Řetěz moci Irián 45. díl

Řetěz moci Irián 45. díl

Paní Helen:

Procházím se sama zahradou a dívám se na květiny známé i mě neznáme. Jejich vůně mě unáší do vzpomínek, kdy byl Irián v plném rozkvětu. Pohladím květ růže a pokračuji dál, kde se nacházela lavička. Sednu si a ponořím se do posledních dnů strávených v zemi Nariánské.

Znovu přemýšlím o této krajině a lidu, který byl tak houževnatý. Nejdřív byla tato země nepřátelská, než poznali moji dobrotu a chovali se ke mně s úctou. Dokonce i Finriel prohlašoval, že jsem hodna stát se jejich královnou a stále byl po mém boku. Nevím, co si myslel, ale pořád se snažil, abych se tu cítila v bezpečí a vítaná. Jako by tušil, čím jsem si musela projít. Nejdřív jsem si nemohlo odpustit, že se vzdávám, tak snadno a propadám novým citům a jistotě, kterou mi Finriel projevoval. Vzpomněla jsem si na Kreana a do očí se mi nahrnuly slzy. Stýská se mi po tobě. Vzdychnu si do nočního studeného vzduchu. „Má paní.“ Objali mě pevné paže Finriela a bradu zabořil do mých vlasů. Nevím, jak to dělal, ale vždycky se mi ulevilo, když byl na blízku. Vlastně si jsou dost podobní. Jeho povaha, důvtip a to, že mě dokázal rozesmát. Možná mi ho poslal Krean, abych nezůstala sama? To by dost vysvětlovalo.  „Mohu s vámi zůstat?“ Věděl co potřebuju, ale dnes není ten správný den. „Ráda bych byla sama pane Finrieli.“ Odmítnu a vidím jak se tiše vzdaluje se slovy. „Jak si přejete.“ Nezahlédnu jeho zklamanou tvář, když zmizel u branky vedoucí na dvůr.    

Finriel vládce Narianu:

Měl bych být trpělivější a dopřát Helen čas. Nabádal jsem se a mohl se zbláznit z toho, jak mě od sebe pořád odháněla. Byli chvíle, kdy se smála. Vypadala šťastná, ale to trvalo vždycky, jen pár okamžiků, než jí po tváři přelétl bolestivý výraz. Věděl jsem, že musí myslet na syna. V jejich očích byl vidět strach a obavy. Dostanu se, až k hlavní bráně města. Stráž hlídá děti hrající si kousek za bránou. Dívám se, jak vesele skáčou ve vysoké trávě, která se tady oběvila právě díky Helen. Jen pár vyvolených znalo pravý důvod, proč se tak stalo. Všiml jsem si, že je jí zase o trochu víc. Pomalu rostla dál směrem k poušti, ale písku se nedotkla, jako by se bála. Možná se, až moc podobala citům Helen a zračilo to její obavy. „Pane. Pane počkejte.“ Běželi ke mně děti a volaly, abych neodcházel. Zastavím se a čekám, až doběhne i ta nejmenší, která byla celá uřícená, jak spěchala. „Podívejte. Kvetou.“ Malá holčička mi podávala kopretinu narůžovělé barvy. „Bude to tak napořád? Chci si hrát v trávě a nechávat se šimrat po tvářích  tou velkou trávou támhle.“ Ukázala na kopeček, kde ještě včera nic nerostlo. „Je krásná stejně jako ty.“ Cvrnknu holčičku na nose kopretinou. „Porostou stejně jako já?“ Její zvědavost neznala konce a ostatní větší děti se začali smát. „To nezáleží na mě, ale na paní Helen.“ Natočila hlavu a dala si ruku na bradu, jako že usilovně přemýšlí a najednou zvedla důležitě prst. „Budete si brát tu hezkou paní co jste našel? Má vás ráda.“ Jak tohle věděla jsem netušil. Já sám tápal a nemohl zjistit na co Helen myslí. Byla pro mě hádankou. Stejně jako to, co se jí muselo stát, že přešla celou poušť. „To by mě musela chtít cvrčku. Běžte domů je pozdě.“ Rozehnal jsem je do svých domovů a zjistil, že ta holčička zůstala.

„Copak?“ Dřepnu si, abych viděl do těch zářících dětských očí plných zvědavosti. „Kdyby vás neměla ráda neusmívala by se. Viděla jsem ji. Vážně. Dívá se vždycky, když se otočíte.“ Tohle mi vyloudilo úsměv na tváři a dodalo novou odvahu, abych nepřestával a stále jí byl na blízku. „Kdo myslíte, že vám poslal mastičku na tohle.“ Ukázala na malou skoro zacelenou ranku od říznutí dýky. „Ta paní byla u babičky a koupila mast  a hrozně rychle pospíchala zpátky, aby vám to ošetřili včas. V ten den  ty kytky najednou vyrostly a rozkvetly.“ Zůstal jsem chvíli mimo a začínal si uvědomovat, že věřím slovům malého dítěte. „Ty..“ Začal jsem se smát a dítě vzal do náručí a točil se s ní v kruhu. „Děkuju Cvrčku.“ Položím dítě na zem a rozeběhnu se na panství. Helen byla pryč, když jsem se tam dostal. Měl bych počkat do zítřka nabádám se a přitom mířím přímo do jejího pokoje. Zůstanu stát před dveřmi.

Zlehka zaťukám. „Spíte?“     

https://povidkyodkat.blogspot.com/