Černá díra - 30. Epilog

Epilog

„Já a královna?“ vypískla zděšeně Kvenlia. Taková byla její první reakce, když to Arm nadhodil. Od té doby uběhl týden. Stihli během něj pohřbít padlé po bitvě, která se prohnala městem jako hurikán. Když se vrátili, tak zjistili, že když Arm uzavřel tu jámu, tak padly veškeré Frynovy zrůdy. Čekali je ještě týdny, možná měsíce oprav, které nemohl urychlit ani kouzelný přípravek, který byl použit při obnově města během minulých válek.

Pohřeb Qvelie a Lipse se nesl v soukromém duchu. Neměli těla, která by uložili do rakví. Chtěli se se ztrátou vyrovnat v úzkém kruhu bližních. Kvenlia také nechtěla Armovi ještě přitěžovat, hlavně proto trvala na soukromém pohřbu. Rozhodli se postavit pomník, aby uctili jejich památku. Zapřísáhli se, že tam budou chodit často, aby se nezapomnělo. Podařilo se jim tam zasadit pár věčných květů, které přežily pustošení. Věřili, že se jim postupem času podaří obnovit jejich symboliku.

Nyní stála naproti vysokému zrcadlu, které služebné umístili do její staré komnaty. Pokoj byl jinak poloprázdný, protože už si stihla nanosit těch pár věcí, co vlastnila, do královské komnaty. Stále tomu nemohla uvěřit. Pochybovala, že si na to někdy vůbec zvykne. Přes to všechno na sebe teď hleděla do zrcadla a třesoucími se dlaněmi hladila bílou hedvábnou látku.

„Jsi nádherná,“ pochválila ji Jsen, která seděla na posteli. Pořád nebyla ve stoprocentní síle. Zotavovala se ze zranění, která jí způsobyla Frynova magie. Všem se ale ulevilo, když před pár dny konečně otevřela oči. Imiris se od ní od té doby nehnul. Kvenlia se divila, že s ní není i teď, i když věděla, že pomáhá Armovi.

„Děkuji,“ řekla váhavě a konečně se odvrátila od zrcadla. „Myslíš, že to zvládnu? Myslím to „být královnou“ a tak…“ Tato otázka jí sužovala pořád dokola. Neměla ani ponětí o tom, jak vládnout lidu, který ji ani neznal. Co když mě odmítnou?

„Určitě,“ ujistila ji Jsen. „Jsem si tím naprosto jistá. Arm je přinutí, pokud ne. Bral by to jako urážku už jen kvůli tomu, jak vypadáš. Jsi fakt k sežrání,“ nadhodila zvesela.

„Nepřeháněj,“ pokárala ji Kvenlia. Při zmínce Armova jména jí na mysl vyběhly mnohé nemravné vzpomínky. Uplynulé večery se pilně věnovali tomu, co během jejich odloučení zameškali. Každý večer hltala jeho nahou kůži plnými doušky a pochybovala, že se jí dokáže vůbec někdy nabažit. Přinutila se zahnat vzpomínky do koutu mysly a odkašlala si. Všimla si Jsenina vědoucího pohledu a protožila panenky.

Na dveře se ozvalo zaklepání. Dovnitř vklouzl Imiris a ihned obdivně hvízdl. „No páni,“ vyklouzlo mu s úst.

„Vidíš, já ti to říkala?“ připoměla svou přítomnost Jsen. „Nevěří mi, že je naprosto okouzlující.“

Imiris se usmál, protože dobře věděl, že je Kvenlia příliš skromná na to, aby přijímala komplimenty. Nabídl jí své pravé rámě a výmluvně se otočil na Jsen. „Opravdu jí to sluší, ale tvé kráse se stejně nic nevyrovná.“

Kvenlia se pousmála. Byla moc ráda, že po těch dnech nejistoty mohla vidět Imirise konečně šťastného. „Je čas,“ připomněla jim.

Jsen přikývla a vytratila se z pokoje. Divila se, když jí Arm požádal, jestli by ho doprovodila k oltáři. Ale od jejich prvního setkání se doopravdy změnil. Stali se z nich dobří přátelé.

Když se za Jsen přivřeli dveře, Kvenlia vrhla na Imirise vyděšený pohled. „Vím, že mi všichni říkáte, že to zvládnu. Přesto ale cítím plno obav,“ přiznala.

Imiris vykročil z pokoje a pomalu ji vedl po schodišti ven z paláce. „Je to normální proces. Myslím to, že máš strach z neznámého. Ale přesně proto tu jsme, abychom ti pomohli. Nenecháme tě na holičkách, Kvenlio,“ připomněl jí.

Děkovně mu stiskla paži a poté upřela zrak daleko před sebe. Před očima se jí rýsovala travnatá ulička pokrytá květy, které zářili v slunečním svitu. Zhluboka se nadechla a odhodlaným přikývnutím dala Imirisovi najevo, že je připravéná. Přijme za manžela muže, kterého bezmezně miluje a s ním i korunu, která k němu patřila. Společně se stanou jedním. Obnoví poničené království a založí rodinu. Na tvář se jí konečně vlil široký úsměv.

Arm byl jako na trní, když ho Jsen vyzvedla z komnaty. Měl strach ze zodpovědnosti, která mu měla brzy usednout na ramena. Ještě dlouho se ošíval a přestal s tím až tehdy, kdy ji spatřil. Bližíla se k němu ve sněhobílých šatech, které se rozprostírali po zemi. Jemné perličky zářily jako tisíce hvězd. Hltal ji očima a rázem zapomněl na všechny okolo. Nyní byla jen ona a zářivý úsměv, který patřil jen jemu. Po dlouhé době konečně cítil, že je všechno tak, jak má být.

KONEC