O lamě s chutí větru v tlamě

Zabředněte do osidel fantazie a nechte se unášet vůní hor a...

Představte si hory, ty z nejvyšších, jejichž vrcholky se snoubí s nebeskými beránky, kteří je alespoň drobátko chrání před žhavými slunečními paprsky, aby sněhová duchna horských obyvatel nepřišla k úhoně.
Tak právě zde žila, snad žije a možná bude žít lama, dcera hor a svých rodičů.
Byla jednou z mnohých a věrně sloužila svému pánu. Každé ráno vycházela obtěžkána všelijakými břemeny z úpatí do těch nejvyšších poloh strmými a spletitými cestičkami. Od mládí byla vychovávána ke svědomité práci, ostatně jako všechny ostatní jejího rodu. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo svého majitele opustit a utéci za svobodou. Přesto velice ráda při svých namáhavých cestách přemýšlela a snila, jaké to je v jiných zemských končinách. Pomáhalo jí to zapomenout na tíhu nákladu, a tak patřila v tomto kraji mezi ty nejuznávanější lamy. Dokázala unést a překonat daleko větší zátěž než všechny ostatní. Její pán ji za to ctil a miloval a měl ji ve veliké vážnosti. Byla mu více než zlatým pokladem.
Sluch lam jest převelice citlivý. Postřehne i slabounké ševelení větru. Kdybychom my lidé dokázali totéž, byli bychom možná o něco rozumnější. Řeč větru není totiž nikterak odlišná od té naší, jen zní tišeji než kupříkladu pád ptačího pírka na zem. A tak bychom porozuměli vyprávění o krásách světa, o myšlenkách moudrých, o zázracích přírody a lásky...
Lamy však tuto možnost mají, ale jen málokterá jí využívá. Většina radši naslouchá vyprávění lidí, které je sice někdy též plné zajímavého, ale mnohdy přes plané řeči a lži není možné rozpoznat smysluplné jádro.
Lama, o které vypráví tento příběh byla jiná. Uplynuvší slova napovídají, že vskutku toužila po poznání. Nemuselo být zrovna její vlastní, věděla, že její pán by bez ní dlouhého života nedožil, chtěla však slyšet o světě takovém, jaký ve skutečnosti je. Zajímaly ji dálky, tajemství, příběhy jiných dílů světa.
A tak při svých putováních poslouchala horský vítr a ani nedutala, když začal do jejího ladného ucha šeptat, co nového viděl, slyšel a odhalil na druhé straně velehor.
Ale ani jeho slova neukojila lamí touhu. Od horského větru se jí dostalo jen zvěstí o horách samotných, třebaže o místech, kam by se sama v celém svém žití nikdy nedostala. Úděl tohoto větru už byl takový. Brouzdat z údolí k vrcholkům a zase zpět, jinam mu Matka Příroda vanout nedovolila.
Nadešel však den pro lamí duši převzácný. Z čista jasna za ranního svítání, kdy její pán počal obtěžkávat její bedra velkými koženými vaky, zaslechla úplně jiný hlas, než znala. Byl to lehký padavý vítr, který cestuje celým světem a přináší osvěžení každému, kdo je znaven letním vedrem, mladým dívkám pročechrává hřívy jejich vlasů. Když však spatří otevřeným oknem filatelistu kochajícího se nad svou sbírkou, neodolá a s malými barevnými papírky si malinko pohraje. I takový dokáže lehký padavý vítr být, většinou ale neslyší slůvka nadávek. Pomáhá pilným včelkám při opylování květin, lidem sušit vyprané prádlo, děti by bez něj nemohly pouštět své papírové draky.
Lama jím byla dočista okouzlena a toho dne vůbec nechtěla skončit se svou prací. Domů ji netáhl ani hlad a kručení v břiše. Její pán ji musel do stáje téměř násilím vtlačit, napomohl mu snad jen slib, že zítra půjdou do hor zas.
Od té doby navštěvoval lehký padavý vítr lamu každý týden. Za tuto dobu stihl prolétnout světem, načerpat nové příběhy, které lamě mohl celý den vyprávět.
Dříve uplynulo lamě sedm dní jak mrknutí očního víčka, jenže teď jí hodiny bez něj připadaly nekonečné, zato den s ním krátký jak pouhá vteřinka ztracená ve vesmírném času. Za krátko si na něj zvykla do takové míry, že by již bez jeho, byť kratičké, přítomnosti nedovedla žít.
Jednou se neobjevil... Lama si tuto situaci vysvětlovala tím, že má na celičké planetě spousty práce, a tak nemůže přiletět obšťastnit ji samotnou.
Přišly však další týdny marného čekání a lamí srdce pokryl černý a těžký háv smutku. Snažila se jeho nepřítomnost rozumně vysvětlit, ale žádný argument jí nepřišel dostatečně pádný. Začala chřadnout nejprve na duši, poté i na těle. Svému pánu se ztrácela před očima. Jednoho rána už jí ani síla nestačila se postavit na nohy a zůstala bezvládně ležet na své podestýlce.
Pán byl stejně nešťastný jako ona, vždyť přicházel o svou nejlepší pomocnici a přítelkyni.
Ještěže tu stále byl ten horský vítr. On věděl, proč se to všechno děje a také věděl, proč se již lehký padavý vítr nenavrací ke své lamě. Naplnila ho obava z toho, že přijde o svou svobodu, že ho lama navždy připoutá k sobě, že zůstane uvězněn v jejím srdci. Lama popravdě po tomto stavu stále více a více toužila, však nikdy by ji nenapadlo lehký padavý vítr násilím do svého srdce uzavřít. Přála si, aby on cítil totéž co ona a splynul s lamí duší zcela dobrovolně. Pak by se stal on její duší, tvořili by dohromady jedno bytí. On by ji naplnil svým poznáním, ona svou láskou, přátelstvím a soucitem.
Horský vítr nemohl nechat svou přítelkyni, jednu z mála, která mu naslouchala, zemřít žalem a steskem. Jal se hledat lehký padavý vítr za hranice svého hájemství. Popadl ho takový vztek, že dokázal vzdorovat samotné Přírodě a odvanout tam, kde neměl vůbec co dělat.
Nebylo těžké lehký padavý vítr nalézti, on byl zkrátka všude. Chyběl jen tam, kde byl nejvroucněji očekáván a nejvíce k potřebě.
V té chvíli, kdy horský vítr spatřil objekt svého hledání, vrhl se na něj a naplněn hněvem se s ním pustil do křížku. Lehký padavý vítr nic nechápal a jelikož byl daleko slabší, brzy ležel na lopatkách, kdyby nějaké samozřejmě měl.
Tím však vše jen začalo. Teprve po zběsilé bitce se na něj horský vítr osopil a poněkud nevybíravým způsobem vysvětlil poraženému, co způsobil svou sobeckostí.
Lehký padavý vítr zůstal jako opařený a snažil se probudit z toho hrozného snu. Sen to ale nebyl, ani co by se za nehet vešlo. Vše uběhlo tak, jak horský vítr pravil.
Až teď si lehký padavý vítr uvědomil svou převelikou chybu, egoismus a pošetilost. Neváhal ani vteřinu a odvanul silou mohutného uragánu za svou lamou. Už nebojoval s horským větrem, sokem mu byl soupeř z nejmocnějších - sám čas. Matka Příroda mu však naštěstí dovolila chybu napravit a lamu ještě nevpustila do osidel nebeského království.
V okamžiku, kdy spatřil umírající lamu, bez rozmyslu pronikl do jejího srdce. Bylo to těžší, než se domníval. Její srdce ztvrdlo velikým hořem.
Lama ihned poznala jeho přítomnost a jako mávnutím kouzelného proutku ožila. Samozřejmě ještě nějaký čas trvalo, než se uzdravilo její tělo, ale její duše, mysl a srdce byly již zcela v pořádku.
Lehký padavý vítr pochopil svou bláhovost. Měl strach z toho, že ztratí svou milovanou volnost, ale v lamím prostorném srdci objevil nejen tu, nýbrž ještě nesrovnatelně větší a cennější poklad. Jaký? To jistě poznal každý z vás.

---