Černá díra - 28. Kolébka zla

Kolébka zla

            Imiris měl zakalenou mysl a měl pocit, že se dusí. Čím dále postupovali směrem do nitra skal, tím více ho temnota svazovala a mučila. Snažil se před Jsen působit silně, ale chvílemi už ztrácel kontrolu nad svým chováním. Už několikrát mu uklouzlo bolestné zasténání, které ihned doprovázel Jsenin starostlivý pohled. Byl ale nesmírně vděčný za to, že se v tom nijak nerýpala, jen mu pevněji stiskla ruku. Tak moc toužil uzamknout své nadání, které nyní vnímal spíše jako prokletí. Nemohl to udělat. Potřeboval jít za zdrojem toho zla. Pomalu ale jistě se přibližovali. Poznal to, protože se s každým krokem cítil zmučenější.

            „Dáme si pauzu,“ zasýpal nakonec, když už měl pocit, že mu hlava exploduje. Sesunul se na nejbližší kámen a trhaně oddychoval. Schoval si hlavu do dlaní a nehty si zaryl do kůže, až po nich zůstali vytlačené půlměsíce.

            „Napij se,“ přikázala mu Jsen a podala mu lahev s vodou. Svíralo se jí srdce, když ho viděla tak trpět. Posadila se vedle něj na studený kámen. Vytáhla sušené ovoce a podala hrst Imirisovi. Převzal si to od ní s prázdným pohledem. Kéž bych ho mohla nějak rozptýlit.

„Mrzí mě, že nedokážu být dost silný. Němělas mě takto vidět,“ zahuhlal Imiris. Křečovitě svíral lahev a s nechutí se nutil k jídlu. Žaludek měl úplně zauzlovaný.

„Neomlouvej se, Imirisi. Musíš neskutečně trpět a máš můj obdiv. Jsi neuvěřitelně silný,“ zarazila ho Jsen. Nechtěla, aby se kvůli ní cítil ještě hůře. Nedokázala si ani představit, jak se on musí cítit, protože už jen ona, která neměla žádnou moc, se cítila úplně příšerně. Přisunula se blíž k Imirisovi a pevně se k němu přitiskla. Vtiskla mu letmý polibek na zaťatou čelist, ale vzápětí se odtáhla. Teď to není vhodné, pomyslela si.

Imiris celý ztuhl a vzápětí se uvolnil. Otočil se čelem ke Jsen. Odložil lahev s vodou a přesunul své dlaně na její boky. Přitáhl si Jsen k sobě. Sevřel ji ve svých dlaních a políbil. Jakmile pocítil známou chuť, hlava se mu vyčistila. Svírající temnota se schovala do kouta jeho nitra, jakoby nesnesla lásku, která ho naplnila. Dychtivě hltal její jemné rty. Posadil si Jsen na klín a vnímal splašený tlukot srdcí. V uších slyšel jen hukot krve, která se mu rozproudila celým tělem. Úplně zapomněl, kde jsou. Existoval jen přítomný okamžik.

„Neměli bychom,“ namítla Jsen, ale slova zanikla v dalším polibku. Instinktivně mu zajela prsty do vlasů a sevřela je v pěsti. Z úst jí uniklo zasténání, když Imiris stiskl její ztežklé ňadro. Prohnula se v zádech a vnímala pulzující kůži na svém krku, který Imiris přejel naběhlými rty.

Dech se mu zadrhával v plicích, když dychtivě hltal každý milimetr její holé kůže. Ani neveděl jak, ale sundal jí halenu a sám se najednou ocitl bez košile. Vnímal, jak se mu její prsty zarývají do kůže na zádech. Láskyplně ji položil na chladnou zem a klekl si obkročmo přes Jsenina stehna. Jazykem přejel ztvrdlou bradavku a jemně ji stiskl mezi zuby. Potěšeně se uchcecht, když se Jsen vydralo z úst hlasité zasténání.

Najednou se zvedl prudký vítr a Imiris zkameněl. Celým tělem mu projela prudká bodavá bolest. Zkroutil se v bolestné křeči a sevřel si hlavu do dlaní. Ta odporná moc mu svázala mysl.

Jsen polekaně vykřikla a vyskočila na nohy. „Imirisi,“ opakovala starostlivě pořád dokola. Přehodila přes něj jeho košili a rychle si přes hlavu přetáhla svou halenu. Sevřela mu ramena a snažila se ho uklidnit.

Když vítr konečne ustal, Imiris se povolil. Hruď se mu trhaně zvedala a zase klesala. Sípavě se nadechoval a pomalu se vracel myslí do reality.

„Co se stalo? Jsi v pořádku?“ Jsen o něj měla starost, protože to bylo tak náhlé. Nesmírně ji to vyděsilo.

„Musíme být nesmírně blízko. Vítr sem přinesl větší dávku temné moci,“ zasýpal Imiris. Hlava mu pořád třeštila, ale bolest začínala pomalu ustupovat. Zamžoural očima a pomalu se posadil. Začal si oblékat košili, kterou přes něj Jsen přehodila. „Promiň, já…“ zašeptal, ale nakonec se zarazil. Nevěděl, co chtěl vlastně říct.

„Neomlouvej se,“ přikázala mu Jsen. „Nemůžeš za to. Zvládneš pokračovat?“ zeptala se opatrně.

Imiris váhavě přikývl a postavil se na nohy. Rozhlédl se kolem sebe, ale neviděl nic podezřelého. Pustil uzdu své schopnosti, která se před chvíli samovolně uzavřela, aby nezešílel. Udeřilo ho to jako záplavová vlna. Ihned poznal směr, kterým museli pokračovat. Než se jím ale vydal, otočil se na Jsen.

„Potřebuju, abys mi byla na blízku. Abys mi připoměla, koho mám u sebe, až začnu z té temnoty šílet. Musím nechat mysl otevřenou, dokud nedojdeme k tomu zdroji. Myslím, že pak bude nesmírně těžké se ubránit takovému návalu zla. Budu muset mou moc opět uzamknout, ale k tomu potřebuju kontakt s realitou. Musíš mi ji připomenout. Pomůžeš mi?“

„Ach, Imirisi. Proto tu jsem. Miluju tě a udělám vše, co bude v mých silách, aby ses neztratil.“ Pevně ho objala. Když ho konečně pustila, pobídla ho, aby se vydal na cestu. Svírala ruku v pěst, protože i ona cítila, že jsou opravdu blízko.

?

Arm se proplížil kolem prvních strážných bez jakýchkoliv problémů. Povolal jen špetku své moci, aby ho zahalila do stínů, kterých bylo v okolí pevnosti více než dost. I štěstí hrálo v jeho prospěch, protože v okolí nebylo tolik lidí, jako bylo běžné. Odhadoval, že většina z nich zamířila do války do Liquendiru. Doufal, že se mu podaří zachránit Kvenliu a uzavřít temnotu než jeho město padne. Neměl ponětí, jak dlouho dokáží bojovníci čelit takové přesile.

V duchu se snažil připravit na to, v jakém stavu Kvenliu najde. Pokud ji vůbec najdu. Tiše zaklel a zahnal tu myšlenku do úplného kouta. Musela být živá. Nevěřil, že by se jí jeho otec tak rychle zbavil. Co když zjistil, že ho Arm podvedl a zradil? Mohl ji použít proti němu. Zaťal čelist. Poprvé měl nějakou slabinu a musela jí být zrovna žena, kterou miloval.

Vklouzl do pevnosti vchodem pro služebnictvo. Nikdo se ho na nic nevyptával. Usoudil, že buď vypadá jako jeden z nich, nebo si pamatují co je zač. Nikdo by se neodvážil odporovat synovi jejich vůdce. Přemýšlel i nad tím, že by vešel hlavní bránou a prostě se přihlásil k jeho otci s tím, že se k němu vrátil. Došlo mu ale, že by se už před ním nedokázal dále přetvařovat. A také by se mu dozajisté nepodařilo proklouznout s Kvenliou nepozorovaně ven. Byl úplně bez plánu, ale i s plánem by se jednalo o sebevraždu.

Zatímco se mu myšlenky honily splašeně hlavou, postupoval chodbami do středu pevnosti, kde se nacházelo schodiště do cel. Odhadoval, že Fryn drží Kvenliu právě tam. Zatím šlo všechno až podezřele hladce. Seběhl schody a už se chystal zahnout za roh, když ucítil komunikační krystal. Vytáhl ho z kapsy a sevřel ho v dlani.

„Myslím, že jsme to našli,“ ozval se Jsenin hlas. Zněla vystrašeně.

„Co se děje?“ Arm měl nepříjemný pocit, že je něco hodně špatně. Očima zalétl k celám, a když je přimhouřil, všiml si téměř neviditelné magické stěny. Tušil, že kdyby se jí dotkl, třeba jen prstem, spustila by poplašný alarm. Možná by ho i zabila. Krve by se v něm tu chvíli nedořezal. Neměl šanci tam proniknout. Otec musel přijít na to, že ho zradil.

„Myslím, že Imiris má nějaký šok, nebo něco podobného. Už se to stalo jednou, když se zvedl vítr a zanesl k nám více té odporné moci. Jenže teď, když jsme přímo u zdroje, má příšerné křeče, svíjí se a…“ roztřesený hlas se proměnil v tichý vzlykot.

Arm se silou vůle přiměl k zachování chladné hlavy. Horečnatě se snažil vymyslet, jak z toho ven. „Dokážeš mi sdělit alespoň přibližně vaší polohu?“ Mezitím, co čekal na odpověď, se začal potichu vzdalovat po schodišti vzhůru a ven z pevnosti.

„My-myslím, že ano,“ vykoktala ze sebe Jsen mezi vzlyky.

„Dobře,“ zamumla Arm. „Drž se u něj a dohlédni na to, ať si neublíží. Pokud je v takovém stavu, jak říkáš, je přehlcený emocemi. Mohl by si dokonce ublížit. Zkus mu připomenout, kdo je on a kdo jsi ty.“

„Já se snažím, ale nereaguje. Jsme severně od Frynova sídla. Není to nijak daleko, pořád tu pevnost zřetelně vidím i svým lidským zrakem. Pospěš si, prosím,“ zavzlykala znovu a opustila spojení, které krystaly navázaly.

„Snažím se,“ zamumlal si Arm pro sebe. Když se dostal na prostranství v okolí pevnosti, kde byl mimo dohled strážných, dal se do běhu. Směřoval do skalisek na severní straně. Nedokázal myslet na nic jiného, než na Kvenliu, kterou tam zanechal. Věděl, že nebylo možné se tam dostat, ale stejně se o to měl pokusit. S každým uběhnutým metrem měl pocit, že se mračna stahují ještě víc. Nedovolil si zastavit se, ani když měl pocit, že mu plíce vyskočí z hrudi.

Něco ho najednou přinutilo strnout. Nacházel se před obzlášt vysokým kusem kamene, přes který nebylo nic vidět. Na hrudi se mu rozléval zvláštní pocit, který nedokázal nijak specifikovat. V hlavě zaslechl šepot, ale nedokázal rozluštit slova, které mu chraplavý hlas říkal. Měl pocit, že z něj znovu vytahuje jeho staré já.

Z temných myšlenek ho vytrhl až ženský výkřik. Otřepal se a rychle oběhl ten obří kus kamene, který mu bránil ve výhledu. Naskytl se mu pohled, který mu vyvolal husí kůži.

Mezi skalisky byl nemalý volný prostor. V jeho středu se nacházel kruh z kamenů, který by za normálních okolností připomínal ohniště. Jenže místo ohořelých kusů dřeva a popela tam byla bezedná jáma. Obklopovaly ji chuchvalce černé mlhy a z díry samotné vycházely různé skřeky. Arm si připadal, jakoby mu někdo přejel ledovým ostřím po páteři. Úplně ztuhl a začal se obezřetně rozhlížet kolem sebe.

Netrvalo dlouho a zahlédl Jsen, která musela vydat ten křik, který slyšel. Otočila na něj vytřeštěné oči a on zahlédl zdroj její hrůzy. Imiris sebou na zemi házel v bolesti, která konzumovala jeho tělo. Všiml si, že má ruce pokryté vlastní krví, jak mu brzy došlo. Na spáncích měl několik hlubokých stop po nehtech, které si tam sám zaryl. Jsen klečela vedle něj a snažila se mu sevřít ruce, ale Imiris se jí pokaždé vyškubl.

Arm k nim doběhl a klekl si vedle svého přítele. „Imirisi, přemož to,“ nabádal ho zvýšeným hlasem. Sevřel mu ramena, aby sebou nemohl tak házet.

„Nic nepomůže, Arme. Já už to zkoušela,“ ozvala se roztřeseně Jsen. „Musíš uzavřít tu temnotu, jinak to nepřežije. Nestihl se včas uzamknout.“

„Já… Nevím, jak to mám udělat,“ přiznal tiše Arm. Překvapil ho strach, kterým se jeho tělo naplnilo. Nevzpomínal si, že by někdy cítil takovou bezmoc. Sebral veškeré odhodlání a přiblížil se k té černé díře plné skřeků. Ošil se, když nahlédl dovnitř a neviděl nic, než prázdnotu.

Zhluboka se nadechl a pevně sevřel víčka. Snažil se vybavit si Kvenliu v těch vzácných momentech, kdy vypadala alespoň trochu šťastná. Sevřel dlaně v pěst a opět je napjal. Sáhl do hlubin vlastního nitra a po jednotlivých nitkách vytahoval ven svou moc. Nebyl si jistý, jestli to funguje, a tak pomalu otevřel oči. Téměř je vytřeštil, když viděl, jak z jeho dlaní proudí provazce stínů přímo do jámy. Dokáže jí to zavřít? Co, když to jen probudí a vyláká ty zrůdy ven? Tyhle otázky se mu honily hlavou dokola, jako splašený vír.

Znenadání se ozval Jsenin výkřik, se kterým Arm ihned spatřil pařát, který vykoukl na okraji jámy. Kurva. Zaklel a rychle skopl vykukující hnátu zpátky dolů. Co mám dělat? Začínala se ho pomalu zmocňovat zoufalost. Jediné, co ho napadlo, bylo usilovněji myslet na dobré věci. Doufal, že by to tu temnotu mohlo porazit. Znovu se zaměřil na Kvenliin obličej ve své mysli. Soustředil se na lásku, kterou k ní pociťoval. Před očima si zhmotňoval pouto, které je k sobě pojilo. Uzavíral ho a zpevňoval, jako zámek. Další stínový pramen vytryskl i z jeho hrudi.

Netrvalo to dlouho a z jámy se ozval jekot, který následovalo zapraskání. Konečně.

„Pomáhá to,“ slyšel zavolat Jsen. Měl ale pocit, jakoby byla najednou daleko. Dál než předtím. Zpomaleně a s hrůzou si uvědomil, že se mu začínají podlamovat kolena. Slábl. Jeho moc se vyčerpávala příliš rychle. Došlo mu, že tímhle tempem selže dřív, než tu temnotu uzavře.

„Imirisi,“ šeptala Jsen neustále dokola. Všímala si, jak se jeho tělo začalo pomalu uvolňovat. Sevřela mu tvář do dlaní a navázala s ním oční kontakt, když konečně plně procitl.

Její ustaraný pocit se mu vpíjel do duše jako vylitý inkoust. Hlava mu třeštila a zoufale se snažil pochopit, co přesně se stalo. Stálo ho nepřiměřeně moc úsilí podepřít se na loktech, aby se mohl posadit. Pomalu se rozhlédl kolem sebe a vytřeštil oči, když zahlédl Arma. Vycházely z něj husté provazce stínů, které se vpíjely do jámy.

„Měla jsem o tebe příšerný strach,“ upoutala na sebe Jsen pozornost.

Otočil se zpět čelem k ní. „Nedokázal jsem se včas uzamknout. Bylo to příliš silné,“ zachraptěl. Hlas měl uplně zastřený. Předpokládal, že musel hodnou chvíli křičet. „Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptal se bezděčně a přitom si prohlížel zaschlou krev na vlastích rukou.

„Nevím. Připadalo mi to jako celá věčnost…“

Přerušil je Armův výkřik. Oba se na něj podívali a všimli si, že klečí. Podlomila se mu kolena. I jeho stíny slábly.

„Nevydrží to,“ zamumlala Jsen. Ve tváři byla pořád bílá jako smrt a vidina selhání jí opravdu nepomáhala.

Imiris ztěžka vytáhl komunikační krystal. „Musím o tom spravit Qvelii, třeba bude vědět, co si počít.“ Párkrát s ním otočil v dlani, než předal královně zprávu. Pak vzal Jsen za ruku a těžkopádně se zvedl na nohy. Vydali se k Armovi, aby mu mohli být alespoň oporou, než dorazí Qvelie. Slíbila mu, že tam budou, jak nejrychleji dokážou. Upřímně neměl představu, jak by tak dlouhou cestu mohli zvládnout tak rychle, ale ona měla vždycky nějaké eso v rukávu.

Arm nevěděl, jak dlouho ještě zvládne odolávat. Klečel, napůl zhroucený a sotva si uvědomoval, že po jeho boku stojí Imiris a Jsen. Alespoň jemu jsem pomohl. Usilovně se upínal myslí k té, kterou miloval. Cítil, jak ho opouští síly. Bylo to jako velký odliv.

Znenadání se zvedl vítr a ovál jeho zpocené čelo. Byl by ho bral jako úlevu, to by ale nesměl pocítit ji. Ztuhl a z vteřiny na vteřinu utnul svou moc. Pohasla, stejně jako jeho koncentrace, která se zaměřila jiným směrem. Pěstmi se zapřel do země, až mu v kloubech zlověstně zakřupalo. Vzhlédl směrem, kterým ji zavětřil.

Obrátil se mu žaludek, když spatřil svého otce, jak Kvenliu svírá kolem pasu a ke krku jí tiskne čepel. Vypadala pohuble a otlučeně. Pod očima se jí rýsovaly hluboké tmavé kruhy. Udělalo se mu ještě hůř při představě, co s ní během těch dvou týdnů prováděl.

„Okamžitě ji pusť,“ zavrčel. Ztěžka se vrhl jeho směrem, ale Imiris ho chytil za rameno. Zlostně se na něj otočil a chystal se mu vytrhnout.

„Nedělej to,“ varoval ho. „Nikomu to nepomůže. Jí to nepomůže,“ připoměl mu Imiris.

„Má pravdu,“ ozval se Fryn. Pevně si tiskl Kvenliu k tělu. Vzrušovala ho představa, jak moc tím ubližuje nejen té dívce, ale i svému synovi. „Zklamal jsi mě, synu. Čekal jsem od tebe víc,“ pronesl naoko zklamaným hlasem. Uvnitř mu to ale bylo úplně jedno. Necítil k němu žádné vazby.

„Nech Kvenliu na pokoji. Vůbec ji do toho nezatahuj, nemá s tím nic společného,“ osopil se na něj Arm. Krev mu vřela v žilách, mezitím co se snažil zachovat alespoň trochu chladnou hlavu. Ramena se mu prudce zdvihala a klesala, jak se snažil dostat svůj přerývavý dech pod kontrolu.

„Pleteš se. Má s tím vším společného úplně všechno. To ona je příčinou tvé zrady. Byla klíčem k nečemu, co nikdy nemělo být odemčeno. Tvá láska, Arme, nikdy neměla být probuzena. Taková odpornost,“ ve tváři se mu rozzářil odporný úsměv. „Jelikož jsem ale tvůj otece a jsem velkorysý, tak ti dám možnost ji ještě zachránit. Přidej se zpět ke mně a nechám tu tvou holku jít. Budeš si s ní moc dělat, cokoliv budeš chtít. Je úžasná,“ dodal a potom se začal smát jako smyslu zbavený.

„Nedělěj to,“ křikla Kvenlia. Vůbec porpvé promluvila, zatím co vyděšeně těkala očima mezi jámou, Armem a zakrváceným Imirisem, který se skoro opíral o Jsen.

„Sklapni,“ zasyčel na Kvenliu Fryn. Cukl s ní ještě pevněji k sobě a přitlačil čepel na její krk. Téměř ihned ucítila teplý pramínek krve, který se jí rozutekl po holé kůži. Vteřinu na to viděla, jak se Arm rozběhl jejich směrem.

Ta zasraná svině. Slyšel to v hlavě jako hukot pořád dokola. Slíbil si, že svého otce zabije a hodlal to dodržet. Sebral pár posledních kousků své moci a mrštil ji Frynovo směrem. Překvapilo ho, když v jeho tváři spatřil náznak úleku. Ten byl ale ihned pryč, nicméně stačil na to, aby se mu Kvenlia vysmýkla. Běžela teď jeho směrem, co jí její zbýdačený stav dovolil.

Chtěl ji obejmout, sevřít ji tak, až by jí láskou umačkal. Na to teď nebyla vhodná chvíle a tak Kvenlie věnoval dlouhý pohled, který sliboval, že si později všechno vynahradí. „Sražte ho na kolena,“ zavolal Imirisovým směrem. Odvrátil se od té, kterou miloval, a vyhrl se zpět ke zdroji temnoty. Nesměl zaváhat. I kdyby ho to mělo stát život, byl ochotný do toho vložit poslední zbytky svých sil. Pro ni by udělal cokoliv.

---