Černá díra - 29. Ztracené pouto

Ztracené pouto

Kvenlia využila jediné vteřiny, která se jí naskytla, aby se vytrhla z Frynova sevření. Hnala se Imirisovo směrem a ihned se natáhla po dýce, kterou jí podal. Byla vyčerpaná a s každým krokem cítila jen bolest, ale ta teď byla vedlejší. Armův láskyplný pohled jí dodal sílu, kterou potřebovala.

„Rád tě opět vidím,“ křikl na ni Imiris, který se kolem prohnal k Frynovi. Museli mu zabránit, aby se dostal k Armovi. Ten potřeboval zůstat soustředěný a nerušený. Za běhu tasil meč a vrhl se na temného elfa. Ten jeho úder odrazil bez sebemenšího problému. Ve tváři mu pohrával ledabylý úsměv, ve kterém bylo znát pohrdání. Ať se Imiris snažil jakkoliv, nedokázal se mu dostat blíže k tělu.

Kvenlia kroužila kolem nich a snažila se najít slabé místo, kam by mohla zaútočit. Vnímala Frynovu převahu, kterou měl proti zkušenému bojovníkovi, jakým byl Imiris. Rychle stočila pohled na Arma a ztěžka polkla. Přísahala by, že cítila, jak je vyčerpaný. Působilo to, že každou chvíli omdlí. To se nemohlo stát. Museli to zvládnout.

Jsenin výkřik přehlušil řinčení čepele. Imiris viděl, jak k ní Fryn vyslal vlnu své moci. Srdce se mu v ten moment zastavilo. Připadalo mu, že se čas zastavil. Klesla na zem, jako ve zpomaleném záběru. Na nic nečekal a bezmyšlenkovitě k ní vyrazil. To byla ale obrovská chyba. Než mu to došlo, bylo už pozdě. V boku ucítil ostrou bolest, která mu sebrala dech z plic. Rukou sjel k místu, odkud vystřelovala, a zaklel, když ucítil horkou krev.

„Myslíš si, že se mi můžeš postavit? Už od začátku to pro tebe byl prohraný boj,“ vysmál se mu Fryn.

Imiris se chtěl zvednout, aby mu mohl zabránit v postupu k Armovi, ale sotva popodal dech. Ještě je tu Kvenlia, připoměl si. Nechtěl ji podceňovat, ale vzhledem k jejímu stavu pochyboval, že by se mu mohla postavit. Navíc byla v umění boje pořád jen začátečník. Nově nabité elfské smysly jí sice pomohly, ale nemohly vynahradit léta zkušeností.

„Ještě jsem tu já,“ zavrčela Kvenlia a vrhla se na něj. Měla výhodu překvapení, která byla v zápětí ta tam. Věděla, že bude Fryn silný, ale přesto ji to překvapilo. S laždým úderem ji víc a víc zatlačoval k temné jámě a k Armovi, který ze sebe vydával poslední zbytky sil.

„Nebuď bláhová. Nemůžeš se mi vyrovnat ani v těch nejdivočejších snech,“ řekl klidným hlasem Fryn. K sakru, nebyl ani krapet zadýchaný. „Byl jsem na tebe hodný. Ponechal jsem ti tvůj život, abych si zachoval synovu přízeň. Ten bastard mě ale stejně zradil, takže už jsi mi vlastně k ničemu. Zabiju tě a přiměju Arma, aby to sledoval a pak to skoncuju i s ním.“

Jeho slova působila jako jed. Svírala Kvenlie hrdlo a pálila jako čert. Přinutila se zatnout zuby a odrážet jeden úder za druhým. Sama se divila, že zvládá odrazit každou ránu tak malou dýkou. Připadal jí skoro směšná oproti Frynově meči. Měla ztuhlé svaly a vnímala, jak se z jejího vyhublého těla rychle vytrácí energie.

 Už byla jen pár kroků od, nyní již klečícího, Arma, když vzduch proťalo mávání křídel. I Fryn se zarazil a zraky všech se zvedly k tmavé obloze. Kvenlie se zatajil dech, když spatřila stvoření, které se k nim rychle blížilo. Šupinatá lesklá kůže hrála několika odstíny zelené, která místy nechávala namodralé záblesky, ostře kontrastovala s oblohou. Díky elfskému zraku Kvenlia brzy poznala, že na hřbetě sedí dvě postavy. Tvor máchal blanitými křídly a snášel se pomalu k zemi. Když dosedl na malé prostranství, kam se sotva vešel, Kvenlie se zatajil dech. Nikdy v životě nic takového neviděla. Tvor na ní upřel velké kulaté oči, které vířily žlutou barvou s nádechem červeného lemování. Chtěla uhnout pohledem, ale byla jako hypnotizovaná. Pomalu si všimla zvlněných rohů, které zaujímaly místo uší. Nemohla přímo říct, že by v ní stvoření vyvolávalo strach, ale spíše určitý respekt. Vůbec si neuvědomila, kdo na zvířeti přiletěl, dokud Fryn nepromluvil.

„No, drahá Qvelie, musím řici, žes se tentokrát opravdu překonala. Vždycky jsem chtěl spatřit mantrii na vlastní oči. Jak se ti to u všech všudy povedlo? Myslel jsem, že jsou všechny do jedné v trvalém spánku,“ blekotal Fryn a přitom spustil meč k pasu.

Kvenliu zaskočilo, jak rychle přesunul svou pozornost na královnu. Uvědomění si jí udeřilo do tváře jako pěst. Vzpoměla si na jeho slova, které věnoval Armovi, než ji unesl do svého sídla. Pořád nevěřila tomu, že by to mohla být pravda.

„Nech mou ženu na pokoji,“ zavrčel Lips. Držel se po jejím boku a se sotva patrnou hrůzou v očích se rozhlížel kolem sebe. Viděl vyděšeného a úplně vyčerpaného Imirise, jak klečí vedle té lidské dívky a snaží se jí probrat. Potom zavadil pohledem o Kvenliu, která vypadala stejně zbídačeně jako její společník. A pak tu byl Arm… Spatřil porvazce temnoty, jak opouští jeho těho a s každým nádechem se mihotají a slábnou.

„Náš syn ti předal mou zprávu, že?“ Jeden koutek úst mu vystřelil vzhůru a poodhalil tak ostrý špičák. „Nevěříte mi,“ nadhodil, když viděl Lipsovu odmítavou reakci.

„Nevymýšlej si nesmysly a vzdej se,“ přikázal král. Pevně svíral ruku své manželky. Byl ochotný za ni bojovat za každou cenu.

Qvelie se na něj podívala přísným pohledem, který jinak zakrýval veškeré emoce. Poté se obrátila na Fryna. „Jak by to mohla být pravda? Jak bych si mohla nepamatovat to, že jsem porodila syna?“ bodlo jí u srdce, když to vyslovila nahlas. Rychle se po Armovi ohlédla a ihned pocítila jeho vyčerpání.

„Řekněme, že se to vymklo kontrole. Chvíli poté, co jsi porodila, jsi ztratila hlavu,“ řekl, jakoby nad tím neměl žádné zásluhy. Jakoby ji dlouhé roky nevydíral a nemučil. „Byl jsem tehdy netrozvážný a nepozorný. Chyběly mi zkušenosti a tobě se záhadným způsobem podařilo utéct i s naším synem. Byla jsi pryč hrozně rychle a tehdy jsem ještě neměl takovou moc, abych se pro tebe a pro něj mohl vrátit do Liquendiru,“ vysvětlil a v jeho hlase vylo znát rozhořčení.

Lips vypadal, že se na Fryna brzy vrhne. Tasil meč a začal se k němu přibližovat. Qvelie ho však zarazila. „Ukaž mi to. Promítni mi minulost, abych ti mohla věřit,“ vyzvala Fryna. Věděla, že když se dokázal napojit na její kouzelnou studnici, dokáže jí i promítnout minulost. Byla si jistá, že rozezná, jestli je vize pravdivá nebo nikoliv.

„Ale…“ vyrazil ze sebe Lips, ale vzápětí zmlkl. Věděl, že je jeho žena neoblomná.

Fryn se pousmál a Qvelie zavřela oči. Napjala se jako luk, když k ní dorazil první obraz minulosti. Přinutila se zachovat klid, i když to co viděla, bylo na sto procent reálné. V hlavě se jí míhaly stovky obrazů a z některých měla pocit, že otevírají prastarou bolest, o které ani nevěděla, že ji má v sobě hluboko zakořeněnou.

„Už mi věříš?“ zeptal se Fryn, když jí promítl poslední vzpomínku. Nečekal na odpověď a vrhl se na Klečícího Arma. Povalil ho na záda a přerušil tak jeho proud moci. Vytáhl dýku, kterou měl schovanou v botě a chystal se zasadit smrtelný úder.

Kvenlia to viděla jako ve zpomaleném záběru. Musel zafungovat nějaký bud sebezáchovy, protože v jeden moment byla strnulá jako solný sloup a najednou byla přímo vedle Fryna a na poslední chvíli ho strhla stranou. Vzápětí se ocitla pod ním a stěží se bránila dýce, kterou jí tlačil ke krku.

„Nech ji být,“ zakřičel Imiris, který se dokázal zvednout na nohy. Vzápětí ho ale srazila vlna moci, až mu sebrala vzduch z plic. Lapal po dechu a před očima viděl tančit hvězdičky.

Kvenlia se stihla postavit na nohy a sebrat meč, který Imiris upustil. Snažila se odrážet Frynovy útoky, ale byl mnohem silnější. Neměla čas sledovat, co se děje kolem ní. Sotva si všimla, že se Lips s šokovanou Qvelií vydali směrem k Armovi. Chtěla ho taky podpořit, ale byla jediná, kdo se teď mohl pokusit zabránit Frynovi, aby se k němu dostal. Dovolila si pustit na mysl vzpomínky na Kentu, na svou matku a sestru, o které přišla. Už nebyla ta slabá holka, která se bála každého stínu. Nechala vztek, aby jí naplnil žíly a prohnal se jejím tělem jako bouřlivá vlna energie.

„Nemůžeš se mi…“ chtěl znovu zopakovat, ale ona mu sebrala slova. Vrhla se na něj s vervou a silou, které by neměla být schopná. Brzy se karty otočily a byl to Fryn, kdo musel odrážet zuřivé útoky.

?

Arm viděl odlesk čepele, která se mu měla stát osudnout. Nebyl s to zábránit tomu úderu. V duchu se začínal smiřovat se smrtí a před očima mu začínaly probleskovat střípky minulosti. Najednou ale byla pryč. Matně zahlédl Kvenliu, jak strhla Fryna stranou. Měl by to být on, kdo bude bránit ji. Byl na to ale příliš slabý. Snažil se vzmátořit, postavit se na vlasní nohy. Měl pocit, že moc, kterou vydal na uzavírání brány, přesahovala rámec jeho celkové energie. Vyčerpal jí příliš mnoho.

„Arme,“ ozývalo se v jeho okolí. Nejdříve ten hlas nepoznával. Hučel mu v uších a on k němu nedokázal přiřadit tvář. Po chvilce se k němu přidaly ruce, které mu třásly rameny. Zrak se mu pomalu zaostřil a viděl, jak se nad ním sklání Qvelie a Lips.

„Nezvládnu to,“ zaskřehotal. Podařilo se mu dostat do polosedu, aby před nimi neležel rozpláclý jako žába.

„Dokážeš,“ řekla mu Qvelie, „jen potřebuješ trochu pomoct.“ Zaznamenala Lipsův zmatený pohled, který se dost podobal tomu Armovu. Nedivila se jim. Zatím to nedokázala říct ani Lipsovi. Věděla, že to, co se chystá udělat, se mu nebude líbit.

„Vy mi ale nemůžete pomoct. Musím to uzavřít sám. Jedině má magie to dokáže,“ začal vysvětlovat.

„Existuje způsob, jak si propůjčit energii někoho jiného,“ začala Qvelie. „Mohu ti propůjčit mou životní sílu, která by ti mohla pomoci.“

„Qvelie,“ vydechl Lips, jehož hlas se třásl. Ihned mu došlo, co tím jeho žena myslí. Pochyboval, že by to stačilo. „Nemyslím si, že bude tvá síla stačit. Samozřejmě, jsi silná, ale ta jáma… Je to čiré zlo. Bude potřeba mnohem více energie. Pomůžu ti. Jsme v tom společně, až do úplného konce.“ Pevně jí stiskl ruku.

Arm pořád plně nechápal smysl jejich slov. Nedocházelo mu, co se král s královnou chystají udělat. Zkoumavě si prohlížel jejich zasmušilé tváře a pomalu mu to začínalo docházet. „To nemůžete… Liquendir vás potřebuje a já…“ slova se mu zadrhla v krku.

„Já vím, synu, ale svět je důležitější. Musíme to udělat,“ chlácholila ho Qvelie. Odpoutala si z opasku dýku a pěvně jí sevřela v dlani.

Synu. Srdce mu vynechalo jeden úder. „Takže… Takže je to pravda?“ Pokud ano, znamenalo to že...? Ne.

Jakoby mu Qvelie četla myšlenky. „Až to skončí, může s Kvenlií zaujmout místo na trůně. Máš na něj plný nárok. Mrzí mě, že jsme neměli více času být spolu jako matka a syn.“ Vzala Lipse za pravou ruku a rozřízla mu dlaň. Nedal na sobě znát ani špetku bolesti.

Její manžel pak dýku převzal a provedl stejný řez na Qveliině levé dlani. Celou dobu jí nespouštěl z očí. Jejich pohled byl vším. Bezeslov si sdělovali svou lásku, která byla nekonečná. Věřil, že se shledají i po jejich smrti. Že je čeká společná budoucnost v zemi klidu a míru.

Arm nechápal, jak dokáže působit tak silně a vyrovnaně po takovém zjištění. Srdce mu tlouklo jako o závod a kmital pohledem mezi zasmušilým Lipsem a jeho matkou. Nezmohl se na ní, když ho oba pevně objali a Qvelie mu poté rozevřela obě dlaně, aby Lips mohl provést dva řezy.

„Musí být i jiná možnost,“ vykoktal ze sebe, i když nebyl téměř schopen slova. Nevnímal palčivou bolest v dlaních, ani okolní svět. Všechno se zúžilo na poslední chvíli, kterou prožíval se svou matkou. S ženou, která ho porodila, i když si to nepamatovala. Možná proto mu byla celé ty roku podporou a věřila v něj. Musela mít mateřskou lásku zakódovanou někde hluboko v sobě. Poprvé, za celé roky, se mu na tvář vloudila první slza. Následovala jí další a další, když cítil, jak ho Lips vzal za levou ruku a Qvelie za tu pravou.

„Žili jsme dlouhý a šťatný život, Arme. Je pro nás ctí ukončit ho pro dobro tohoto světa,“ chlácholil ho Lips. Sice v hrudi cítil svíravou bolest, která pramenila ze strachu o jeho ženu, ale opravdu věřil, že se opět shledají. „Do toho,“ vyzval Qvelii.

Královna přikývla. „Zvládneš to, Arme. Osud je teď ve tvých rukách. Dokaž, že to je to proroctví pravdivé, že se Kvenlia rozhodla správně. Máš za co bojovat,“ připomněla mu. Pak zavřela oči a pronesla pár slov ve staré elfštině.

Armovým tělem projela čistá energie jako blesk. Naplnila mu každou buňku energii, kterou zoufale potřeboval. Cítil, že už není cesty spět. Lipsova a Qveliina životní energie proudila do jeho těla. Musel to skoncovat, aby jejich oběť nepřišla vniveč. Přiměl se opět soustředit na krásné vzpomínky a tentokrát do nich promítl i svou matku. Vytahoval na povrch každou drobnou vzpomínku, kterou na ni měl. Vrýval ji do paměti, aby se nikdy nevytratila.

Měl pocit, že ten okamžik trvá věčně. Najednou však příval energie pohlas. Ne, ne, ne… Nestačil se ani ohlédnout, když se ozval hlasitý výbuch. Vyšel přímo z jámy. Zem pod jeho nohama se zachvěla a začala praskat. Arm uskočil na poslední chvíli, než se začala propadat dovnitř a zasypávat tak pohaslou jámu. Už z ní nevycházeli žádné skřeky ani stíny. Bylo to pryč. S hrůzou zahlédl, proč pohlas příval energie. Kousek před ním ležela těla Lipse a Qvelii. Byli mrtví.

„Ne!“ zařval z plných plic. Chtěl se pro ně vrhnout. Kus země pod jeho nohama se ale zvedl a povalil ho na záda. Koutkem oka zahlédl, jak mrtvá těla mizí v záplavě suti. Už nemohl nic dělat. Srdce mu pukalo na tisíce kousků a šířilo bolest do celého těla. Zaťal zuby a vyskočil na nohy. Na truchlení bude čas později. Museli odsut zmizet, protože nevěděl, jak daleko se výbuch rozšířil. Během pár minut by se to tu celé mohlo proměnit v hromadu suti.

Splašeně se začal rozhlížet kolem, aby našel ostatní. Otočil se právě včas, aby zahlédl Kvenliu, jak se sklání nad jeho odporným otcem. Projela jím alespoň malá vlna zadostiučinění.

Frynovi dopadla na tvář kapka krve, která stékala z Kvenliiných úst. Ležel na zádech a vysmíval se jí. Věděl, že je konec, že přišel o všechno, přesto ho jeho podlost neopustila. „No tak, děvče, už nemůžeš?“ vysmíval se jí.

V Kvenlie kypět vztek a odpor. Vrazila mu rukojetí dýky ránu do tváře. Následovala jí další a další. „To máš za mou matku, sestru, Winlona a další, kteří kvůli tobě zahynuli.,“ křičela mu do tváře. Brečela, když zmiňovala své milované.

Na ničem už nezáleželo. Napřáhla se a bodla. Nedokázala se zastavit a bodala dál a dál, dokud jí někdo nezastavil ruku. Pomstila jsem vás, vyslala myšlenku k nebi. Vztek jí pomalu opouštěl. Vnímala teplé cákance krve, které jí hřáli na tváři.

„Kvenlio,“ ozval se ochraptělý hlas po jejím boku. Ramena jí stiskly silné paže a přivinuli ji k pevné hrudi. „Už je po všem.“

Pomalu pustila dýku, kterou předtím tak křečovitě svírala. Mysl se jí začala pomalu vyjasňovat. Pohlédla na své dlaně pokryté rudou krví a na to, co způsobila. Rozplakala se. Slzy vykreslovaly cestičky na jinak krví pokryté tváři. Konečně nechala všechny emoce, které v sobě dusila takovou dobu, volně proudit.

„Musíme zmizet, hned,“ varoval jí ten hlas. Konečně poznala, komu patří.

„Myslela jsem, že to nepřežiješ,“ zavzlykala. „Chyběls mi. Ani nevíš jak moc,“ chrlila ze sebe slova, která prostě musela říct.

„Já vím. Ani nedokážu slovy vyjádřit, jak moc jsem se o tebe bál.“ Otřel jí slzy z tváře a ignoroval ty, které měl na té své. „Musíme pryč,“ připomněl. „Zkuz nějak vzít Jsen a já pomůžu Imirisovi. Brzy se to tu smění v hromadu sutě.“ Jeho slova potvrdil další otřes následovaný ránou.

„Unese nás?“ zeptala se Kvenlia s obavami a kývla hlavou směrem k mantrii. Přísahala by, že zvíře přikývlo.

„Myslím, že ano. Je to neuvěřitelně silně bájné stvoření,“ vysvětlil Arm na půli cesty k Imirisovi. Vzal ho pod rameny.

„Je konec,“ zamumlal napů omámený Imiris. Byl příliš slabý na to, aby šel sám.

Arm zatnul zuby, když zvedl přítelovu váhu. Ohlédl se na Kvenliu, která s vypětím sil vzala pod rameny Jsen a napůl ji táhla k matrii. Pomohl jí vysadit se na hřbet. Poté tam vytáhl Jsen a Imirise. Posadil se mazi ně, Takže měl Imirise před sebou, aby ho mohl jistit proti pádu. Zároveň cítil Kvenlii ruce, jak se k němu tisknou, aby mezi nimi udržela úplně bezvládnou Jsen.

„Připravená?“ zeptal se Arm.

Kvenlia přikývla.

„Leť,“ řekl mantrii, i když netušil, jestli to takhle funguje. Naštěstí se mohutný tvor zvedl a začal mávat vlanitými křídly. Rozvířil okolní prach a se zavrčením se zvedl ze země.

Jakmile byly dostatečně vysoko, pocítil na kůži chladný vánek a čerstvý vzduch. Hladil ho po tváři a sušil poslední zbloudilé slzy. „Je konec,“ zopakoval Imirisova slova. A pak se zasmál. Ten zvuk vyšel z hloubi jeho duše. Nedokázal ho zastavit a vlastně ani nechtěl. Po tak dlouhé době si dovolil být šťastný, přestože měl v sobě zároveň smutek po ztrátě matky, kterou získal jen na pár chvil. Postará se o to, aby její jméno nebylo zapomenuto. Všechen strach byl pryč. Cítil, že Kvenlia zpevnila své sevření. Těšil se, až si vynahradí veškerý čas, který byli bez sebe.

Kvenlia naslouchala jeho smíchu. Byl to ten nejčistší zvuk, který slyšela. Chytla se jeho hrudi ještě pevněji a v ten moment litovala, že je děli Jsenino tělo. Chtěla se ho zeptat, co se stalo s králem a královnou, i když už tušila odpověď. Bude na to dost času, pomyslela si. Teď si zasloužili být alespoň na chvíli bez starostí. A tak, během toho, co se řítili k Liquendiru rychlostí blesku, se přidala k Armovu nakažlivému smíchu.

Obloha zářila, byla plná světla. Brzy za sebou nechali temné území, které se proměnilo v sutiny. Oba vnímali bezvládná těla svých přátel, kteří zhluboka oddechovali. Mantriina zelená kůže se v přímém slunečním světle leskla jako hromada diamantů. Mohutné svaly se pod jejich těly napínali a zase uvolňovali při každém mávnutí křídel. Čekala je ještě spoustu práce, ale důležité bylo, že jí mohou dělat společně.

Navždy.

 

---