvila ke svému lidu, i všem ostatním, pevným hlasem. Nemohla si dovolit dát najevo své zoufalství. „Byli jste zde shromážděni, abych vás mohla zavést do bezpečí, které toto město skrývá. Musím vás ale požádat, abyste pochopili můj následující požadavek. Věřte mi, že bych to nedělala, pokud by to nebylo nutné. Je zde jedna tajná místnost, kam se můžete všichni schovat. Ví o ní jen pár vybraných lidí, aby nedošlo k jejímu odhalení. Je nutné, aby i vám zůstala její poloha skrytá. Proto vás musím požádat, abyste si nasadili na oči šátky, které jste dostali při vstupu. Nemůžeme riskovat, že by mezi vámi byl nějaký zrádce, který by vás prozradil. Jakmile dorazíme do místnosti, budete si je moci okamžitě sundat.“

Davem to zašumělo, přesně jak Qvelie očekávala. Všimla si, že pár lidí zaváhalo, ale snažila se tomu nepřikládat větší váhu. Chápala, že se jim při hrozícím nebezpečí nelíbí zakrýt si oči. Věděla, jak moc je nepříjemné nevidět, co se děje kolem. Nakonec ji ale jeden po druhém všichni uposlechli. Poděkovala jim a sešla ze stupínku, ze kterého k nim promlouvala. Vysvětlila jim, že jí mají následovat. Všichni ji poslechli. Vydali se po schodech dolů a mířili klikatými chodbami do bezpečí.

Cestou navázala rozhovor s těmi, kteří šli nejblíže ní. Vyslechla si jejich životní příběhy a trpělivě je povzbuzovala. Mnohé z těch příběhů byly smutné a plné bolesti. Jiné ale zase kypěly štěstím.

Společně se nořili hlouběji a hlouběji pod palác, až se nakonec ocitli na místě. Skrytou pákou ve zdi uvedla do pohybu kamenné dveře, které nebyly oku viditelné. Ozvalo se hlasité zaskřípění a pár lidí polekaně nadskočilo. Uklidnila je, že je to normální. Vyzvala je, aby vstoupili dovnitř. Když za nimi přivřela dveře, dovolila jim, aby si sundali pásku. Všimla si, jak mžourají a snaží se přivyknout prostředí, které bylo ozářeno desítkami pochodní.

„Připravila jsem je zde, než jsem vás sem zavedla,“ vysvětlila, když spatřila otázky v jejich očích. „Rovně zde jsou zásoby jídla pro vás všechny. Pokud s nimi budete dobře hospodařit, měli by vám vydržet čtrnáct dní.“ Pravda byl, že jim chtěla připravit mnohem víc jídla, ale bylo náročné ho sem přepravit tolik, když to musela odnosit jeho ona s Lipsem. Nemohly si dovolit oslovit další elfy, jen proto, aby jim pomohly odtáhnout hory zásob.

„Když půjdete o kousek dál, narazíte tam na pramen. Je tu připraveno několik měchů. Na každou rodinu by měl vyjít jeden,“ sdělila jim.

Její lid se na ní děkovně obrátil, až se jí zadrhl dech. Neměla pocit, že by si měla tolik vděku jakkoliv zasloužit. Pořád jim tu muže hrozit nebezpečí. Místo bylo sice skryté, ale když viděla, co Frynova moc udělala věčným květům, nebyla si jistá, zda nedokáže vyčenichat i tohle místo.

Než ji naplno zaplavila vlna díků, vyklouzla škvírou ve dveřích ven a rychle je za sebou zaklapla. Když mířila zpět do paláce sama, okolní šero ji svíralo, jako pevné lano. Po cestě sem tento pocit neměla, protože jí obklopovalo spoustu lidí. Dala se téměř do běhu, jen aby byla z těch chodeb pryč.

Když zadýchaně vtrhla do královských komnat, střetla se tam s Lipsem. Všimla si, že je už oblečený do zbroje a vypadal, jakoby se už chystal opustit místnost.

„Stalo se něco?“ zeptal se jí vyděšeněji, než obvykle. Nervy měl na dranc a měl o svou manželku obrovský strach.

„Ne. Jen mě upřímně děsí ty temné chodby,“ přiznala trochu zahanbeně.

Chápavě k ní přikročil a objal ji. Snažil se vstřebat její vůni a teplo, aby si ho mohl uchovat pro chvíli, kdy mu bude na bojišti nejhůře.

„Nebudu tě přemlouvat, abys tam nechodil. Vím, že bys stejně šel, že ti tvá čest nedovolí zůstat sedět na zadku, zatímco ostatní nasazují životy. Chci tě jen požádat, abys byl opatrný.“ Odtáhla se od něj, aby mohla v jeho očích nalézt odpověď. Když přikývl, pustila ho a vydala se k šatní skříni. Vytáhla z ní svůj bojový oblek. Byl trochu zaprášený, protože už ho dlouho nenosila.

„Nechystáš se jít se mnou, že ne,“ zamumlal Lips, i když mu byla odpověď předem jasná.

„Mám také čest a morální přesvědčení. Nemůžu tu jen zůstat sedět, přesně jako ty. A navíc umím bojovat. Sám jsi mě to naučil.“ Aniž by čekala na jeho odpověď, vysvlékla se z šatů a pomalu se začala soukat do úzkých kožených kalhot.

„Tenhle boj ale bude jiný,“ snažil se jí přesvědčit.

„Boj je vždycky jen a pouze boj,“ odpověděla mu a nasadila si na hruď železnou košilku. Byla pevná, jako diamant, a lehká, jako pírko. „Slíbila jsem věrnost tobě i celému království. Hodlám se svého slibu držet až do posledního dechu. Budu stát po tvém boku, ať už nás za hradbami čeká cokoliv.“ Utáhla si tkaničky od bot a narovnala se v celé své výšce.

Lips smířlivě přikývl, i když se mu to pořád nezamlouvalo. Očima přelétl svou ženu a musel uznat, že i v bojovém obleku vypadá naprosto úchvatně. Přešel k ní a nabídl jí svou ruku.

Qvelie sevřela jeho obrovskou dlaň a ruku v ruce společně vyšli z komnaty. Mířili ke stájím pro své koně, kteří na ně už čekali připravení. Nadskakovali v sedlech a míjeli řady vojáků, kteří jim uvolňovali cestu. Davem se ozývalo obdivná šuškání, které bylo rázem plné odhodlání. „Budou s námi bojovat,“ ozvalo se po Qveliině pravici. Jejich přítomnost evidentně podpořila pokleslou náladu.

Nyrelain s Thundrickem na ně také chvíli obdivně shlíželi, než se nakonec vzpamatovali. Nyrelain jim vysvětlil situaci, která na ně čekala za hradbami. V královském páru se mihlo znepokojení, ale nedali nic najevo. Přijali to, jako nevyhnutelnou skutečnost.

Otočili se na svůj lid. Na vojáky, kteří byli odhodlaní bránit, co jim bylo nejdražší. Qvelie s Lipsem se na sebe podívali a pak jednohlasně vykřikli: „Za Liquendir,“ a zvedli nad hlavu své meče.

Vojskem to zaburácelo ve stejné odpovědi. Lips pokynul Thundrickovi a ten přistoupil ke skrytému průchodu. Otevřel bránu. Měli alespoň špetku štěstí, protože za ní nikdo nebyl. Znamenalo to tedy, že všechny Frynovo zrůdy se městnají před hlavní bránou. Museli se tam dostat co nejrychleji, aby snížili riziko jejího prolomení.

První vyjel Lips po boku s Qvelií. Následovali je Nyrelain s Thundrickem a za nimi zbytek vojska. Vrhli se do boje a už nebylo cesty zpátky.

                                                        ?                                     

Krve by se v nich nedořezal, když spatřili celé vojsko. Nebyl vidět jeho konec, přesně jak říkal Nyrelain. Lips měl před očima jen nekonečnou záplavu černě. Věděl, že musí zůstat silný, aby podpořil své muže, aby byl jejich vzor. Naprázdno polkl a očima hledal vůdce protivníkova vojska. Dopředu nakonec opravdu vyrazil jeden elf, oblečený celý v černém.

„Mohu ti nabídnout poslední možnost, jak tu válku zastavit,“ začal ihned naostro. „Vzdejte se svého království ve prospěch Fryna a nic se vám nestane. Pokud ho budete poslouchat a plnit jeho přání, můžete dál žít bezstarostný život,“ nabídl jim.

Lips měl skoro až chuť se zasmát. Takové lži. „Nastal by kompletní chaos a všude by bylo plno bolesti. Tomu říkáš bezstarostný život?“ Krev v něm vřela vzteky a zboku cítil Qveliin upřený pohled. Po očku se na ni ohlédl, ale ihned se odvrátil. Nechtěl vidět ten strach v jejích očích.

„Dobře, vybral sis to sám. Skončí to v náš prospěch tak jako tak. Jen jste si mohli ušetřit vaše bídné životy.“ Odklusal zpátky ke svým mužům a zrůdám. Začal jim rozdávat rozkazy.

Král už svým mužům a ženám řekl vše, co měl na srdci. Otočil se jen na svou ženu, aby jí mohl říct: „Miluju tě. A budu tě milovat, ať se stane cokoliv.“ Kdyby nebyli na koních, objal by ji a políbil.

Qvelie se na něj usmála, jak jen jí to skleslá nálada dovolila. „Já tebe taky a vždycky budu. Až do naší smrti a i po ní.“

Bodlo ho u srdce, když viděl, že jeho manželka myslí na smrt. Nemohla si pro ně přijít. Nebyl připravený opustit jejich život.

Z myšlenek je vytrhl řev a dusot kopyt. Bylo to tu, bitva začala. Černá vlna se na ně valila. Lips zvedl meč nad hlavu a vrhl se vpřed. Když čepel poprvé zařinčela, následoval ho i zbytek vojska.

Prostor před Liquendirem se brzy proměnil v krvavé pole. Všichni bojovali z plných sil, ale převaha byla značná. Qvelie si prosekávala cestu do středu černého vojska a přitom se snažila držet co nejblíže svého manžela. Kryla mu záda a on zase jí. Bolel ji každý sval v těle, přesto při každém uderu a odražení čepele, zaťala zuby a pokračovala.

Najednou ucítila tíhu a vibraci v kapse. Komunikační kameny.

„Potřebujeme vás, ihned. On to sám nezvládne,“ naléhal na ni Imirisův hlas.

Qvelie zbledla a očima vyhledala v davu Lipse. Když se jejich pohledy setkaly, vydala se k němu. „Musíme se vydat na pomoc Armovi. Imiris se mi ozval s tím, že to sám nezvládne.“

„Jak se tam ale stihneme dostat včas?“ Lips během toho odrážel útoky a myšlenky se mu splašeně honily hlavou.

„Musíme povolat mantrii. Zvládne nás tam donést rychlostí blesku.“ Královna se mezitím začala prorážet zpět k paláci.

Lips ji se zaskočením následoval. Na bájnou mantrii úplně zapomněl. Narazil na Nyrelaina s Thundrickem a vysvětlil jim, co musí udělat. Věřil ji, že se dokážou o jejich lidi postarat.

Čekala je dlouhá cesta. Pokud se jim vůbec podaří mantrii povolat.

---