Bigamista

Je příjemné mít dvě ženy.
Tedy rozhodně ne v jedné domácnosti! Pěkně samostatně. Raděj dále, než blíže k sobě.
Pamatuji si jízdy vlakem. Loučení na nádraží, když jsem se již docela těšil, až loučeni skončí a já si v prázdném kupé nočního vlaku zuju boty, dám si nohy na protější sedadlo, nasadím si sluchátka a ponořím se do poslechu svoji oblíbené hudby.
Těšil jsem se z jízdy, protože mám vlaky rád.
Těšil jsem se ale neméně na ženu, ke které jsem se vracel, již poněkud unaven tou, kterou jsem dočasně opouštěl.
Jízdy tam a zase zpátky.
Jízdy s čekáním, nebo s loučením na nádraží, i bez něho.
Jízdy za ženou vlastní, i cesty za tou, řekněme, nevlastní.
Jízdy s příjemným očekáváním. S očekáváním, které při kontinuálním mono-soužití nelze zažít.

Založím proto politickou stranu, která takové chování legalizuje, nebo lépe, učiní z něho nedotknutelnou nepodkročitelnou normu.
Může se jmenovat třeba: „TOP-bigo“, nebo že by snad „ANO-bigo“? No, to ještě uvážím.
Mně to sice již nepomůže. Ale těm co jdou mojí stopou, tak těm:

Bude fajn.