Asi naposled

Na plyn šlapu víc než obvykle a do obcí na cestě najíždím trochu rychleji než bych měl. Žena vedle mě, kterou si na krátký čas odvážím z jejího vyrovnaného světa, po očku hledí na rychloměr.
No jo, jsem rozdychtěný.

Na kopci nad vesnicí, v krajině, kterou mám rád, snáším devastaci lesa lépe, protože zde tentokrát nejsem sám a mohu někoho držet za ruku.
V penzionu se ale netopí, naštěstí teplá voda teče. Tak jediná možnost, společná sprcha…

Druhý den ještě krátká zastávka a potom již jen vzdálené město.
Žena vystupuje, nakloní se ke mně, políbí mě a recituje mi úvodní verše Nezvalovy básně, Sbohem a šáteček.
„Ty to končíš?“
Ptám se zoufale.
Odpovědí mi je jen úsměv.

Asi poslední žena, které se jako chlap líbím.
Asi poslední žena, do které jsem se zamiloval…
Bolí to, ale:
Bylo fajn.